Dům hrůzy

Dům hrůzy

Edgar Wallace

Prolog

Co se týče těch několika smutně privilegovaných ubožáků, kteří vcházejí a vycházejí z ústavu zločinců v Broadmooru, je nevhodné, ne-li přímo protizákonné, přiznávat jim nějaký zvláštní

charakter, který by jim byl vlastní před tím, než je právníci a milosrdná porota odsoudili k pobytu na tomto beznadějném místě. Přesto se však často ukazovalo na Johna Flacka, když kráčel těžkými kroky, s rukama za zády, s bradou schýlenou na prsa, vysoký, hubený, starý, ve špatně padnoucích šatech žlutavě šedé barvy, Nemluvil s nikým a oslovovali ho jen někteří.

“To je Flack, ten Flack, víte, nejchytřejší podvodník na světě, bláznivý John Flack devět vražd “

Muži, kteří byli v Broadmoorském vězení za jednu vraždu, byli při svém podivném způsobu uvažování na starého Johna pyšní. Dozorci, kteří ho na noc zamykali a hlídali, si na něho nestěžovali, protože jim nepůsobil mrzutosti a během celých šesti let od jeho uvěznění ho nikdy nepřepadla zuřivost, která tak často končí pro nevinnou oběť v nemocnici a pro zuřivce v měkce vypolštářované cele.

Většinu času trávil Flack psaním a čtením. Pokud měl své pero, byl jakýmsi geniem. Psal neobyčejně rychle a plnil stovky malých sešitů velkými pojednáními o zločinu. Ředitel mu byl po vůli a dovolil mu ponechat si knížky. Očekával, že se mu po určité době dostanou do rukou a pomohou rozmnožit jeho již beztak zajímavé muzeum.

Jednou, jako by to bylo zvláštní vyznamenání, dal starý

John řediteli přečíst jednu knihu. Ředitel četl a těžce oddychoval. Kniha měla název “Způsob, jak vykrást trezor v bance, střežený dvěma hlídači”. Ředitel, bývalý voják, četl a četl a přestával, jenom když se chtěl podrbat na hlavě. Tento spis, napsaný čistým, čitelným písmem, neobyčejně připomínal divizní rozkazy k útoku. žádná podrobnost nebyla vynechána, bylo tu pamatováno na všechny případy. Nejenže zde byly podány podstatné

podrobnosti o jedu, kterého musí být použito, aby mohl být zneškodněn venkovní noční

hlídač, ale byl zde i vysvětlující odstavec, který citujeme:

“Není-li možné opatřit si tento prostředek, podotýkám, že je nutné zavolat předměstského lékaře a popsat mu následující symptomy Lékař pak předepíše jed ve velmi malém množství.

Musí se opatřit šest lahví tohoto léku a musí se použít následující metoda, aby byl jed z léku jako výtažek vyloučen

“Napsal jste hodně takových věcí, Flacku?” zeptal se udivený ředitel.

“Tohle?” John pokrčil hubenými rameny. “Dělám to pro zábavu, abych zkoušel svou paměť. Napsal jsem o tomhle předmětu už šedesát tři knihy a všechny jsou bezpochyby dokonalé. Během šesti let, co jsem tady, jsem nebyl schopen vymyslet ani jedno zdokonalení svého starého systému.”

žertoval? nebo to byl výplod narušeného ducha? Ředitel, zvyklý na své svěřence a na jejich zvláštní způsoby, si tím byl jistý.

“Chcete tím říci, že jste napsal encyklopedii zločinu?” zeptal se nevěřícím tónem. “Kde ji máte?”

Tenké rty starého Flacka se stáhly do pohrdavého úsměvu, ale neodpověděl. Šedesát tři rukopisné svazky představovaly jeho životní dílo. Bylo to velké dílo a byl na ně

hrdý.

Při jiné příležitosti, když se ředitel zmínil o jeho zvláštních literárních schopnostech, řekl:

“Dal jsem velké jmění do rukou jednoho rozumného člověka,” řekl zamyšleně. “Je to energický muž a knihy se mu dostaly do rukou opravdu brzy. Při spoustě nových vědeckých objevů platí, že co je novinkou dnes, je zítra už překonané.”

Ředitel měl své pochybnosti o existenci těchto politováníhodných knih, ale brzy po této rozmluvě musel své mínění opravit. Scotland Yard, který se málokdy honí za přeludy, poslal do vězení svého vrchního inspektora Simpsona, muže, který naprosto postrádal obrazotvornost a byl za to povýšen. Jeho rozhovor s bláznivým Johnem Flackem byl krátký.

“Pokud jde o ty vaše knihy, Johne,” řekl, “bylo by strašné, kdyby se dostaly do špatných rukou. Ravini říká, že jste někam ukryl sto svazků “

“Ravini?” Starý Flack odhalil své zuby. “Poslouchejte, Simpsone! Vy si asi nemyslíte, že byste mě v tomhle strašném místě mohl držet celý život, nebo snad ano? Jestli si to myslíte, přesvědčíte se o ně čem jiném. Některou noc vám uteču, jestli chcete, můžete to povědět řediteli, a potom si já a Ravini porozprávíme.” Jeho hlas se stával hlasitým a pronikavým. Staré známé šílené blýskání, které Simpson viděl dřív, se znovu objevilo v jeho očích.

“Snil jste někdy ve dne, Simpsone? Já už třikrát! Vynalezl jsem novou metodu, jak odnést milion, to je jedna věc, ale ta není důležitá. Druhá věc se týká Reedera, můžete mu říct, co vám teď povím. Je mým snem potkat ho jednou samotného za krásné, temné mlhavé noci, kdy policie nemůže určit, odkud přicházejí výkřiky. A třetí sen se týká Raviniho. Raviniho by mohlo potkat jediné štěstí, a to, že by zemřel dřív, než se odsud dostanu!”

“Jste blázen!” řekl Simpson.

“Proto jsem přece tady,” řekl John Flack opravdově.

Rozmluva se Simpsonem a pak rozmluva s ředitelem byly dvě nejdelší rozmluvy, které měl za celou dobu šesti let, strávených v Broadmooru. Obyčejně, když nepsal, potuloval se po okolí s bradou skloněnou až na prsa a rukama složenýma za zády. Někdy chodíval k jistému místu blízko vysoké zdi. Říká se, že přes ní házel dopisy, i když je to velmi nepravděpodobné. Spíš

je možné, že našel posla, který vynášel jeho četné tajné dopisy ven z Broadmooru a výměnou mu přinášel jednoslabičné odpovědi. Flack byl velmi dobrým přítelem dozorce, který byl pověřen jeho hlídáním. Jednou, časně zrána, byl tento muž nalezen s podřezaným hrdlem a dveře, u nichž měl hlídku, byly otevřené. John Flack zmizel, aby uskutečňoval své sny, které

snil za dne.

Kapitola I.

Dvě věci znepokojovaly Margaretu Belmanovou, když ji Jižní expres unášel ke křižovatce v Selfordu a také potom, když se vlak plížil vedlejší tratí k Siltbury. První z těchto věcí byly zcela přirozeně drastické změny, o nichž nyní uvažovala.

Přemýšlela o dojmu, který tyto změny vykonaly na pana J.G.

Reedera, mírného muže středního věku.

Když oznámila, že hledá místo na venkově, měl toho aspoň trochu litovat, v každém případě

měl vypadat mrzutě. On se však při této vyhlídce očividně rozveselil.

“Obávám se, že do Londýna nebudu moci dojíždět často,” řekla.

“To jsou dobré zprávy,” řekl pan Reeder a připojil nějaké banality o prospěšnosti občasné

změny vzduchu a o kráse pobytu v přírodě. Byl podstatně veselejší než po celý týden a to ji ranilo. Hezký obličej Margarety Belmanové se svraštil nelibostí, když si znovu v myšlenkách vybavila své zklamání.

Snažila se odehnat všechny myšlenky na toto nepříjemné téma, ale marně. Věděla, že místo sekretářky za šest set liber ročně jí nespadlo do klína pouze na její žádost. Pro tuto práci se

vůbec nehodila, neměla žádné zkušenosti s vedením hotelu a bylo opravdu podivné, že byla přijata.

Pokud se týče Itala, který se tolikrát pokusil s ní seznámit, to byla jedna z těch nepříjemností, tak dobře známých dívce, která se sama živí, že za normálních okolností by na něj podruhé

ani nepomyslela.

Dnes ráno ji však sledoval až na nádraží. Měla jistotu, že slyšel, jak říkala své přítelkyni, která

ji doprovázela, že se vrátí ve čtvrt na sedm. Kdyby chtěla riskovat, že se stane středem pozornosti, určitě by na dotěrného muže zavolala strážníka. Každá rozumná dívka se ale tomuto řešení raději vyhne a celou záležitost vyřídí po svém.

To nebyla lákavá vyhlídka a tyto dvě věci v souvislosti stačily k tomu, aby jí zkazily odpoledne, které jinak mohlo být velmi pěkné a zajímavé. Pokud jde o pana Reedera Margareta Belmanová svraštila obočí. Bylo jí třiadvacet let, byla tedy ve věku, kdy příliš

mladí muži jsou spíš na obtíž. Avšak ani muži kolem padesátky nejsou příliš přitažliví a Margaretě se protivily kotlety pana Reedera. Vypadal v nich jako skotský sluha vznešeného pána. Samozřejmě, byl milý

Vlak právě dojel na železniční křižovatku. Margareta zjistila, že se ocitla na obdivuhodně

malém nádraží v Siltbury dřív, než si stačila ujasnit, jestli je do pana Reedera zamilovaná

nebo je jím poněkud znepokojena.

Kočí zastavil svého špatně vyhlížejícího koníka před úzkou brankou a ukázal bičem.

“Tohle je pro vás nejlepší, slečno,” řekl. “Kancelář pana Davera je až na konci cesty.”

Byl to bystrý starý muž, který již vezl mnoho uchazeček o místo sekretářky do Larmes Keep. Tahle však byla nejhezčí ze všech. Určitě nepřijela jako host, za prvé neměla žádná

zavazadla a také průvodčí za ní přiběhl a vrátil jí zpáteční jízdenku, kterou mu v zamyšlení

odevzdala.

“Mám na vás počkat, slečno?”

“Ano, buďte tak hodný,” řekla Margareta Belmanová spěšně, když vystupovala z rozviklané

drožky.

“Hledáte místo?”

Kočí byl rázovitou místní postavou a těm už patří nějaké výsady.

“Ptám se vás, protože moc mladejch ženskejch přichází do

Larmes Keep, přestože nemají místo předem sjednaný. Pan Daver je pak nechce vůbec ani vidět. Vystříhly si inzerát a hned jdou. V inzerátě ale stojí, že maj napsat. Myslím, že už jsem vez aspoň tucet mladejch ženskejch, který hledaly místo.

Říkám Vám to pro vaše dobro.”

Dívka se usmála.

“Měl jste je varovat už předtím, než opustily železniční stanici,” řekla v dobré náladě. “Ušetřil byste jim tak poplatek za cestu vozem. Já ale místo mám.”

Stála u vrátek a měla odtud pěknou vyhlídku na celý Larmes

Keep. Usedlost se v ničem nepodobala hotelu, tím méně potom penziónu, kterým měla být, jak Margareta zaslechla. Bylo snadné rozeznat tu část domu, která byla původní usedlostí, i když šedé, rovné zdi byly zakryté břečťanem. Ten pokrýval také část nových budov, které

přibyly postupem let.

Dívala se přes hladký zelený trávník, na němž bylo rozestavěno několik stolů a židlí z

vrbového proutí, k růžové zahradě, která zářila barvami i nyní, v pozdním podzimu. Vzadu byl pás pinií. Zdálo se, že sahal až k pokraji skal. Docela vzadu bylo vidět kousek šedomodrého moře a skvrnu kalného kouře z parníku, který byl skrytý za obzorem. Příjemný

větřík k ní přinášel vůni pinií, kterou dívka s rozkoší vdechovala.

“Není to nádhera?” řekla tiše.

Kočí odpověděl, že “to není špatné,” a opět ukázal svým bičem.

“Tamten malý čtverhran, ten postavili teprve před několika lety. Pan Daver je spíš

spisovatelem než majitelem penziónu.”

Margareta otevřela dubová vrátka a kráčela po kamenné cestičce ke svatyni pana spisovatele. Na druhé straně poškozené dlažby byl široký pás květin. Šla zahradou vily. Vedlejší budova měla vysoká okna a úzké zelené dveře.

Zřejmě ji viděli, protože, jakmile se její ruka dotkla mosazného knoflíku zvonku, dveře se otevřely.

Očividně to byl pan Daver sám. Stál před ní, vysoký, hubený padesátník se žlutým obličejem, jehož rysy připomínaly rysy trpaslíka. Úsměv na jeho obličeji vzbudil její smysl pro humor. Chtělo se jí hrozně smát. Tlustý horní ret mu visel nad spodním a nehledě k tomu, že jeho obličej byl hubený a zbrázděný, měl vzhled groteskní a bláznivé masky. Jeho kulaté hnědé

oči, upřený pohled, vráskami zbrázděné čelo a chomáč vlasů, trčící rovně na vrcholku hlavy, to vše ho činilo ještě více podobným nějakému skřítkovi.

“Slečna Belmanová?” zeptal se prudce.

Poněkud šišlal a měl ve zvyku pevně spínat ruce, jako by se bál, že se jeho způsoby lidem nezamlouvají.

“Pojďte do mého doupěte,” řekl a na poslední slovo položil takový důraz, že se znovu málem zasmála.

“Doupě” byla velmi pohodlně zařízená studovna. Jedna její stěna byla úplně zakrytá knihami. Daver za dívkou zavřel dveře a s malým nervózním pousmáním k ní posunul židli.

“Jsem opravdu rád, že jste přišla. Měla jste příjemnou cestu? Jsem si jistý, že ano. Je v Londýně horko a dusno?

Obávám se, že ano. Chtěla byste šálek čaje? Myslím, že ano.”

Otázky i odpovědi za sebou následovaly tak rychle, že se jí na nic nepodařilo odpovědět. Zvedl telefon a nařídil, aby jim přinesli čaj, dřív než o něj mohla požádat sama.

“Jste mladá, velmi mladá,” vážně kýval hlavou. “Dvacet čtyři let, že ano? Umíte psát na stroji? To je ale směšná otázka!”

“Je to od vás velmi milé, že jste mě pozval na návštěvu, pane Davere,” řekla Margareta. “Já si ale vůbec nenamlouvala, že bych vám mohla vyhovovat. S veden ím hotelu nemám žádné

zkušenosti a co se týče platu, který nabízíte, mám za to “

“Tiše,” řekl pan Daver, který slavnostně potřásal hlavou,

“to právě potřebuji. Je tady málo prá ce, ale přesto jsem se jí chtěl zbavit. Moje vlastní práce je velmi rozsáhlá,” ukázal rukou na pult, na němž byly v nepořádku rozházené papíry.

“Potřebuji dámu, která by vedla mé účty a která by dohlížela na moje záležitosti. Někoho, komu bych mohl důvěřovat. Dám hodně na obličej, vy také? Vidím, že ano. A na rukopis?

Vidím, že ano. Vy tedy máte stejný názor! Podával jsem inzeráty tři měsíce a mluvil jsem s pětatřiceti uchazečkami. Nemožné!

Jejich hlasy byly strašné! Já posuzuji lidi podle hlasu, vy to děláte také tak. V pondělí, když

jste telefonovala, jsem si řekl, to je hlas!”

Sevřel ruce tak pevně, že mu zbělely klouby. Tentokrát už nemohla zadržet smích.

“Pane Davere, já ale vůbec nerozumím vedení hotelu, i když si myslím, že bych se to mohla naučit. Měla bych o to místo velký zájem. Plat je až příliš velký.”

“Plat je až příliš velký,” opáčil muž se zamručením. “Jak podivně to zní, když to takhle říkáte. Á, moje hospodyně. Jak je to od vás milé, že nám nesete čaj, paní Burtonová!” Dveře se otevřely a vešla žena se stříbrným podnosem. Byla oblečena do slušivých černých šatů. Její vybledlé oči o

Margaretu sotva zavadily. Pouze stála a pokorně čekala, zatímco pan Daver mluvil.

“Paní Burtonová, tohle je naše nová sekretářka. Musí dostat nejlepší pokoj v domě, modrý

pokoj. Ale, ach!” pan Daver stáhl rty úzkostí. “Nebo snad nemáte ráda modrou barvu?” Margareta se zasmála.

“Mám ráda všechny barvy, ale ještě jsem se přece nerozhodla”

“Jděte s paní Burtonovou. Prohlédněte si dům, svoji kancelář a svůj pokoj. Paní Burtonová!” Ukázal na dveře a dřív, než dívka pochopila, co dělá, už následovala hospodyni ven z místnosti. Rovná chodba spojovala soukromou kancelář pana Davera s domem. Margareta byla uvedena do široké a vysoké místnosti, nacházející se nad jinou místností, která běžela podél celého domu.

“Slavnostní síň,” řekla paní Burtonová slabým hlasem.

Mluvila s londýnským přízvukem, nápadným svou jednotvárností.

“Používá se jako jídelna. Máme jen tři strávníky. Pan Daver je moc divný. V zimě jich ale budeme mít hodně.”

“Tři strávníci, to vám mnoho nevynese,” řekla dívka.

Paní Burtonová zahuhňala.

“Pan Daver je nepotřebuje kvůli penězům. Má jen rád společnost. Změnil dům na pension jen proto, aby mohl vidět lidi přicházet a odcházet. Ani s nimi nepotřebuje mluvit. Je to jeho poníček.”

“Cože?” zeptala se zmatená dívka. “Tím chcete říct, že je to jeho koníček?”

“Řekla jsem poníček,” pravila paní Burtonová svým klidným, lhostejným způsobem. Nad touto síní byl malý a pohodlný obytný pokoj s francouzskými okny, odkud byla vyhlídka na trávník. Za oknem seděli tři lidé u čaje. Jedním z nich byl starší kněz s přísným, tvrdým obličejem. Jedl topinky, četl nějaké duchovní noviny a přitom zapomínal na své společníky. Druhým členem společnosti byla bledá dívka přibližně stejného věku jako Margareta. Přes svoji bledost byla neobyčejně krásná. Dvě velké černé oči spočinuly na chvíli na návštěvnici a pak se opět vrátily k jejímu společníkovi, vojensky vyhlížejícímu čtyřicátníkovi.

Paní Burtonová je Margaretě představila poté, co vystoupily širokým schodištěm do vyššího patra.

“Kněz je důstojný pan vikář z Jižní Afriky, mladá dáma je slečna Olga Creweová a třetí pán je plukovník Hothling.

Všichni tři jsou našimi strávníky. Tady je váš pokoj, slečno.” Tenhle byt byl opravdový klenot. Margareta Belmanová o takovém vždycky snila. Byl zařízený s vybraným vkusem a měl svoji vlastní koupelnu (později zjistila, že ji měly všechny pokoje v Larmes Keep) Zdi byly až do poloviny výšky vykládané dřevem, strop měl těžké

trámoví. Domnívala se, že pod parketami byla původní vykládaná kamenná podlaha. Margareta se rozhlédla a povzdechla si. Zdálo se jí velmi těžké toto místo odmítnout, ale proč na odmítnutí vůbec myslela, to si za celý svět nedokázala vysvětlit.

“Je to krásný pokoj,” řekla a paní Burtonová vrhla apatický pohled na celou místnost.

“Je starý,” odpověděla. “Nemám ráda staré domy. Byla jsem zvyklá žít v Brixtonu “

Náhle se zarazila, bolestně vzdychla a zazvonila klíči, které držela v ruce.

“Doufám, že jste našla, co se vám hodí?”

“Co se mi hodí? Myslíte, jestli tohle místo přijmu? To ještě nevím.” Paní Burtonová se nejistě rozhlédla kolem. Dívka měla dojem, že se pokouší najít něco, čím by místo pochválila, aby dívka v domě zůstala. Potom promluvila.

“Strava je tu dobrá,” řekla a Margareta se usmála.

Když odcházela nazpět síní, spatřila opět všechny tři hosty, které viděla předtím u čaje. Plukovník se procházel sám, kněz a bledá dívka se loudali po trávníku a hovořili spolu. Pan Daver seděl u svého stolu a široké čelo měl opřené o ruku. Okusoval násadku pera. Když paní

Burtonová za nimi zavřela dveře, řekl:

“Pokoj se vám přirozeně líbí. Kdy tedy přijedete nastálo?

Doufám, že už od pondělka za týden. To se mi ulevilo. Viděla jste paní Burtonovou.” Zakýval na ni šelmovsky prstem. “Teď tomu rozumíte. Je to nemožné! Copak jí můžu nechat, aby přijala vévodkyni a propustila vévodu? Můžu jí důvěřovat, že urovná malé neshody, které se přirozeně mezi hosty vyskytnou?

Máte pravdu, nemůžu. Musím tady mít dámu, musím, musím!”

Důrazně kýval hlavou, své šotkovské hnědé oči měl upřené do jejích a naběhlý horní ret směšně zkroucený v rozkošnickém úšklebku.

“Moje práce mi úplně stačí. Být neustále vytrhovaný ze svých studií, abych zařídil takové

věci, jako je například upevnění sítě na tenisovém hřišti, to mi připadá nesnesitelné!”

“Píšete hodně?” zeptala se. Cítila, že musí oddálit své rozhodnutí na pozdější dobu.

“Ano, hodně. O zločinu. Zajímá vás to? Připravuji encyklopedii zločinu!” Řekl to důrazně, dramaticky.

“Zločinu?”

Kývl hlavou.

“Je to jeden z mých koníčků. Jsem bohatý a můžu si dovolit mít koníčky. Tenhle dům je taky mým koníčkem. Ztrácím čtyři tisíce liber ročně, ale přesto jsem spokojený. Sám si vybírám své hosty. Když mě některý obtěžuje, řeknu mu, aby šel, že jeho pokoj je zadaný. Mohl bych to udělat, kdyby to byli moji přátelé? Nemohl. Zajímají mě. Plní můj dům, dělají mi společnost a poskytují mi zábavu. Kdy přijedete?”

Váhala.

“Myslím “

“Od pondělka za týden? Výborně!” Potřásal ji silně rukou.

“Nesmíte se cítit sama. Když vás budou moji hosté nudit, pozvete si sem přátele. Pozvete je jako hosty tohoto domu.

Tedy v pondělí!”

Odcházela dolů zahradní stezkou k čekajícímu kočímu, trochu zmatená a více či méně

rozhodnutá.

“Přijala jste místo, slečno?” zeptal se kočí přívětivě.

“Myslím, že ano,” odpověděla.

Podívala se zpátky na Larmes Keep. Na trávnících nikdo nebyl, ale blízko napravo zahlédla postavu ženy. Trvalo to jenom okamžik a postava opět zmizela ve vavřínovém houští, které se táhlo souběžně se zdí, tvořící hranici usedlosti.

Očividně tam vedla cestička houštinou a paní Burtonová tam hledala úkryt. Potácela se slepě

dopředu, obličej měla skrytý v dlaních a její potlačované vzlykání pronikalo až k udivené

dívce.

“To je hospodyně, ona to nemá v hlavě v pořádku,” řekl kočí klidně. Kapitola II.

George Ravini byl muž příjemného zevnějšku. Podle svého vlastního názoru, který ovšem podléhal předsudku, byl dokonce neobyčejně zajímavý se svými kadeřavými vlasy, se svým pěkným neapolským obličejem a vysokou, statnou postavou. A jestliže se k jeho přirozeným přednostem ještě také připočítaly nejlepší šaty, které Savile Row dovedl ušít, bezvadný šedivý

klobouk, hůl ze dřeva malacca, o níž opíral ruku oblečenou v hedvábné rukavičce jako o rukojeť rapíru, nejvyleštěnější boty a nejjemnější hedvábné šedé ponožky, byl to obrázek dobře orámovaný a dokonalý. Jeho největší ozdobou ale byly “prsteny štěstí”. Byl pověrčivý a věřil na kouzla. Na malíčku pravé ruky nosil tři zlaté prsteny, z nichž každý měl tři velké

diamanty. Raviniho “kameny štěstí” patřily k tradici Saffron Hillu. Jeho vzezření bylo vzezřením muže, který se napůl baví, napůl nudí, pro kterého nemá život tajnosti a také mu nemůže poskytnout nic nového. Jeho úsměv byl příhodný, protože George znal mnoho věcí, které se v Londýně přihodily nebo se při hodit mohly. Poprvé spatřil světlo světa v bytě o jedné místnosti ve čtvrti Saffron Hill. Rozšířil úzký obzor svého dětství tím, že se stal z chudého dítěte, které sdílelo postel s komediantskou opičkou svého otce, nejen obyvatelem celého krásného poschodí v Half Moon Street, ale dokonce i majitelem celého bloku domů v těchto místech. Jeho účet v Kontinentální bance byl velmi slušný. Měl cenné

papíry, které mu vynášely více, než potřeboval. Mimo to měl slušné příjmy ze dvou nočních klubů a z heren, které byly pod jeho kontrolou, nemluvě ani o různých vedlejších výdělcích, které spadaly na účet jiných pramenů. Raviniho slovo bylo zákonem od Leytonu až do Clerkenwellu, jeho rozkazy poslouchali lidé v pásmu několika mil od nábřeží Fitzroy a žádný

vůdce některé jiné bandy nesměl zvednout hlavu bez jeho dovolení, nechtěl-li se ovšem vydávat v nebezpečí, že se náhodou probudí celý zavinutý v obvazech v middlesexské

nemocnici.

Ravini trpělivě čekal na širokém nástupišti stanice

Waterloo. Občas se podíval na své zlaté náramkové hodinky a přitom laskavým okem pozoroval proud života, který plynul směrem od zábradlí. Ve tváři měl vlastnický výraz. Hodiny na stanici ukazovaly čtvrt na sedm. Letmo pohlédl na své hodinky a podrobně si prohlížel dav, který vycházel ze sedmého nástupiště. Po několika minutách spatřil dívku. Upravil si vázanku a dotkl se střechy svého klobouku, který si trochu posunul na stranu, a loudal se jí pomalu naproti.

Margareta Belmanová byla příliš zaměstnaná svými vlastními myšlenkami, než aby myslela na zdvořilého mladého muže, který s ní tak často chtěl navázat známost obvyklým způsobem. Vždycky tvrdil, že se už setkali dřív. V rozrušení nad svou návštěvou v usedlosti Larmes Keep úplně zapomněla na existenci tohoto zkaženého milovníka. Netušila, že by mohl čekat na její návrat z venkova.

George Ravini čekal na její příchod se samolibým úsměvem.

Měl rád štíhlé dívky, takové, které se oblékaly decentně a nosily hezké punčochy a hladké

malé kloboučky jako Margareta.

Pozvedl klobouk. “Kameny štěstí” překrásně zazářily.

“Ach!” řekla Margareta a zastavila se také.

“Dobrý večer, slečno Belmanová,” řekl George a v zářivém úsměvu odkryl řadu bílých zubů.

“To je náhoda, že vás opět potkávám.”

A když chtěla jít dál, aby se mu vyhnula, připojil se k ní.

“Přál bych si, abych tu měl svůj vůz, zavezl bych vás domů,” řekl konverzačním tónem.

“Koupil jsem nový Rolls, dvacítku, velice pěkný malý stroj. Nepoužívám ho často, chodím rád pěšky z Half Moon Street.”

“Jdete teď do Half Moon Street?” zeptala se Margareta klidně. Ale George byl zkušený muž.

“Vaše cesta je i mojí cestou,” řekl.

Zastavila se.

“Jak se jmenujete?” otázala se.

“Smith, Anderton Smith,” odpověděl rychle. “Proč to chcete vědět?”

“Chci oznámit vaše jméno nejbližšímu policistovi, kterého potkáme,” řekla a Ravini, který byl zvyklý na podobné výhrůžky, se tím dobře bavil.

“Nebuďte zlá, maličká,” řekl. “Nedělám vám nic zlého a jistě netoužíte po tom, aby vaše jméno bylo v novinách.

Ostatně, mohl bych říct, že jste mě požádala o doprovod a že jsme staří přátelé.” Upřeně na něho hleděla.

“Brzy se mám setkat s přítelem, který od vás jistě bude vyžadovat vysvětlení,” řekla Margareta. “Nechcete radši odejít?”

George měl radost, že se zastavili.

“Vy jste ale bláhová mladá dáma!” začal. “Já k vám přicházím jenom s obvyklou společenskou zdvořilostí “

Čísi ruka sevřela jeho paži a otočila ho pomalu kolem dokola to vše za jasného denního světla na stanici Waterloo, před očima nejméně dvou lidí z jeho vlastní bandy. Raviniho tmavé oči nebezpečně zasvítily.

A přece byl útočník, jak se zdálo, mužem velmi málo útočným. Byl vysoký a měl melancholický pohled. Měl na sobě šosatý, přes prsa pevně zapnutý kabát a vysoký, tvrdý

klobouk s plochou střchou. Na širokém nose měl brýle s kostěnou obrubou. Jeho tváře zdobily kotlety pískové barvy a na ruce měl zavěšený nedbale smotaný deštník. Ne že by George tyto podrobnosti pečlivě zkoumal, byly mu velmi povědomé, protože znal pana L.G. Reedera, detektiva ze státního návladnictví.

Vzdor mu okamžitě zmizel z očí.

“Jakže, pan Reeder!” řekl s přirozeností, která se nezdála být strojená. “To je ale příjemné

překvapení. Potkal jsem svou přítelkyni, slečnu Belmanovou, a chtěl ji doprovodit “

“Snad ne do Flotsam klubu na šálek čaje?” bručel pan Reeder lítostným tónem. “Nebo do Harrabyho restaurace? To mi netvrďte, Georgio! Safra! Jak zajímavá by byla taková

zkušenost!”

Mrknul očima na zamračeného Itala.

“U Flotsama,” pokračoval pan Reeder, “byste mohl slečně ukázat, kde nachytali vaši přátelé

mladého lorda Fallona na tři libry právě minulou noc, to mi bylo řečeno. U Harrabyho byste jí mohl ukázat zajímavou malou místnost, kam policie chodívá zadním vchodem, když

považujete za vhodné ošidit tam některého ze svých přátel. Takhle přišla o náramný požitek!” Raviniho úsměv najednou nesouhlasil s jeho náhlou bledostí.

“Teď poslouchejte, pane Reedere “

“Je mi líto, nemohu, Georgio.” Pan Reeder smutně potřásl hlavou. “Můj čas je drahý. Ještě

vám ale můžu věnovat minutku, abych vám mohl říct, že slečna Belmanová je mojí obzvláště

dobrou přítelkyní. Kdyby se její dnešní zkušenost snad měla opakovat, kdo ví, co by se mohlo stát, protože já jsem, jak asi víte, velmi zlomyslný.”

Zamyšleně se na Itala zadíval.

“Sám bych rád věděl, jestli je to zlomyslnost, kter á mi znemožňuje odhalit velmi zajímavou věc. Mám ji už na špičce jazyka. Sám nevím. Lidský duch, pane Ravini, je věc zvláštní a složitá. Ano, musím už jít. Vyřiďte můj pozdrav svým zločineckým společníkům a pokud zjistíte, že se za vámi pohybuje stín některého muže ze Scotland Yardu, nemějte mu to za zlé. Koná jenom svoji povinnost. A nezapomeňte také na moje

– hm, varování, pokud se jedná o tuto dámu.”

“Neřekl jsem té slečně nic, co by slušný muž nemohl říct.” Pan Reeder na Raviniho pronikavě pohlédl.

“Jestli jste to udělal,” řekl, “počítejte s tím, že se se mnou ještě dnes večer někde setkáte a že nebudu sám.

Skutečně,” pronesl velmi důvěrným tónem, “přivedu s sebou dostatečnou posilu, abychom se mohli zmocnit klíčů od vašeho sejfu ve Fetter Lane.”

Sotva to bylo řečeno, Ravini se pod dojmem této hrozby zapotácel. Než se stačil vzpamatovat, zmizel pan Reeder i s dívkou v davu.

Kapitola III.

“Zajímavý muž,” řekl pan Reeder když jel vůz po

Westminsterském mostě. “Je to opravdu nejzajímavěj ší muž, kterého znám. Byl to osud, že jsem se musel do něj předtím tak obout. Přál bych si ale, aby nenosil diamantové prsteny.” Pokradmu se podíval na svoji průvodkyni.

“No, jak se vám, hm, líbí to místo?”

“Je tam velice krásně,” řekla, ale bez jakéhokoli nadšení,

“ale je to příliš daleko od Londýna.”

Jeho obličej se zachmuřil.

“Odmítla jste to místo?” zeptal se úzkostlivě.

Dívka se pootočila na svém sedadle a podívala se na něho.

“Pane Reedere, mám opravdu pocit, že si přejete, abych byla pryč.” K jejímu údivu se pan Reeder silně začervenal.

“Co, hm, jistě, ano, ne, myslím. Ale zdá se, že je to velice slušné místo, i když by bylo jenom dočasné.”

Zamžoural na ni očima.

“Budete mi chybět, opravdu mi budete chybět, slečno, hm

Margareto. Stali jsme se takovými”, tady něco násilně polykal

“dobrými přáteli, ale, myslím na jednu záležitost a ta mě trochu znepokojuje.” Podíval se od jednoho okna ke druhému tak, jako by měl podezření, že někdo jede těsně za vozem, a pak řekl tišším hlasem:

“Nikdy jsem s vámi nemluvil,, hm, Margareto, o nepříjemných stránkách mého zaměstnání, ale je tu, nebo byl tu jeden pán, jmenoval se Flack. Vzpomínáte si?” zeptal se starostlivě a když kývla hlavou, řekl: “Doufám, že ano. O těchto věcech se čte v novinách. Asi před pěti lety, byla jste ještě dítě “

“Vy mi vážně lichotíte,” smála se Margareta. “Naopak jsem byla dospělá osmnáctiletá dívka.”

“Opravdu?” zeptal se pan Reeder tichým hlasem. “Vy mě překvapujete! Vraťme se ale k předchozímu tématu. Pan Flack patřil mezi lidi, o kterých často čteme v senzačních románech a kteří nemají příliš velký smysl pro realitu a běžné chápání života. Mistr zločinec, organizátor jisté, hm, jistého sdružení, nebo, jak by řekli obyčejní lidé, bandy.” Kývl hlavou a zavřel oči a ona myslela, že se chvíli modlil za bezbožného zločince.

“Výborný zločinec, je to strašné, že to člověk musí říct, ale musel jsem ho někdy proti

své

vůli obdivovat. Vidíte, často jsem vám říkal: moje dušá má sklon k zločinnosti. Ale on byl blázen.”

“Všichni zločinci jsou šílenci, tak jste to často vysvětloval,” řekla Margareta trochu příkře, protože se obávala, aby se řeč nevzdálila od jejích vlastních záležitostí.

“On byl opravdu blázen,” řekl vážně pan Reeder a ťukl se rozvážně do čela. “Ale jeho šílenství bylo jeho záchranou.

Odvažoval se velkých věcí, ale všechno dělal se lstivostí šílence. Chladnokrevně zastřelil dva policisty, udělal to v pravé poledne na rušné ulici v City a utekl. Nakonec jsme ho ale stejně

chytili. Lidé jeho ražení bývají v naší zemi chyceni vždycky. Já, hm, jsem byl při tom. Vlastně, já, hm

– ano, já jsem se toho zúčastnil! Proto mám své mínění o našem příteli Ravinim, protože to byl on, kdo nám ho za dva tisíce liber práskl. Tuhle věc jsem vedl já, protože pan Ravini je zločinec “

Margareta se na něj dívala udiveně, s otevřenými ústy.

“Ten Ital? Toho snad nemyslíte?”

Pan Reeder přisvědčil.

“Pan Ravini měl styky s Flackovou bandou a při tom se o starém Johnovi dozvěděl různé

podrobnosti. Starého Flacka jsme sebrali, když spal.”

Pan Reeder opět zakýval hlavou.

“Řekl o mě moc ošklivé věci. Lidé, kteří jsou zatýkáni, obyčejně přehánějí nedostatky těch, kteří je, hm, chytili.”

“Byl souzen?” zeptala se Margareta.

“Byl souzen,” řekl pan Reeder, “pro celou řadu vražd. Rozsudek zněl: vinen, ale nepříčetný. Potom ho poslali do ústavu pro šílené trestance v Broadmooru.”

Pan Reeder něco hledal po kapsách, potom vytáhl malou krabičku cigaret, jednu z ní vyndal a požádal o dovolení zapálit si. Margareta pozorovala cigaretový kouř, nesoucí se pomalu od jeho rtů. Upřeně a zadumaně hleděl oknem do zeleně parku, kterým projížděli. Zdálo se, že ho pozorování přírody úplně zaujalo.

“Ale co má tohle všechno společné s mým odchodem na venkov?” Pan Reeder se rozhlížel kolem, až se střetl s jejím pohledem.

“Pan Flack je velmi pomstychtivý muž,” řekl. “Výtečný muž, mám vztek, že to musím přiznat. A ke mě, hm, chová obzvláštní nenávist. A protože je tím, čím je, nebude trvat dlouho, než zjistí, že já, hm, jsem vaším přítelem, slečno Margareto.” Margareta se rozzářila a její chování vůči němu se úplně změnilo, když ho uchopila za rámě.

“Tím chcete říct, že si přejete, abych byla pryč z Londýna, kdyby se něco stalo? Ale co by se mohlo stát? Vždyť on je přece v Broadmooru, nebo snad ne?”

Pan Reeder se poškrábal na bradě a zadíval se na střechu vozu.

“Utekl před týdnem, hm! Myslím, že je teď v Londýně.”

Margareta Belmanová si hluboce povzdechla.

“Ví o tom ten Ital, ten Ravini?”

“Neví o tom,” řekl pan Reeder opatrně. “Ale myslím, že se to doví, ano, myslím, že se to doví.”

O týden později se všechny pochyby pana Reedera o m ístě pobytu Johna Flacka rozplynuly. V té do bě již Margareta

Belmanová byla ve svém novém působišti, kam odjela plná špatných předtuch. Mezi Margaretou Belmanovou a panem Reederem bylo lehké napětí, které vzniklo při obědě

toho dne, kdy opouštěla

Londýn. Začalo to žertem, i když pan Reeder nikdy nebyl velkým příznivcem žertů, následkem Margaretina jistého upozornění. Pan Reeder měl proti tomu námitky. Margareta později nedokázala pochopit, kde vzala odvahu říci mu, že je staromódní, ale udělala to.

“Měl byste si dát oholit kotlety,” řekla pohrdavě. “Udělalo by vás to o deset let mladším.”

“Nemyslím, drahá slečno, hm Margareto, že bych chtěl vypadat o deset let mladší,” řekl pan Reeder.

Byla z toho mrzutost a Margareta se vracela do Siltbury s trochu nepříjemnými pocity. Její

srdce se ale vůči němu opět obměkčilo, když si uvědomila, že ji chtěl dostat z Londýna jen proto, aby bylo postará o její bezpečnost. Ještě než se přiblížila k cíli své cesty, pomyslela si, že sám pan Reeder se nachází v nebezpečném postavení. Musí mu napsat, že toho všeho lituje. Ráda by také věděla, kdo byli ti Flackové. To jméno jí bylo povědomé, i když v době, kdy působili, nevěnovala skoro žádnou pozornost lidem jejich ražení. Pan Daver s ní měl po jejím příchodu krátkou rozmluvu.

Podobal se skřítkovi ještě víc než kdykoliv předtím. Zavedl ji do její kanceláře a tam jí krátce vysvětlil její povinnosti.

Nebyly těžké ani složité a Margareta pocítila opravdové ulehčení, že se ve skutečnosti vůbec nemusí zabývat hospodařením v Larmes Keep. To i nadále zůstávalo v osvědčených rukách paní Burtonové.

Služebnictvo penziónu bydlelo ve dvou vilkách, vzdálených od usedlosti asi čtvrt hodiny cesty. V domě bydlela pouze paní Burtonová.

“Díky tomu máme od služebnictva pokoj,” vysvětloval jí pan Daver. “Sloužící jsou jen na obtíž. Souhlasíte se mnou, že ano? Myslím, že ano. V obou vilkách máme zavedený telefon pro případ, že bych je potřeboval v noci. A dveřník Grainger má klíč od zadních dveří. To je výborné opatření, které mi jistě schvalujete. Jsem si jistý, že ano.”

Dialog s panem Daverem byl vždycky trochu zbytečný, protože si na všechny své otázky stejně odpovídal sám.

Už chtěl odejít z kanceláře, když si dívka vzpomněla na jeho velké dílo.

“Pane Davere, nevíte náhodou něco o rodině Flacků?”

Svraštil čelo.

“Flack? Jaký len? Co tím myslíte?”

Margareta mu to slovo hláskovala.

“Jeden můj přítel mi nedávno o té rodině vypravoval,” řekla. “Myslela jsem, že to jméno znáte. Je to zločinecká banda “

“Flack! Zajisté, zajisté! To je ale zajímavé! Snad se také nezajímáte o kriminalistiku? John Flack, George Flack,

Augustus Flack,” rychle je vypočítával na svých dlouhých, od tabáku zažloutlých prstech.

“John Flack je v ústavu pro šílené zločince, jeho dva bratři utekli do Argentiny. Strašní muži, strašní, strašní muži! Naše policie je tak obdivuhodná instituce! Scotland Yard je prostě

výborný! Souhlasíte se mnou? Jsem si jistý, že ano. Flack!” Svraštil čelo a potřásl hlavou.

“Chtěl jsem se o těch lidech zmínit ve své knize, ale nemám o nich moc informací. Vy je snad znáte?”

S úsměvem zavrtěla hlavou.

“Ne, neměla jsem to potěšení.”

“Jsou to strašní lidé,” řekl pan Daver. “Hrozní lidé. Kdo je ten váš přítel, slečno Belmanová?

Chtěl bych se s ním seznámit. Snad by mi mohl o nich povědět víc.

Margaretě se tento názor nezamlouval.

“Já si nemyslím, že se s ním setkáte,” řekla rychle, “a myslím, že by o tom nechtěl mluvit, i kdybyste se setkali.

Snad to ode mě bylo indiskrétní, že jsem se o něm zmínila.”

Tento rozhovor na pana Davera patrně hluboce zapůsobil, protože když Margareta odešla unavená večer z kanceláře do svého pokoje, zaklepal na dveře. Na její vyzvání je otevřel a zůstal stát na prahu.

“Podíval jsem se do záznamů, týkajících se rodiny Flacků,” řekl, “a je skutečně překvapující, jak málo je tam informací.

Mám výstřižek z novin, kde je napsáno, že John Flack zemřel.

To je ten, co přišel do Broadmooru. Je mrtev?”

Margareta zavrtěla hlavou.

“To vám nemůžu říct,” odpověděla nepravdivě. “Zaslechla jsem o něm jenom náhodou poznámku.”

Pan Daver se poškrábal na své kulaté bradě.

“Myslel jsem, jestli vám o něm někdo náhodou nevypravoval nějaké podrobnosti,” zasmál se.

“Jakožto laik v těchto věcech byste je mohla hodnotit jako nedůležité, zato já bych ” Čekal na odpověď.

“To je všechno, co vím, pane Davere,” řekla Margareta.

Této noci spala dobře, protože vzdálené hučení vln, které se valily kolem dlouhého pobřeží v Siltburském zálivu, ji ukolébalo do spánku beze snů.

Plnit své povinnosti začala až po snídani, kterou dostala do své kanceláře. Její hlavní prací

bylo přepočítávání účtů.

Paní Burtonová se starala jen o malou část účtů a její práce byla těžší jen ke konci měsíce, když byly účty sestavovány.

Většinu dne Margaretě zabrala korespondence. Bylo tu asi sto čtyřicet žádostí o místo, na které musela odpovědět. Navíc přišlo mnoho dopisů od lidí, kteří si přáli usadit se v Larmes Keep. Ty všechny musela předložit panu Daverovi. Bylo pozoruhodné, jak byl vybíravý. Například:

“Důstojný pán John Quinton? Ne, ne, už jednoho faráře v domě máme, to je dost. Napište mu, že je nám líto, ale máme plný dům. Paní Bagleyová si s sebou přeje vzít svou dcerušku?

To tedy ne. Nemůžu tady mít děti, které by mě rušily svým hlučením. Souhlasíte? Vidím, že ano. A kdo je tahle žena chtěla by se tu zotavit po nemoci? To znamená, že je nemocná. Nemůžu si ze svého domu udělat sanatorium. Můžete jim všem napsat, že budeme mít volno až po vánocích. Po vánocích můžou přijet všichni já odjedu.”

Večery patřily jen jí. Pokud se jí chtělo, mohla jít do

Siltbury. Městečko se mohlo pochlubit dvěma biografy a hereckou společností. Pan Daver jí

dal k disposici svůj vůz, ona ale dávala přednost procházkám. Usedlost byla mnohem větší, než předpokládala. Vzadu, na jižní straně, se rozprostírala do vzdálenosti půl míle od domu, východní hranice sahala až k pobřežním skalám, podél nichž byla vystavěna zeď s valounů, sahající dospělému člověku až k hrudi. Mělo to svůj význam, protože skály se tu příkře skláněly dolů o plných dvě stě stop až k útesům, které se nacházely pod nimi. Na jednom místě došlo k malému sesuvu země, zeď tam byla stržená a mezeru před časem vyplnili dřevěným plotem. Snad se také pokoušeli postavit zde golfové hřiště, alespoň devět děr v zemi tomu nasvědčovalo.

Margareta si ho všimla, když se toulala kolem. Tento podnik zřejmě

pana

Davera unavil, protože celá plocha byla zarostlá až po kolena vysokou trávou. Na jihozápadní straně, ve vzdálenosti asi sto yardů od domu, byla velká skupina rhododendronů, které dívka objevila, když šla točitou stezkou, která vedla až doprostřed křovin.

Zcela neočekávaně se dostala ke staré studni. Zdivo na ní se rozpadávalo, zeď byla prohnutá

dovnitř. Právě nad rumpálkem, na nepohodou ošlehané stříšce byla malá dřevěná tabulka. Očividně tam byla upevněná pro poučení návštěvníků:

“Této studny bylo používáno od r. 935 do r. 1914. K tomuto účelu bylo použité sto třiceti pěti vozů naložených kamením a pískem.”

Bylo příjemné, postávat u této staré studny a v duchu si představovat otroky a bosé sedláky, kteří po staletí stávali tam, kde stála nyní ona. Když vycházela z křoví, uviděla bledou Olgu Creweovou.

Margareta ještě nemluvila s plukovníkem ani s knězem.

Nevyhýbala se jim, ale také je nevyhledávala. Také s Olgou

Creweovou se dosud blíže neseznámila a nyní se chtěla obrátit nazpět, ale dívka šla rovnou k ní, aby jí zadržela.

“Vy jste nová sekretářka, že ano?”

Její hlas byl melodický a lákavý! Margaretě se velmi zamlouval.

“Ano, jmenuji se Belmanová.”

Dívka souhlasně pokývala hlavou.

“Mám za to, že moje jméno znáte? Začínáte se tu strašlivě nudit?

“Zatím ne,” usmála se Margareta. “Je to krásné místečko.” Olga Creweová si kriticky prohlížela okolí.

“Ano, je tady skutečně velmi krásně, ale po několika letech se tím člověk unaví.” Margareta udiveně naslouchala.

“To jte tady už tak dlouho?”

“Vlastně tady žiju od dětských let. Myslela jsem, že vám to

Joe řekl, on je učiněná stará klepna.”

“Joe?” Margareta byla v rozpacích.

“Kočí, sběratel a rozšiřovatel zpráv.”

Pohlédla na Larmes Keep a svraštila obočí.

“Víte, slečno Belmanová, jak nazývali tohle místo? Chateau des Larmes, D ům slz.”

“Cože?” zeptala se Margareta.

Olga Creweová pokrčila svými pěknými rameny.

“Nějaká tradice, myslím, že pochází z dob barona

Augernverta, který dům postavil. Domácí obyvatelé potom jméno zkomolili na Larmes Keep. Měla byste vidět žaláře.”

“Jsou tady žaláře?” zeptala se Margareta udiveně a Olga přikývla. Zdálo se, že se poprvé baví.

“Až uvidíte všechny ty řetězy a kruhy ve zdech a kamenné prahy sešlapané nahýma nohama do tenké vrstvy, pochopíte, jako to jméno vzniklo.”

Margareta se upřeně dívala směrem k usedlosti. Slunce zapadalo a rýsovalo siluetu domu rudě, takže se zdálo, že se v tomto tmavém, velkém domě skrývá něco osudového a strašlivého.

“Jak je to nepříjemné!” řekla a zachvěla se.

Olga Creweová se zasmála.

“Viděla jste skalní útesy?” prohodila a šla zpět cestou podél dlouhé zdi. Stály tam čtvrt hodiny, opíraly se rukama o zábradlí a dívaly se dolů do temnoty.

“Přemluvte někoho, aby s vámi vesloval po moři kolem útesů.

Je tam díra na díře a samá jeskyně,” řekla. “Je tam jedna těsně u vody, která se táhne až pod dům. Když je příliv silný, je zaplavená. Divím se, že o tom Daver nenapsal knihu.” V jejím hlase se skrýval nepatrný posměšek, což neušlo

Margaretině pozornosti.

“Tady musí být vchod,” ukazovala dolů na zvířené vlny, které se, jak se zdálo, vrhaly přímo na útes.

Olga přikývla.

“Při velkém přílivu byste si toho nevšimla,” řekla a náhle se obrátila. Zeptala se dívky, jestli už viděla rybník na koupání.

Byl to podlouhlý bazén, skrytý za vysokým plotem ze zimostrázu a vydlážděný modrými kachlíky. Rozkošné místečno, které přímo vybízelo k ponoření.

“Nikdo sem nechodí, jenom já sama. Daver by umřel jen při pouhé myšlence, že by tam mohl spadnout.”

Když Olga mluvila o panu Daverovi, bylo v jejím hlase cítit skryté pohrdání. Ani když

mluvila o ostatních hostech, nebyla laskavější. Když se blížily k domu, Olga najednou prohlásila:

“Kdybych byla vámi, moc bych s Daverem nemluvila. Nechte ho mluvit samotného, on to má

rád.”

“Co tím myslíte?” zeptala se Margareta klidně.

Ale Olga jí v tom okamžiku bez jediného slova opustila a šla k plukovníkovi, který stál s doutníkem v ústech a očekával její příchod. Dům slz!

Margareta si na tento název vzpomněla, když se večer svlékala. I když se uměla ovládat, přece se mírně zachvěla.

Kapitola IV.

Strážník, který stál na rohu Bennett Street a Hyde Lane, měl spoustu času sám pro sebe. Bylo ke třetí hodině ráno, a přesto již bylo dusno a nepříjemné horko. Bylo úplné bezvětří. Někde na jihu Londýna zuřila bouře, ozvěna hromu přicházela v nestejných přestávkách. Dobří i špatní lidé v Mayfairu spali, všichni mimo pana J.G. Reedera, ochránce zákona a postrachu zločinců. Policejní strážník Dyer viděl žluté světlo za jeho okenicemi a blahosklonně se usmál.

Byla tak tichá noc, že když uslyšel otočení v zámku, podíval se přes rameno, protože se domníval, že zvuk přichází z domu za ním. Ale jeho dveře byly zavřené. Zato uviděl, že se na nejhořejším schůdku asi o pět domů dále objevila žena.

Byla pouze v negližé.

“Strážníku!”

Hlas měla pomalý, kultivovaný a velmi důrazný.

Přistoupil k ní rychleji, než mají policisté ve zvyku.

“Stalo se něco zlého, slečno?”

Všiml si, že její obličej byl silně nalíčený. Tváře měla silně načerveněné, rty rudé až hrůza. Měl dojem, že za normálních okolností může být hezká. Byl však na pochybách, když chtěl odhadnout věk. Měla na sobě dlouhé černé šaty, zapnuté pod bradou. Také si všiml, že se její

ruka, která se držela zábradlí u schůdků, blýskala v záři pouličních lamp.

“Nevím Jsem sama v domě a zdálo se mi, že slyším něco.” Při každém třetím slově

se zadýchávala. Očividně byla vyděšená.

“Nemáte v domě nějaké služebnictvo?”

Strážník byl překvapený a trochu i dotčený.

“Ne. Přijela jsem z Paříže právě o půlnoci. Máme tenhle dům zařízený. Myslím, že si služky, které jsem najala, spletly datum mého návratu. Jsem manželka pana Forneseho.” Nejasně si na to jméno vzpomínal. Patřilo mezi povědomá jména, která působí i na nejsebevědomější jedince tak, že se je neodváží přehlížet. A tohle jméno mělo navíc zvuk, bylo to velké jméno, představovalo Někoho. Bennett Street bylo místo, kde žili mnozí, kteří

něco znamenali.

Strážník se zadíval do temné předsíně.

“Kdybyste rozsvítila světlo, madam, podíval bych se tam.” Zavrtěla hlavou. I na tu vzdálenost cítil, jak se chvěje.

“Světlo nefunguje. To mě právě vyděsilo. Když jsem šla v jednu hodinu spát, bylo ještě

všechno v pořádku. Něco mě probudilo Nevím, co to bylo. Stiskla jsem vypínač lampy, která stojí u mého lůžka, ale světlo se nerozsvítilo. Ve své kapse nosívám příruční svítilnu. Našla jsem ji a rozsvítila.”

Zarazila se a neradostně se usmála. Strážník viděl, že se její černé oči rozšířily strachem.

“Viděla jsem nevím, co to bylo. Nějaká temná skvrna se pohybovala u zdi. Potom to zmizelo. Dveře mého pokoje byly otevřené dokořán. Zavřela jsem je a zamkla, když jsem šla do postele.”

Strážník otevřel dveře a posvítil si do předsíně. Bílý pruh světla přelétl chodbou. V předsíni stál u zdi malý stolek, na němž byl telefon. Udělal dlouhý krok, dostal se k aparátu a zvedl sluchátko. Spojení bylo přerušeno.

“Má tohle “

Tak daleko se dostal se svou ot ázkou a pak se zarazil.

Odněkud shora se ozvalo tlumen é delší zaskřípění, zvuk nohy, která se postavila na špatný

schod. Paní Forneseová dosud stála v otevřených dveřích a on se vrátil k ní.

“Máte od těchto dveří klíč?” zeptal se a ona přikývla.

Nahmatal zámek, našel klíčovou dírku a odemkl.

“Odněkud si musím zatelefonovat. Bylo by nejlepší “

Co mohl udělat nejlepšího? Byl pouhý strážník a ocitl se ve velmi delikátní situaci.

“Mohla byste jít někam k přátelům?”

“Ne.” V tomhle ohledu vůbec mezaváhala. Potom se zeptala:

“Nebydlí tam naproti pan Reeder? Někdo mi říkal “

V domě naproti se ukázalo světlo. Pan Dyer se s pochybností díval na osvětlené okno. Bylo to okno elegantního bytu nejvyššího policejního šéfa. Dům číslo sedm v Bennett Street byl nedávno změněn na obytný dům a do jednoho z jeho poschodí se ze svého předměstské ho domova přestěhoval pan Reeder.

Nikdo nevěděl, jak si může dovolit vlastnit celé poschodí v této exkluzívní a zajímavé čtvrti. Zločinci ho považovali za pohádkově bohatého. Byl to muž, kterého bylo těžké prohlédnout. Strážník zaváhal, potom prohledal kapsy a vyndal z nich nejmenší minci. Zanechal dámu na prahu dveří, přešel ulici a hodil půlpenny do okna. Po chvilce se okno otevřelo.

“Promiňte, pane Reedere, mohl bych s vámi na okamžik mluvit?” Hlava v okně zmizela a za okamžik se pan Reeder objevil na prahu domu. Byl úplně

oblečený, jako by na toto vyzvání čekal.

Jeho kabát byl pevně zapnutý, plochý klobouk měl naražený dozadu a na nose mu seděly

brýle, přes které se nikdy nedíval.

“Stalo se něco, strážníku?” zeptal se jemně.

“Mohl bych použít vašeho telefonu? Tamhle je nějaká dáma, paní Forneseová sama. Něco slyšela v domě. Slyšel jsem to také.”

Zaslechl krátký výkřik a ránu a skokem se obrátil. Dveře domu číslo čtyři byly zavřené. Paní

Forneseová zmizela.

Pan Reeder se šesti skoky dostal na druhou stranu ulice ke dveřím a poslouchal. Neslyšel žádný hluk, pouze tikání hodin, slabý, zastřený zvuk.

“Hm!” řekl pan Reeder a zamyšleně se drbal na svém dlouhém nose. “Hm byl byste tak laskav a vypravoval mi všechno o této, hm, události?”

Strážník opakoval své vyprávění, tentokrát souvisleji.

“Vy jste pevně zamkl dveře, takže se ani nehnou? Moudré opatření.” Pan Reeder svraštil čelo. Neřekl už ani slovo, přešel ulici a zmizel ve svém bytě. Na zadní

straně jeho psacího stolu byla malá zásuvka, kterou otevřel a vyndal z ní kožené pouzdro. Z

pouzdra vy táhl tři zvláštní ocelové nástroje, které se podobaly malým háčkům. Jeden z nich vstrčil do dřevěné střenky a vrátil se ke strážníkovi

“Obávám se, že tohle je nechci říct protizákonné, protože muž mého postavení není

schopen nezákonných činů. Měl bych ale říct, že je to neobvyklé.” Po celou tu dobu mluvil svým jemným, jakoby omluvným způsobem. Přitom obracel nástroj sem a tam. Najednou pomocí paklíče zámek povolil, pan Reeder vrazil do dveří a otevřel je.

“Myslím, že by bylo nejlepší, kdybych si půjčil vaši lampičku, děkuji.” Vzal elektrickou lampičku strážníkovi z ruky a posvítil kruhem světla do předsíně. Nebyla tam žádná známka života. Posvítil ještě na schody, sehnul hlavu a naslouchal. K jeho uším nedolehl žádný zvuk. Nehlučně začal postupovat do předsíně.

Chodba za schody pokračovala a na jejím konci byly dveře, které každopádně vedly do bytu služebnictva tohoto domu. Ke strážníkovu údivu pan Reeder zkoumal právě tyto dveře. Stiskl kliku, ale dveře se nepohnuly. Sehnul se a zašilhal dovnitř klíčovou dírkou.

“Něco bylo tam nahoře na schodech,” začal strážník s uctivým váháním.

“Něco bylo tam nahoře na schodech,” opakoval pan Reeder, jako by byl duchem nepřítomný.

“Myslím, že jste slyšel rozvrzaný stůl.”

Pomalu se vrátil ke schodům a díval se nahoru. Potom si posvítil lampou na podlahu předsíně. žádné piliny,” řekl si pro sebe, “tedy to nemůže být ono.”

“Mám jít nahoru, pane?” zeptal se str ážník a jeho noha už byla na nejnižším stupni schodů, když ho pan Reeder strhl zpět. Vyvinul neočekávaně vysokou sílu, kterou by nikdo nehledal v muži tak slabě vyhlížejícím.

“Nemyslím, že byste tam měl jít, strážníku,” řekl pevně.

“Je-li ta dáma nahoře na schodech, musela slyšet naše hlasy.

Ale dáma nahoře není.”

“Myslíte, že je v kuchyni, pane?” zeptal se strážník v rozpacích. Pan Reeder vážně potřásl hlavou.

“Bohužel, jak mále je moderních žen, které pobývají v kuchyni!” řekl a netrpělivým pohybem způsobil hluk. Bylo těžké říci, jestli to měl být protest proti nedostatkům

emancipovaných žen, nebo zda tento zvuk způsobil z jiných pohnutek. Pan Reeder byl totiž muž velmi zaměstnaný.

Posvítil lampou zpět ke dveřím.

“Myslel jsem si to,” řekl a v jeho hlase bylo patrné ulehčení. “Ve stojanu jsou dvě hole. Přinesl byste mi jednu z nich, strážníku?”

Udivený strážník poslechl a podal panu Reederovi dlouhou třešňovou hůl se zakřivenou rukojetí. Pan Reeder si ji ve světle lampy pozorně prohlížel.

“Je pokrytá prachem. Byla zde zanechaná dřívějším majitelem. Dlouhý hřebík na místě

svorky dokazuje, že byla koupena ve Švýcarsku, pravděpodobně se nezajímáte o detektivní

romány. Nikdy jste nečetl o muži, jehož metody napodobuji?”

“Ne, pane,” odpověděl strážník, který se domníval, že ho má pan Reeder za blázna. Ten mezitím dál zkoumal hůl.

“Stokrát škoda, že to není rybářský prut,” řekl. Počkáte tady? Nesmíte se ale hýbat.” Potom začal lézt po kolenou nahoru po schodech a svou hol í před sebou mával nejvýstřednějším způsobem. Držel ji ve výšce, roztahoval ruce, jak mohl nejvíc, a když lezl výš, narážel na domnělé překážky. Stoupal stále výš a jeho postava se ostře rýsovala ve světle lampy, kterou držel. Strážník Deyer se na něj díval s otevřenými ústy.

“Nemyslíte, že by bylo lepší, abych já “

Dál se se svou otázkou nedostal, když se to stalo. Ozval se výbuch, který ho ohlušil, vzduch byl náhle plný mraků kouře a prachu. Uslyšel zapraskání dřeva a ucítil ostrý zápach něčeho hořícího. Oslepený a ohlušený, stál tiše jako kus dřeva a díval se nahoru na pana Reedera, který seděl na jednom schodu a oprašoval si malé třísky dřeva z kabátu.

“Myslím, že teď už můžete jít nahoru zcela bezpečně,” řekl pan Reeder s velkým klidem.

“Co, co to bylo?,” vykoktal strážník.

Postrach zločinců právě něžně oprašoval svůj klobouk, ale to strážník nemohl vidět.

“Pojďte nahoru.”

Strážník Dyer vyběhl po schodech a následoval svého druha až na odpočívadlo, kde se zastavili. Tam ve světle jeho lampičky spatřili podivně vyhlížející a zaručeně doma vyrobenou malou samočinnou pušku, jejíž ústí sahalo přes zábradlí schodů, takže mířilo na schody, po kterých vystoupili.

“Kus černé nitě,” řekl pan Reeder opatrně, “byl natažen přes schody, takže kdokoli napnul nebo přetrhl tuhle nit, musel spustit pušku.”

“Ale, co ta dáma?”

Pan Reeder zakašlal.

“Nemyslím, že by byla v tomhle domě,” pronesl jemně.

“Naopak se domnívám, že odešla zadem. Vzadu je vchod u bývalých stájí, že ano? V tuhle dobu je už dávno pryč. Je mi jí líto, ta maličká událost se stala příliš pozdě, než aby mohla přijít do ranních novin. Bude muset čekat na sportovní vydání, aby se dozvěděla, že jsem ještě

naživu.”

Strážník si zhluboka povzdechl.

“Myslím, že bych o tom měl podat zprávu, pane.”

“Také si myslím,” přikývl pan Reeder. “A potom byste mohl zavo lat inspektoru Simpsonovi a říci mu, že bych s ním rád mluvil, pokud půjde kolem.”

Strážník opět zaváhal.

“Nemyslíte, že bychom měli lépe prohledat dům? Co když tu ženu zabili?” Pan Reeder zavrtěl hlavou.

“žádnou ženu nezabili,” prohlásil rozhodným tónem. “Jediná věc, kterou zničili, je jedna z malých teorií pana Simpsona.”

“Ale, pane Reeder, proč ta dáma přišla ke dveřím “

Pan Reeder mu laskavě poklepal na rameno stejným způsobem, jako když matka poklepe po rameni své dítě, když jí položí hloupou otázku.

“Ta dáma stála u dveří celou půlhodinu,” řekl tiše.

“Postávala tam půl hodiny, strážníku, a neustále doufala, že upoutá moji pozornost. Já jsem se ale na ni díval z pokoje, který, hm, nebyl osvětlený. Neukázal jsem se, protože hm, mám rád život!”

Po této poznámce, která strážníka znovu uvedla do rozpaků, pan Reeder vstoupil do domu. Kapitola V.

Pan Reeder seděl pohodlně s cigaretou v ústech.

Inspektorovi ze Scotland Yardu, který se dostavil časně zrána, vysvětloval své důvody, které

vedly k určitým závěrům.

“Ani chvíli jsem si nemyslel, že by to mohl být můj přítel

Ravini. Není tak důmyslný a má málo inteligence, nebo dokonce vůbec žádnou. Zjistíte, že tahle věc byla připravována celé měsíce, třebaže k jejímu provedení došlo teprve dnes. Ten dům na Bennett Street je majetkem starého pána, který tráví většinu svého života v Itálii. Měl ve zvyku nechávat dům zařízený po celá léta. Ve skutečnosti byl dům opuštěn teprve před měsícem.

“Vy si tedy myslíte,” řekl v rozpacích pan Simpson, “že ti lidé, ať je to kdokoli, si pronajali dům “

Pan Reeder potřásl hlavou.

“Právě o tom mám pochybnosti,” řekl. “Asi měli rozkaz a nějak se jim podařilo zbavit se hlídače. Věděli, že jsem minulou noc měl být doma, protože já jsem vždycky doma, hm, a hlavně jsem v noci doma od té doby “

Pan Reeder v rozpacích zakašlal.

“Moje přítelkyně nedávno opustila Londýn a já nerad vycházím sám.” A k hrůze pana Simpsona se střízlivý obličej pana Reedera zalil červení.

“Před několika týdny,” pokračoval a neúspěšně se snažil vypadat nenuceně, “jsem chodíval večeřet mimo dům, pak jsem navštěvoval koncerty a melodramata, která tak zbožňuji.”

“Koho máte v podezření?” přerušil ho Simpson, který nevstal z postele uprostřed noci jen proto, aby diskutoval o vlastnostech melodramat. “Gregoryho nebo Donovanovu bandu?” To byly dvě bandy, které se právem cítily ohrožené panem

Reederem a jeho metodami.

Pan Reeder zavrtěl hlavou.

“Nikoho z nich,” odpověděl. “Myslím, dokonce jsem si jistý, že kvůli téhle historce se musíme vrátit daleko do minulosti.”

Simpson rozevřel doširoka oči.

“Snad to není Flack?” zeptal se nevěřícím tónem. “Ten se skrývá, nebude chtít něco podnikat tak brzy.”

Pan Reeder přikývl.

“John Flack. Kdo jiný by mohl něco takového vymyslet? Jenom způsob, jakým to bylo provedeno. Pane Simpsone,” naklonil se a poklepal inspektorovi na prsa, “v Londýně se nestala větší krádež od té doby, co Flack odešel do Broadmooru. Během týdne tu budete mít největší krádež! Bude to rána! Jeho šílený mozek ji právě teď vymýšlí!”

“Je vyřízený,” řekl Simpson se staženým obočím.

Pan Reeder se lehce usmál.

“Uvidíme. Ta malá událost z dnešní noci byla pouhou zkouškou. Ale jsem rád, že, hm, v

těchto dnech nevečeřím mimo dům. Na druhé straně je náš přítel George Ravini známý tím, že notoricky rád večeří ve společnosti, neměl byste chuť zavolat na policejní stanici ve Vine Street a zeptat se, jestli není něco nového?”

Policejní stanice ve Vine Street, která znala pohyb mnoha lidí, ihned odpověděla, že pan George Ravini není ve městě.

Domnívali se, že je v Paříži.

“Zatraceně!” řekl pan Reeder svým jemným, nevzrušeným způsobem. “Jak je to od Raviniho moudré a o co moudřejší by bylo, kdyby zde zůstal!”

Inspektor Simpson vstal a otřásl se, což bylo jeho zvykem.

Byl vysoký, statné postavy.

“Půjdu do Yardu a podám tam o všem zprávu,” řekl.

“Koneckonců, Flack to nebyl. On je v ůdcem bandy a bez ní není k ničemu. Většina jeho lidí

je mimo Anglii Mnozí z nich žijí v Argentině “

“Ha, ha!” řekl neradostně pan Reeder.

“Čemu se, k čertu, smějete?”

Pan Reeder se ihned začal obhajovat.

“To je právě to, co bych nazval skeptickým smíchem.

Argentina! Copak všichni zločinci opravdu utíkají do

Argentiny? Snad jen v těch výplodech fantazie, které z dlouhé chvíle čítáme ve vlaku. Jde o tradici, pane Simpsone, která pochází z dob, kdy ještě neexistovala dohoda o vydávání

zločinců. Ano, jsou roztroušeni po světě. Už před sebou vidím den, kdy je všechny shromáždím pod jednou střechou. Bude to pro mě opravdu krásné ráno, pane Simpsone, až

půjdu chodbou, budu se dívat kukátky do cel a uvidím je tam sedět a šít pytle. Neznám sedavější zaměstnání, než je práce s jehlou.

Zatím si ale hlídejte banky, starému Johnovi je sedmdesát let a ne může už ztrácet čas. Celá

věc se stane v londýnské City, dřív než uplyne několik dnů! Rád bych věděl, kde bych mohl najít pana Raviniho?”

George Ravini nepatřil mezi lidi, jejichž štěstí závisí na dobrém mínění, které o nich mají jiní. Jinak by svůj život trávil zřejmě v úplné bídě. Pokud se týče pana Reedera, právě se o tomto zajímavém policejním úředníkovi bavil u sklenky vína a s dobrým doutníkem v ústech ve svém bytě v ulici Half

Moon Street. Byl to nádherný, přepychově zařízený byt, protože heslem pana Raviniho bylo: všechno nejlepší a od všeho tolik, kolik je možné dostat. Jeho salón vypadal jako francouzské

hodiny, přeplněné ozdobami. Všechno tu bylo pozlacené a emailované, pokud to nebylo potažené hedvábím nebo damaškem.

Pan Ravini vysvětloval své názory podřízenému, který se jmenoval Lew Steyne.

“Kdyby ten starý ničema věděl polovinu toho, o čem říká, že to ví, ujel bych prvním vlakem do Bordighery,” řekl. “Ale od

Reedera je to jen podvod. Je chytrý jen do jisté míry, ale to se dá říct skoro o každém panákovi, kterého člověk potká.”

“Měl byste mu ukázat pár kousků,” pochleboval mu Lew. Pan Ravini se usm ál a a zatahal se za dobře upravený knír.

“Ani by mě nepřekvapilo, kdyby se ta star á krysa zbláznila do té dívky. Představte si je, byli by jako květen a prosinec!”

“Co je zač?” zeptal se Lew. “Nikdy jsem se na ni pořádně nepodíval.”

“Pan Ravini si s nadšením políbil konečky prstů a poslal tuto lichotku vzhůru k malovanému stropu.

“Ať je to jak chce, nemůže mě zastrašit, Lewe, vy víte, jaký jsem. Když něco chci, jdu za tím tak dlouho, až to dostanu. Nikdy jsem neviděl podobnou dívku. Hotová dáma, bez chybičky. Co na to Reederovi může vidět, to skutečně nechápu!”

“ženy jsou zvláštní,” řekl zamyšleně Lew. “Nikdy bych neřekl, že taková stenotypistka dá

košem takovému muži, jako jste vy “

“Nedala mi košem,” přerušil ho Ravini prudce. “Prostě jsem se s ní ještě neseznámil, to je všechno. Ale já se s ní seznámím. Jak že se to jmenuje?”

“Siltbury,” odpověděl Lew. Vytáhl z vesty kus papíru, rozbalil ho a četl tužkou napsaná slova.

“Larmes Keep, Siltbury. Je to na jihu. Sledoval jsem ji, když se svými zavazadly opouštěla Londýn. Starý Reeder se na ní přišel podívat a vypadal nešťastně jako zmoklý kocour.”

“Penzión,” řekl Ravini zamyšleně. “To je trpká práce.”

“Dělá sekretářku,” sděloval Lew. Opakoval tuto informaci už nejméně po čtvrté, ale pan Ravini byl jedním z těch zvláštních lidí, kteří se rádi dívají na stará fakta jako na nové

senzace.

“Je to krásné místo,” řekl Lew. Není to obyčejný penzión, chodí tam jen šviháci. Chtějí tam za pokoj dvacet guineí týdně a jste rád, když ho dostanete.”

Ravini přemýšlel a hladil si bradu.

“Je to na venkově,” uvažoval. “Co kdybych se tam usadil, jak se to místo jmenuje? Larmes Keep? Nikdy v životě jsem ještě od žádné ženy nedostal košem, jenom v případech, kdy se naoko zdráhaly. Ať je to jak chce, ona mě tam musí ubytovat, když mám na to peníze.”

“Ale co když to napíše Reederovi?” vzpomněl si Lew.

“Ať napíše!” Raviniho hlas byl vyzývavý, i když mu v duchu bylo všelijak. “Co je mu po mně? Ubytovat se v penziónu není přece žádný zločin, nebo snad ano?”

“Nalákejte ji na některý z vašich prstenů štěstí,” ušklíbl se Lew. Ravini se s obdivem podíval na své prsteny.

“Nemohl bych se jich zbavit,” řekl, “a nikdy bych takhle nechtěl dělit své štěstí. Však ona si dá říct, až mě pozná, o to se nestarejte.”

Zvláštní shodou okolností potkal Ravini druhý den ráno, když zahýbal z Half Moon Street, jediného muže na světě, kterého nechtěl ani vidět. Naštěstí Lew dopravil jeho zavazadlo na nádraží už předtím a na vzhledu pana Raviniho nebylo nic, co by svědčilo o tom, že odjíždí za milostným dobrodružstvím.

Pan Reeder pohlédl na diamanty, které se třpytily na denním světle. Zdálo se, že detektiva zvláštním způsobem fascinují.

“Pořád máte štěstí, Ravini,” řekl a Ravini se zdvořile usmíval.

“A kampak máte namířeno, když je takové nádherné zářijové ráno? Nesete do banky vaše hanebné peníze? Nebo si jdete opatřit vízum?”

“Jen se tak trochu procházím,” řekl Ravini lehkomyslně.

“Malá procházka pro lepší trávení.” Potom dodal se zlomyslností v hlase: “Co se stalo s tím mužem, kterého jste poslal, aby se mi pověsil na paty? Neviděl jsem ho.” Pan Reeder se ohlédl za sebe.

“Nikdy od vás nebyl daleko, Ravini,” řekl jemně. “Minulou noc vás sledoval od Flotsama až

do Maida Vale, kde jste čekal na to zvláštní malou společnost. Když jste se potom ve čtvrt

na tři v noci odebral domů, šel za vámi opět.”

Raviniho obličej se prodloužil.

“Tím chcete říct, že je ” rozhlédl se kolem dokola.

Jedinou osobou, kterou spatřil, byl dobrácký muž, vypadající jako doktor. Měl na sobě šosatý

kabát a cylindr.

“To není jeho?” zamračil se Ravini.

“On”, opravil ho pan Reeder. “Vaše angličtina není bezvadná.” Ravini neopustil Londýn ihned. Trvalo dvě hodiny, než se mu po dařilo zbavit se svého hlídače. O pět minut později už seděl v Jižním expresu. Tentýž starý kočí, který vezl Margaretu do Larmes Keep, ho dovezl po dlouhé, točité horské silnici mezi širokými ploty až

k průčelí domu, kde u brány zastavil. Starší komorník v pěkném, dobře padnoucím stejnokroji přišel pozdravit cizince.

“Pan ?”

“Ravini. Nemám ale objednaný pokoj.”

Komorník zavrtěl hlavou.

“Obávám se, že pro vás nebudeme mít místo,” řekl. “Pan Dover bohužel nepřijímá hosty, kteří si neobjednávají pokoj předem. Pojďme k sekretářce.” Ravini ho následoval do rozlehlé dvorany a posadil se na jednu z krásných lenošek. Musel přiznat, že tohle se nepodobalo obyčejným penziónům. Bylo to příliš luxusní i na hotel. Neviděl žádné hosty. Vtom uslyšel kroky na dlaždičkové podlaze a vstal. Střetl se s pohledem Margarety Belmanové. I když se tvářila nepřívětivě, neprozradila, že ho zná. Byl pro ni opravdovým cizincem.

“Majitel se rozhodl, že nebude přijímat hosty bez předchozí dohody,” řekla. “Obávám se, že pro vás nebudeme mít místo.”

“Psal jsem majiteli,” řekl Ravini, kterého malá lež nikdy nepřivedla do rozpaků. “Jenom jděte, slečno, a zkuste pro mne něco udělat.”

Margareta zaváhala. Kdyby mohla jednat podle svého přání, ihned by dala jeho zavazadla donést zpátky do čekajícího povozu. V tomto domě byla však pouze zaměstnána a nesměla kvůli soukromým předsudkům zapomínat na své povinnosti.

“Počkáte?” zeptala se a šla vyhledat pana Davera.

Velký kriminolog byl úplně ponořený do tlusté knihy a podíval se na ni zpod svých kostěných brýlí.

“Ravini? Nějaký cizí pán? Samozřejmě, cizí osoba. Cizinec bez záruk, které potřebujeme. To je jistě neobvyklé, ale za těchto okolností, ano, myslím, že ho můžeme přijmout.”

“Není to ale typ muže, který byste tu mohl mít, pane

Davere,” řekla Margareta pevně. “Jeden můj přítel ho zná a říká, že patří mezi zločince.” Směšné obočí pana Davera se pozvedlo.

“Zločinec! Kdyby to tak bylo, byla by to výborná příležitost ke studiu z první ruky! Dovolíte?

Vím, že ano!

Přijměte ho! Když mě bude nudit, pošlu ho pryč.”

Margareta šla zpátky trochu zklamaná a připadala si směšně.

Ravini na ni čekal a hladil si knír. Byl si poněkud méně jistý svou věcí, než když ho opouštěla.

“Pan Daver řekl, že můžete zůstat. Pošlu vám sem hospodyni,” řekla. Potom šla najít paní

Burtonovou a dala ubohé ženě nutné pokyny.

Měla zlost sama na sebe, že panu Daverovi nevysvětlila důrazněji svůj názor. Měla mu

říci, že jestli tu Ravini zůstane, ona bude muset odejít. Měla mu vysvětlit, proč nechce být s Italem pod jednou střechou. Její postavení bylo výhodné v tom, že hosty nemusela vidět, pokud si s ní nepřáli výslovně mluvit. Ravini byl natolik chytrý, že na ni příliš nenaléhal. Když přišla tuto noc do svého pokoje, sedla si a napsala dlouhý dopis panu Reederovi. Potom si to však rozmyslela a dopis roztrhala. Nemohla se na něj obracet vždycky, když měla nepříjemnosti. Měl jistě dost svých. V tomto ohledu měla pravdu, protože právě když psala, zkoumal pan Reeder samočinnou pušku, která byla připravená, aby ho zabila. Kapitola VI.

Máme-li být k Ravinimu spravedliví, musíme přiznat, že se nepokoušel k dívce přiblížit. Přešel kolem ní druhý den po svém příjezdu a spokojil se tím, že jí pokynul a usmál se. Zdálo se, že si našel jiné rozptýlení, ne-li dokonce cíl, protože se velmi málo vzdaloval od Olgy Creweové. Margareta je viděla večer opírat se o zeď nad skalními útesy. Zdálo se, že George Ravini je obdivuhodně spokojený sám se sebou. Ukazoval

Olze své pověstné kameny štěstí. Margareta viděla, že si je

Olga prohlížela a pronesla o nich nějakou poznámku, která u

Raviniho vyvolala výbuch smíchu.

Teprve třetí den po svém příjezdu Ravini na Margaretu promluvil. Setkali se ve velké síni. Chtěla ho minout, ale on se jí postavil do cesty.

“Doufám, že budeme dobrými přáteli, slečno Belmanová,” řekl. “Nijak vás neobtěžuji a jsem ochoten se vám omluvit kvůli minulosti. Může muž jednat poctivěji?”

“Nemyslím, že byste se musel omlouvat, pane Ravini,” odpověděla Margareta shovívavě a oddechla si. “Teď, když jste očividně našel nový smysl života, se tu jistě budete příjemně

bavit.”

“Je tu skutečně krásně,” prohlásil Ravini, který miloval superlativy. “Řekněte mi, slečno Belmanová, kdo je ta mladá dáma, která tu bydlí, ta slečna Olga Creweová?”

“Je tu jako host, nic víc o ní nevím.”

“Je jako broskvička!” řekl s nadšením a Margareta se při tom bavila.

“Je to dáma každým coulem,” pokračoval Ravini. “Musím vám říct, že se vyznám v rukách opravdových dam. Je v nich něco, co se velmi liší od ruky prodavačky nebo stenotypistky nebo nějaké ženy tohoto druhu. Ne že bych vás požadoval za stenotypistku,” dodal spěšně.

“Pohlížím na vás také jako na dámu. Každým coulem. Pomýšlím na to, poslat si pro svůj Rolls a trochu ji povozit po okolí. Nebudete snad žárlit?”

Když šla Margareta zpět do své kanceláře, v její duši bojoval hněv s veselostí. Nakonec však zvítězil její smysl pro humor a ona se tiše smála, dokud tam nedošla. Brzy potom pan Ravini zmizel. Olga rovněž. Margareta je viděla přicházet do síně asi v jedenáct hodin. Dívka byla ještě bledší než obyčejně a jen se mihla kolem, když beze slova běžela vzhůru po schodech. Margareta zvědavě pozorovala mladého muže. Jeho obličej hořel a jeho oči byly nezvykle rozšířené.

“Zítra pojedu do města, prvním vlakem,” řekl. “Nemusíte mi telefonovat pro povoz, sejdu dolů pěšky.”

Mluvil poněkud nesouvisle.

“Nudíte se v Larmes Keep?” zeptala se.

“Co? Nudit se? Ne, to rozhodně ne! To je pro mě to pravé místo!” Uhladil si své černé vlasy. Přitom si všimla, že se jeho ruka chvěla tak, že se kameny štěstí

blýskaly a třpytily jako oheň. Počkala, až zmizel. Potom šla nahoru a zaklepala na dveře Olgy Creweové. Dívčin pokoj byl hned vedle jejího.

“Kdo je to?” zeptal se ostrý hlas.

“Margareta Belmanová.”

Klíč v zámku se otočil a dveře se otevřely. V pokoji svítilo jen jedno světlo, takže dívčina

tvář

byla ve stínu.

“Chcete něco?” otázala se Olga.

“Smím vstoupit?” ptala se Margareta. “Chtěla bych vám něco říct.” Olga zaváhala, potom ale řekla: “Pojďte. Plakala jsem.

Doufám, že proti tomu nic nemáte.”

Její oči byly červené a na tvářích měla znatelné stopy slz.

“Pobyt v tomhle hrozném místě mě strašně skličuje,” omlouvala se, zatímco si jemně otírala tváře kapesníkem. “Proč jste ke mně přišla?”

“Kvůli panu Ravinimu. Domnívám se, že víte, že je, podvodník?” Olga na ni upřeně hleděla a její pohled náhle ztvrdl.

“Nevím o tom, že bych měla nějaký zvláštní zájem o pana

Raviniho,” řekla pomalu. “Proč jste mi to přišla říct?” Margareta se ocitla v rozpacích.

“Nevím zdálo se mi, že se s ním příliš přátelíte bylo to ode mně vlastně drzé.”

“Myslím, že máte pravdu,” řekla Olga Creweová chladně a bylo to takové odmítnutí, že se Margaretina tvář pokryla červení.

Tu noc, když šla do svého pokoje, zlobila se sama na sebe.

Zlost je však špatný společník a budívá člověka ze spaní.

Házela sebou v lůžku ze strany na stranu a snažila se zapomenout, že existují lidé jako Olga Creweová a George

Ravini. Zkusila vše možné, o čem se domnívala, že jí pomůže usnout, a když se jí to začalo dařit, tak

Posadila se v posteli. Někdo škrábal prsty na výplň jejích dveří. Nebylo to vlastně přímo škrábání, ale ani hmatání.

Rozsvítila světlo, vstala z postele, šla ke dveřím a naslouchala. Někdo byl za dveřmi. Klika se pohnula v její ruce.

“Kdo je tam?” zeptala se.

“Otevřte, otevřte mi!”

Byl to šílený šepot, ale ona poznala hlas, Ravini!

“Nemůžu vám otevřít. Laskavě odejděte, nebo budu muset telefonovat ” Zaslechla zvuk, zvláštní přitlumený zvuk, vzlykání muže! A potom hlas utichl. Srdce jí

divoce bilo. Stála dosud u dveří a měla k nim přitisknuté ucho. Poslouchala, ale nikdo se už

neozval. Strávila zbytek noci vsedě na lůž ku, prošívanou pokrývku měla za zády a ve tmě

naslouchala

Šedý úsvit ukázal slunce. Lehla si a usnula. Děvče, které přineslo čaj, ji vzbudilo. Vstala z postele, otevřela dveře

Něco přitahovalo její pozornost.

“Krásné ráno, slečno,” řekla venkovská dívka vesele.

Margareta přikývla. Sotva dívka odešla, otevřela dveře znovu a se zájmem zkoumala věc, kterou předtím viděla. Byl to trojhranný kousek látky, vytržený a zachycený za třískou starých dubových dveří. Pečlivě ho vyndala a položila si ho na dlaň. Byl to vroubkovaný trojúhelník růžového hedvábí. V rozpacích ho položila na toaletní stolek. Tohle musí nějak skončit. Jestli Ravini ráno neodjel nebo jestli ho pan Daver nepožádá, aby odešel, byla rozhodnutá ještě v noci odjet do Londýna.

Sotva vyšla z pokoje, potkala služebnou.

“Pán z čísla sedm odešel, slečno,” sdělovala žena, “nechal tu ale své pyžamo.”

“Odešel navždy?”

“Musel odejít v noci, slečno. Jeho postel je nedotčená.”

Margareta šla za ní chodbou k Raviniho pokoji. Jeho zavazadlo bylo pryč, ale na polštáři leželo pěkně složené růžové hedvábné pyžamo. Margareta se k němu sklonila a viděla, že na prsou byla látka roztržena. Malý, trojhranný kousek růžového hedvábí byl vytržený!

Kapitola VII.

Když hbitý starý muž seskočil o půlnoci z vysoké zdi, zdržel se jenom tak dlouho, aby si mohl umýt krev z rukou, na svém útěku se totiž setkal se stráží, která ostražitě hlídala okolí, a potom rychle kráčel k Londýnu. Pronikavě zkoumal každou boční ulici, aby našel malý vůz, který byl pro něj připravený. Jeho útěk přinesl nové problémy mnoha lidem a přinejmenším pro tři z nich znamenal naplnění jejich osudů.

Policejní úřady neváhají použít tisku, aby mohly vyřešit své případy. Ale útěk šíleného vraha z Broadmooru je něco, co se nedá rychle napravit ani tiskem. Ne jednou, ale mnohokrát byli čtenáři získáni pro marnou snahu přivést Johna Flacka zpět do rukou spravedlnosti. Jeho popis byl všeobecně známý, jeho činy byly zaznamenané, ale přesto nebylo dosaženo žádného výsledku.

Ve Scotland Yardu se konala konference, které byl přítomen i pan Reeder. Bylo tam pět velmi důstojných mužů, kteří se shromáždili u stolu vrchního inspektora. Většinou se mluvilo o prutech nebo cihlách zlata a stříbra a o “nosech”. Tento neelegantní výraz znamenal nezbytné

policejní informátory.

Šílený John Flack snad padne následkem zrady některého vedlejšího pomocníka. Raviniho, nejschopnějšího z vůdců band, bylo použito, aby “kryl” krádež v Leadenhallské bance. Pruty zlata nebo stříbra byly specialitou Johna Flacka, nebyla v tom bezohlednost vůči Ravinimu. Loupež byla úspěšně provedena. Jednou v neděli ráno vyjížděly dva vozy ze dvora Leadenhallské banky. Po boku řidiče seděl v každém voze muž v uniformě policie hlavního města, uvnitř každého vozu rovněž. Městský strážník viděl vozy odjíždět, zpozoroval však přítomnost mužů ve stejnokroji a vozy nezadržel. Nebyla to nijak neobvyklá událost: převážení zlata nebo cenných papírů v neděli ráno bylo oznámeno předem, obyčejně však byly uvědoměny městské úřady. Strážník telefonicky zavolal stanici Old Jewry a událost jí

ohlásil. V té době však už John Flack byl s dobrou pořízenou dávno pryč. Ravini se domníval, že byl ošizen o svůj podíl na loupeži.

Proto starého muže zradil, zlato však nikdy nebylo nalezeno.

Anglie byla prohledána, aby byl nalezen hlavní stan Johna

Flacka, bez úspěchu. Nebyl jediný majitel hotelu nebo penziónu, jemuž by nebyla zaslána jeho fotografie, ale žádný ho nepoznal.

Vyčerpávající dotazy, které následovaly po jeho uvěznění, jen nepatrně rozšířily vědomosti policie. Bylo nalezeno

Flackovo obydlí, byl to zařízený pokoj v Bloomsbury, který obýval v řídkých přestávkách po léta. Policie tam ale nenašla žádné doklady, které by jí poskytly i tu nejmenší nitku k nalezení

skutečného hlavního stanu jeho bandy. Asi žádný neměli. Tito lidé byli patrně vyhledáváni a odstraňováni podle náhody nebo podle nutnosti, i když bylo jasné, že starý muž přece jenom musel mít nějaký hlavní štáb, který mu asistoval.

“Ať je tomu jakkoli,” řekl Velký Bill Gordon, šéf Velké pětky, “on se nebude zdržovat nějakými pruty kovu, jeho duch bude úplně zaměstnaný přemýšlením o prostředcích a cestách, jak se dostat odtud pryč.”

Byl to pan Reeder, kdo zavrtěl hlavou.

“Povaha zločince se může změnit, ale ješitnost mu zůstane,” řekl svým výmluvným způsobem. “Pan Flack není hrdý na své vraždy, ale na své loupeže. Jistě oznámí svůj návrat na svobodu obvyklým způsobem.”

“Jeho banda je rozprášená ” začal Simpson.

Pan Reeder ho umlčel svým vážným, milým úsměvem.

“Je tu mnoho příznaků, pane Simpsone, které nasvědčují tomu, že se banda znovu dala dohromady. Je to, hm, ošklivé slovo, ale nemůžu najít lepší. Útěk pana Flacka z, hm, veřejného ústavu, kde byl zavřený, dokazuje existenci dobře vymyšleného plánu. Lano, nůž, kterým zavraždil nešťastného strážce, všechny ty nástroje a potom skutečnost, že na něj čekal vůz, to všechno jsou symptomy, které ukazují na existenci bandy. A co měl pan Flack “

“Přál bych si, abyste mu neříkal pan Flack!” řekl rozčileně Velký Bill. Pan Reeder zamžoural.

“Mám úctu ke stáří, které se nemůžu zbavit,” řekl svým uklidňujícím hlasem, “ale ještě větší

úctu ke smrti. Doufám, že během příštího měsíce budu moci svou úctu prokázat v případě

pana Flacka.”

“Jestli je to dílo bandy,” přerušil ho Simpson, “kdo je s ním?” Členové dřívější bandy jsou přece buď zavření, nebo jsou pryč. Vím, co si o tom myslíte, pane Reedere. Vy jste zaměřil své myšlenky na to, co se stalo minulou noc. Přemýšlel jsem o tom a zdá se mi, že ta past na lidi nebyla nastražena Flackem, ale někým z jiné bandy. Víte, že Donovana pustili z Dartmooru?

Nemá důvod, aby vás měl rád.”

Pan Reeder zvedl ruku k odporu.

“Naopak, Joe Donovan, když jsem ho dnes ráno viděl, byl velmi přívětivý a zkroušený a hořce litoval, že o mně říkal nepěkné věci, když opouštěl lavici obžalovaných v Old Bailey. žije v Kilburnu a minulý večer strávil s manželkou a dcerou v místním kině, ne, nebyl to Donovan. Není to zvlášť chytrý muž. Jenom John Flack mohl nastrojit tuhle malou komedii, ze které se málem stala tragédie. Má smysl pro dramatičnost.”

“Řekli mi, že jste málem byl mrtev, Reeder,” řekl Velký Bill. Pan Reeder zavrtěl hlavou.

“Nemyslel jsem přímo na tuhle tragedii. Než jsem vyšel po schodech, měl jsem v úmyslu vyrazit dveře u kuchyně. Kdybych to udělal, myslím, že bych mohl zastřelit pana Flacka. To by byl konec všem našim dohadům a našemu znepokojování.”

Pan Simpson prohlížel nějaké papíry, které byly na stole před ním.

“Jde-li Flack jen za pruty zlata, nebude mít štěstí.

Jedinou větší událostí je, že zítra nebo pozítří ráno bude převáženo do Tilbury sto dvacet tisíc sovereignů z Anglické banky. Není možné, aby Flack mohl zorganizovat loupež v tak krátké

době.”

Pan Reeder byl náhle svěží a plný zájmu.

“Sto dvacet tisíc sovereignů,” mručel a rozčileně si třel bradu. “Deset tun. Posílá se to vlakem?”

“Nákladním vozem, s deseti ozbrojen ými muži, na tunu připadá jeden,” řekl Simpson s humorem. “Nemyslím, že by vás to mělo trápit.”

Rty pana Reedera byly našpulené, jako by hvízdal. Ale žádný zvuk z nich nevycházel. Pak promluvil.

“Flack byl původně chemikem,” řekl pomalu. “Nemyslím, že by v Anglii existoval lepší

chemik, zločinec než pan Flack.”

“Proč to říkáte?” zeptal se Simpson zamračeně.

Pan Reeder pokrčil rameny.

“Mám šestý smysl,” řekl, jako by se bránil, “a vždycky spojuji nějakou zvláštní vlastnost s každým mužem nebo ženou, kteří, hm, přejdou kolem mne. Například, pane Simpsone, když

myslím na vás, mám vždy instinktivní, nejasnou představu arény, kde se mi poprvé dostalo cti vás vidět.” Simpson, který býval zápasníkem těžké váhy, se s uznáním ušklíbl.” “A nikdy nemůžu pomyslet na pana Flacka, aniž bych si současně nepředstavil laboratoř se zkumavkami a celou řadou potřeb pro provádění chemických pokusů. Pokud jde o malou příhodu z minulé noci, byl jsem na ni připraven, ale očekával jsem padací, hm, doslova padací dveře. Jeden člověk, který mi nepřál, se jednou pokusil o tuto léčku. Podtrhl mi schody, takže bych býval spadl na velmi nepříjemné, velké a ostré hroty. Když jsem vstoupil do domu, hned jsem se díval, jestli tam někde nejsou třísky. Protože tam nebyly, hádal jsem, že tam bude puška.”

“Ale jak jste mohl vědět, že tam něco bude?” zeptal se

Velký Bill zvědavě.

Pan Reeder se zasmál.

“Mám zločinecké sklony,” řekl.

Vrátil se do svého bytu v Bennett Street. Myšlenky měl rozdělené mezi Margaretu Belmanovou, která byla v bezpečí v

Sussexu, a nákladní vůz, který měl vézt sto dvacet tisíc sovereignů. Takové malé podrobnosti pana Reedera zajímaly.

První věcí, kterou po návratu udělal, bylo, že zavolal podnikateli příslušného odboru a zeptal se ho, jaké vozy se používají. Věděl, že kdyby Flackova banda zaútočila na tento náklad pro Austrálii, bude nutné, aby zlato bylo vezeno v jednom voze. Proč si to myslel, to Reeder sám nevěděl. Jak ale říkal, měl zločinecké sklony.

Odpoledne se pustil do neobvyklé a spíše příjemné práce.

Byl to dopis, první dopis, který napsal Margaretě Belmanové, a byl svým způsobem zvláštní.

“Má drahá slečno Margareto,” začal, “doufám, že se nebudete zlobit, že vám píšu, ale jisté

události, které snad změnily náladu při našem loučení a které vám způsobily “to říkám, protože znám vaše laskavé srdce” trochu nepříjemností, jsou příčinou tohoto dopisu ” Tady se pan Reeder zarazil a snažil se najít způsob, jak by jí sdělil svou lítost nad tím, že ji nevidí, aniž by se dostal do rozpaků odhalením svých tajných myšlenek. V pět hodin, když

mu sluha přinesl čaj, ještě stále seděl nad nedokončeným dopisem. Vzal šálek, přenesl ho na psací stůl a upřeně se na něj díval, jako by od něj očeká val inspiraci. A vtom si na povrchu vroucí tekutiny v šálku všiml jakési pěny ve tvaru nitě, která měla zvláštní kovové zabarvení.

Jemně ponořil do pěny ukazováček a potom si prst strčil do úst.

“Hm!” řekl pan Reeder a zazvonil.

“Přejete si něco, pane?” sluha uctivě sklonil hlavu. Pan

Reeder dlouho neodpovídal.

“Ovšem, mléko!” řekl.

“Mléko, pane?” zeptal se sluha v rozpacích. “Mléko je čerstvé, pane. Dostali jsme ho odpoledne.”

“Jistě jste ho nekoupil od mlékaře. Bylo v láhvi za dveřmi.” Muž přikývl.

“Ano, pane!”

“Dobře!” řekl pan Reeder vesele. “V budoucnu to zařiďte tak, abyste dostal mléko od mlékaře přímo do rukou. Vy sám jste ještě nepil?”

“Ne, pane. Pil jsem čaj, ale nedávám si do něj mléko,” řekl sluha a pan Reeder ho poctil jedním ze svých vzácných úsměvů.

“Proto, Petersi,” pravil, “jste živý a zdravý. Přineste mi zbytek mléka a čerstvý šálek čaje a čerstvý šálek čaje, já chci také upustit od pití mléka.”

“Nemáte rád mléko, pane?” řekl udivený sluha.

“Mám rád mléko,” odpověděl pan Reeder jemně, “ale mám ho rád bez strychninu. Myslím, Petersi, že nás čeká velmi zajímavý týden. Máte nějaké příbuzné?”

“Mám starou matku, pane,” řekl muž.

“Jste pojištěný?” tázal se dále pan Reeder a Peters ml čky kývl hlavou.

“Jste na tom lépe než já,” řekl pan Reeder. “Ano, mysl ím, že nás čeká velice zajímavý týden.” Jeho proroctví bylo zcela oprávněné.

Kapitola VIII.

Londýňané slyšeli zprávu o útěku Johna Flacka a byli buď postrašení, nebo rozzlobení, podle svého temperamentu.

Vraždící původce velkých a pozornost budících loupeží byl opět v jejich středu. To nebylo příliš příjemné pro slušné občany.

A k tomu všemu byla tato novinka více než týden stará. Proč to

Scotland Yard neoznámil občanům dříve? Proč zatajoval tak významnou zprávu? Kdo byl odpovědný za potlačení této důležité informace? Úvodníky nejsenzačnějších listů opakovaly tyto otázky v prvních sloupcích.

Zpráva o násilnosti v Bennett Street vešla ve všeobecnou známost. Ke svému největšímu zmatku pan Reeder shledal, že se stal předmětem obecného zájmu.

Pan Reeder sedával sám v maličké úřadovně v kanceláři státního návladního a po celé hodiny nedělal skoro nic jiného, než že točil palci a upřeně a bezútěšně zíral na panensky bílou barvu své psací podložky.

Jaké soukromé sny snil s otevřenýma očima, jestli se týkaly báječného bohatství a způsob jeho utrácení, jestli se pohybovaly kolem nějaké mladičké a bělounké ženušky, nebo jestli nepřemýšlel vůbec a jeho mysl byla nepopsaným papírem, to nedokázali říci ani ti lidé, kteří

přerušili jeho snění.

Vždycky měli pocit, že ustával ve svém počínání, jako by byl přistižený při něčem nekalém. V těchto zvláštních okamžicích byly jeho myšlenky ve skutečnosti zcela zaměstnány jeho nejstaršími i nejnovějšími nepřáteli.

Původně existovali tři členové Flackovy bandy, John,

George a Augustus, začínali své operace v době, kdy bylo považováno za velmi nesnadnou a poněkud obdivuhodnou věc odstřelit zámek od pokladny.

Augustus Flack byl zabit nočním hlídačem Carrovy banky v

Lombard Street, když se pokoušel vykrást sklepení se zlatem.

George Flack, nejmladší z trojice, byl poslán na deset let do vězení za loupež v Bond Street a zemřel tam. Jedině John

Flack, šílený vůdčí duch této rodiny, unikl odhalení a uvěznění.

On přivedl do této organizované bandy jakéhosi O. Sweizera, amerického bankovního lupiče, který zase naverboval Adolpha

Victoira. Tito dva přivedli do bandy další členy. Šílený John byl obzvláště ceněný z toho důvodu, že k sobě dovedl připoutat, i když třeba jen nakrátko, nejlepší mozky podsvětí. Ačkoli ostatní Flackové byli mrtví nebo zavření, organizace byla pevnější než kdykoliv předtím a byla silná hlavně proto, že kdesi v pozadí se za ní skrýval jeho chorý mozek. Takhle věci vypadaly, když se k nim dostal pan Reeder. Do celé záležitosti nebyl zapleten proto, že by londýnská policie udělala chybu, ale protože se státní návladní domníval, že pochytání Flacků bude velmi zdlouhavým úkolem, který úplně zaměstná jednoho člověka. Rozbít soudržnost organizace bylo

naproti tomu snadným úkolem.

Pan Reeder chytil O. Sweizera ve chvíli, když spolu s nějakým neznámým mužem byli jednou v neděli ráno zaměstnáni odnášením pokladny z kanceláře pošty v Bedford Street. Sweizer se chtěl pustit do boje, ale pan Reeder ho velmi rychle zneškodnil.

“Pusťte!” supěl Sweizer italsky. “Vy mě uškrtíte, Reedere.” Pan Reeder si ho otočil, spoutal mu vzadu ruce, potom ho zvedl za zátylek a šel na pomoc svým druhům, kteří chytili další dva zločince.

Victoire byl zatčen jednou v noci v Charltonu, když večeřel s Denverem Mayem. Nebránil se, protože ho policie zatkla na základě docela fiktivního obvinění, takže věděl, že všechno snadno vyvrátí.

“Drahý pane Reedere,” řekl svým elegantním, mdlým způsobem,

“dopustil jste se nesmyslného omylu, ale nechci dělat potíže.

Můžu dokázat, že jsem byl v Nice, když byly ukradeny perly v

Hertford Street.”

To pro něj znamenalo cestu na policejní stanici.

Zahájili vyšetřování, protože objevili nějaké smrtící zbraně, které byly jeho majetkem, ale on se jenom bavil. Když byl obviněný z vyloupení Lenské banky, z pokusu zavraždit nočního hlídače a z dalších dvou nebo více menších přestupků, už se smál méně. Zavřeli ho do cely a když byl vyveden, škubal sebou a zuřil jako šílenec. Pan Reeder mu dal dobrou radu, kterou ale s velkou prudkostí zavrhl.

“Řekněte, že jste byl v té době v Nice,” pravil Reeder jemně. Potom se policie jednoho dne zmocnila v Somers Townu muže, který bil velmi prozaickým způsobem veřejně svoji ženu. Když ho prohledávali, našli zmačkaný útržek dopisu, který byl ihned zaslán panu Reederovi. Stálo tam:

“Kteroukoli noc kolem jedenácté ve Whitehall Avenue. Reeder je muž prostřední výšky, staře vypadající, má pískově šedé vlasy a široké kotlety. Vždycky nosí deštník. Doporučujeme vám vzít si boty s gumovými podrážkami a dát mu hodně železa.

Snadno se dozvíte, čím je a jak vypadá. Nepromeškejte tu dobu

pět jako zálohu, a až bude práce vykonaná “

To byl první důkaz, kterého se panu Reederovi dostalo, že začíná být velmi nepříjemný Johnu Flackovi.

Den, kdy byl šílený John poslán dolů do Broadmooru, byl pro pana Reedera dnem jakéhosi zadostiučinění. Nebyl přímo šťastný a ani si kvůli tomu neoddechl. Měl příjemný pocit, jaký

má asi účetní, když dá účty do pořádku, nebo stavitel, když pozoruje hotové dílo. Je třeba dál psát účty, je nutné stavět nové domy, liší se od sebe jenom obsahem a množstvím. Je jisté, že i když byly myšlenky Johna Flacka upnuté k různým projektům, přece věnoval mnoho myšlenek panu Reederovi

– jestli to měla být odplata za dřívější události, nebo jestli se obával, aby nebrzdil jeho činnost v budoucnosti, to mohl detektiv jenom hádat. Uměl však hádat dobře. Zvonek telefonu, umístěného v odlehlém koutě jeho kanceláře, ostře zazvonil. Pan Reeder vzal sluchátko do ruky s bolestným výrazem. Úředník z centrály oznamoval, že někdo volá z Horshamu. Přisunul si k ruce papír a čekal. Najednou se ozval hlas. Sotva řekl první slovo, pan Reeder muže poznal, protože nikdy nezapomínal hlasy.

“To jste vy, Reedere? Víte, kdo volá?”

Byl to ten slabý, nervózní hlas, který žvatlal výhrůžky na lavici obžalovaných v Old Bailey, stejný chrčivý smích, který propukal v krátkých přestávkách.

Pan Reeder se dotkl zvonku a začal rychle psát.

“Víte, kdo jsem? Vsadil bych se, že ano! Myslel jste si, že už jste se mě zbavil? Ale to se vám nepovedlo! Poslouchejte

Reedere, můžete v Yardu ohlásit, že jsem velmi pilný. Trochu naruším poklidný chod jejich života. že jsem šílený? Však já vám ukážu, jestli jsem šílený, nebo ne! Říkám vám, Reedere”

Vstoupil úředník. Pan Reeder vytrhl z bloku list a s důrazným pohybem mu ho podal. Muž si ho přečetl a vyrazil z pokoje.

“Je tam pan Flack?” zeptal se Reeder něžně.

“Je to pan Flack, vy starý pokrytče! Dostal jste ten balíček? Rád bych se to dozvěděl. Co si o tom myslíte?”

“Balíček?” řekl Reeder jemněji než jindy a dřív, než muž mohl odpovědět, pokračoval: “Milý

příteli, budete mít vážné nepříjemnosti, jestli si budete dělat blázny z úředníků státního návladnictví.” Pan Reeder mluvil vyčítavým tónem. “Vy nejste šílený John Flack. Znám jeho hlas. Pan Flack mluví zvláštním londýnským žargonem, který je velmi nesnadné napodobit. Mimo to je pan Flack nyní v rukou policie.”

Počítal s tím, že muže vyprovokuje. Nezmýlil se.

“Vy lžete!” vřískal hlas. “Vy víte, že jsem Flack! Bláznivý starý John Flack! že jsem šílený?

Však to poznáte! Strčil jste mě tam do toho pekla na zemi a já se vám za to odměním hůř, než

jsem sliboval tomu zatracenému “

Hlas náhle zmlkl. Ozval se zvuk, jako by mluvící byl sražen. Reeder čekal, ale už se nic neozvalo. Potom zazvonil znovu a úředník se vrátil.

“Ano, pane, běžel jsem rovnou na policejní stanici v

Horshamu. Inspektor poslal na poštu vůz se třemi muži.

Pan Reeder se upřeně zadíval na strop.

“Obávám se, že je tam poslal pozdě,” řekl. “Úctyhodný bandita je pryč.” O čtvrt hodiny později se toto proroctví potvrdilo. Policie vnikla do budovy pošty, ale ptáček už uletěl. Úředník si nevzpomněl, že by ho nějaký starý divoce vyhlížející muž žádal o dovolení použít telefonu. Byl toho názoru, že nebylo telefonováno přímo z pošty, ale z nějakého venku stojícího automatu.

Pan Reeder přišel do budovy státního návladnictví, aby celou věc oznámil, ale ani státní

návladní, ani jeho zástupce nebyli v kanceláři. Zatelefonoval do Scotland Yardu a předal získané infor mace Simpsonovi.

“Navrhuji, abyste navázali styky s francouzskou policií a uzavřeli hranici pro Raviniho. V

Paříži není.”

“A kde myslíte, že je?” zeptal se Simpson.

“To je otázka, na kterou ještě nemám odpověď,” odpověděl tiše pan Reeder. “Nechci říkat, že je v nebi, protože si nemůžu představit Raviniho s jeho kameny štěstí “

“Myslíte, že je mrtvý?” přerušil ho Simpson hlasitě.

“Je to velmi pravděpodobné opravdu, je to neobyčejně pravděpodobné.” Na druhém konci telefonní linky nastalo dlouhé mlčení.

“Dostal jste ten balíček?”

“Na ten čekám s největším zájmem,” řekl pan Reeder a vrátil se zpět do své kanceláře, aby tam dále mohl přemýšlet, točit palci a upřeně se dívat na svou bílou psací podložku. Balíček přišel ve tři hodiny odpoledne, právě když se pan

Reeder vrátil ze střídmého oběda, na který pravidelně chodil do velké lidové čajovny ve Whitehallu. Byl to malý balíček, měřil na tři palce a byl dán na poštu v Londýně. Opatrně si ho prohlížel, pak ho vzal do ruky a naslouchal, ale nepatrná hmotnost balíčku vylučovala možnost, že by v něm mohlo být zabaleno něco, co by se podobalo pekelnému stroji. Přeřízl papírový provázek, kterým byl balíček převázaný, rozbalil papíry a uvnitř našel malou lepenkovou krabičku, podobnou těm, které používají klenotníci. Odstranil víko a spatřil malý

polštářek z vaty a na něm tři zlaté prsteny. V každém z nich byly vsazeny tři diamanty. Vyndal je na podložku a dlouho se na ně upřeně díval.

Byly to Raviniho kameny štěstí. Pan Reeder seděl deset minut ponořený do hlubokého snění, protože věděl, že George

Ravini je mrtvý. Nepotřeboval ani lístek, který byl přiložen k prstenům, aby věděl, kdo nese odpovědnost za násilnou a strašlivou smrt pana Raviniho. Písmena J.F. na malém lístku byla dílem pana Flacka a připojená slova: “Příště je řada na vás” byla jistě dostatečně jasná, i když

nepůsobila, jak to bylo v úmyslu pachatele, nijak hrůzně.

O půl hodiny později se setkal pan Reeder s inspektorem

Simpsonem na schůzce ve Scotland Yardu. Simpson zvědavě zkoumal prsteny a ukázal na malou, tmavohnědou skvrnu na hraně jednoho z kamenů štěstí.

“Nevěřím, že je Ravini mrtvý,” řekl. “Je nutné nejdřív přijít na to, kam jel, když tvrdil, že jede do Paříže.”

Tento úkol představoval více obtíží, než si zprvu Simpson myslel. Vzpomněl si na Lewa Steyna a na jeho spojení s Italem.

Hned nato zavolal policii v City, která Lewa objevila během pěti minut.

“Hned ho sem přivezte v taxíku,” řekl Simpson a položil sluchátko. “Jedná se o to, co má

starý John na mysli? Vraždění ve velkém rozsahu, nebo dobrodružné loupeže?”

“Myslím, že to druhé,” řekl pan Reeder zamyšleně. “Pan Flack vraždí jenom náhodně, jen tehdy, když mu jde o důležitější věc, o, hm, nabývání

peněz.”

V zamyšlení mu poklesly rty.

“Promiňte, jestli se vám zdá, že se opakuju, ale musím vás znovu upozornit, že specialitou pana Flacka jsou zlaté a stříbrné pruty,” řekl. “Copak se nevloupal do dobře zabezpečených místností Meganticu? Zlaté pruty, hm!”

Pan Reeder se poškrábal na bradě a podíval se na Simpsona přes své brýle. Inspektor potřásl hlavou.

“Já bych si přál, aby bláznivý John byl dost bláznivý a pokusil se dostat se ze země lodí. To on ale neudělá. Případ

Leadenhallské banky se už dnes nemůže opakovat. Ne, nemá už žádné vyhlídky na další

vloupání do banky.”

Pan Reeder nevypadal příliš přesvědčeně.

“Nechtěl byste zavolat do Anglické banky a zeptat se, jestli byly peníze dopraveny do Austrálie?” zeptal se.

Simpson vzal do ruky sluchátko, vytočil číslo a po pěti minutách různého zdlouhavého přepojování se k telefonu konečně dostal člověk, kterého potřeboval. Pan Reeder seděl vedle něj, oběma rukama objímal rukojeť svého deštníku a ve tváři měl trpitelský výraz. Oči měl zavřené a zdálo se, že na rozhovor úplně zapomněl.

Simpson zavěsil. “Zásilku připravili dnes ráno, ale odplutí

Olanicu muselo být odloženo kvůli stávce přístavních dělníků.

Odpluje až zítra ráno,” sděloval. “Zlato bude do Tilbury dopraveno nákladním vozem s

hlídkou. V Tilbury bude hned uloženo do místnosti, která je bezpečná před ohněm i před vloupáním. Je to nejnovější a nejlépe vybavená místnost toho druhu. Nepředpokládám, že by John začal se svými operacemi tam.”

“Proč ne?” Hlas pana Reedera byl skoro něžný, jeho obličej byl složen do vrásek, které měly velmi blízko k úsměvu.

“Jak už jsem vám řekl dříve, já naopak očekávám, že pan

Flack se na tuhle zásilku podívá.”

“Přál bych si, abyste byl dobrým prorokem,” řekl Simpson zuřivě. “Nepřál bych si nic lepšího.”

Ještě mluvili o Flackovi a o jeho vášni pro zlato, když přišel pan Lew Steyne v doprovodu místního detektiva. žádný podvodník se nepřiblíží ke Scotland Yardu, aniž by při tom nepocítil jistou nevolnost. Také Lewův pokus vypadat lhostejný byl dost dojemný.

“Co je to za nápad, pane Simpsone?” zeptal se uraženě. “Nic jsem neudělal.” Zamračeně se podíval na Reedera, kterého znal a jemuž zcela správně přisuzoval vinu za to, že se musel objevit na tomto místě, které nenáviděl ze všech míst nejvíce. Simpson mu položil otázku a pan Lew jen pokrčil rameny.

“Myslíte si, pane Simpsone, že snad pana Raviniho hlídám? O té taliánské bandě nic nevím a Raviniho znám jen tak od vidění.”

Pan Reeder zavrtěl hlavou.

“Minulý čtvrtek večer jste s ním strávil dvě hodiny.”

Lewa to trochu polekalo.

“Musel jsem s ním dojednat nějaký obchůdek,” řekl. Jde o dům, který si chci najmout ” Jeho nepokojné oči se pojednou upřely na jedno místo, s otevřenými ústy zíral na tři prsteny, které ležely na stole.

Reeder viděl, že svraštil čelo. Potom Lew řekl chraptivým hlasem:

“Co je to? Nejsou to Raviniho kameny štěstí?”

Simpson přikývl a poposunul blíž k návštěvníkovi malý čtverhranný kousek bílého papíru, na němž prsteny ležely.

“Znáte je?” otázal se.

“Co to má znamenat?” zeptal se podezřívavě. “Ravini mi sám řekl, že by je nikomu nedal.” A potom mu náhle svitlo a pochopil, proč jsou kameny nyní zde. Zhluboka si povzdechl.

“Co se mu stalo?” zeptal se rychle. “Je snad “

“Obávám se, že George Ravini už není mezi námi,” řekl pan Reeder střízlivým tónem.

“Mrtvý?” Lew to jediné slovo úzkostlivě vyrazil. Jeho žlutý obličej byl najednou bílý jako vápno. “Kde kdo to udělal?”

“To bychom právě chtěli vědět,” řekl Simpson. “Nyní to musíme vypátrat, Lewe. Kde je Ravini? Víme, že říkal, že pojede do Paříže, ale kde je teď skutečně?” Zlodějovi oči zabloudily k panu Reederovi.

“Vydal se za tou kůstkou, to je všechno, co vím,” řekl temně.

“Za jakou kůstkou?” zeptal se Simpson, zatímco pan Reeder žádné bližší vysvětlení

nepotřeboval.

“Vydal se za, slečnou Belmanovou?” Lew přikývl.

“Ano, byla to nějaká dívka, kterou znal odešla pryč, na venkov, a přijala tam místo hospodyně v hotelu nebo tak nějak.

Viděl jsem ji odjíždět. Ravini se s ní chtěl blíže seznámit, proto se do hotelu nastěhoval také.” Mezitím co Lew mluvil, došel pan Reeder k telefonu a vydal příkaz, aby linka byla okamžitě

uvolněna.

Odpověděl mu vysoký hlas.

“Jsem pan Daver, majitel Slečna Belmanová? Obávám se, že právě teď odešla. Vrátí se za pár minut. Kdo je tam?”

Pan Reeder odpověděl diplomaticky. Dovolil povídavému panu

Daverovi, aby mu dvě minuty vykládal o svých potížích, a pak se zeptal na Raviniho.

“Ano, odešel časně zrána, aniž by zaplatil svůj účet.”

“Přijedu a zaplatím to,” řekl pan Reeder.

Kapitola IX.

“Myslím,” řekl pan Daver, “že jedinou otázkou, která má pro nás význam, je to, že pan Ravini odjel, aniž by zaplatil svůj účet. Myslím, že se mnou souhlasíte. Zdůraznil jsem to jeho příteli, který mi dnes ráno telefonoval. Pro mě je jeho zmizení největším tajemstvím, odjel, aniž by zaplatil svůj účet!”

Opřel se dozadu ve své lenošce a podíval se na dívku jako někdo, kdo mluví o neřešitelném problému.

“Okolnost, že tu zanechal pyžamo, které je ve skutečnosti bezcenné, jenom dokazuje, že odjel ve spěchu. Souhlasíte se mnou? Jsem si jistý, že ano. Proč odjížděl ve spěchu, to ovšem nemůžu pochopit. Vy říkáte, že je to podvodník třeba dostal zprávu, že byl odhalen.”

“Za dobu jeho pobytu tady mu nikdo netelefonoval, také nedostal žádné dopisy,” odporovala Margareta.

Pan Daver potřásl hlavou.

“To nic nedokazuje. Takový muž má společníky. Je mi líto, že odešel. Doufal jsem, že se mi naskytne příležitost, abych si mohl prostudovat jeho typ. Když už o tom mluvíme, objevil jsem něco o Flackovi o známém Johnu Flackovi, víte už, že unikl z ústavu pro choromyslné?

Podle vašeho pobouření vidím, že jste to nevěděla. Jsem dobrý pozorovatel, slečno Belmanová.

Léta studií tohoto okouzlujícího předmětu ve mně probudila šestý smysl, který není vyvinutý

u průměrných jedinců, smysl pozorovací.”

Ze zásuvky vyndal dlouhou obálku a vysypal z ní hrst novinových výstřižků. Rozložil je na stole a vyndal z nich fotografii staršího muže, kterou jí podal.

“Flack,” řekl krátce.

Margareta byla překvapená stářím toho muže. Úzký obličej, prošedivělé vousy, zapadlé a inteligentní oči jako by patřily někomu jinému než tomuto nepolepšitelnému a nebezpečnému zločinci.

“Mám to od agentury, která mi posílá výstřižky z novin. A tady je jiný obrázek, který vás snad bude zajímat a v jistém smyslu je v souvislosti s Flackem. Jsem si jistý, že se mnou budete souhlasit, až vám to vysvětlím. Je to fotografie muže, který se jmenuje Reeder.” Kdyby pan Daver zvedl oči, viděl by, jak se dívka začervenala.

“Je to moudrý starý pán, který je přidělený k oddělení státního návladnictví “

“Není tak starý,” řekla Margareta chladně.

“Vypadá staře,” řekl pan Daver a Margareta musela přiznat, že fotografie v novinách nebyla zrovna lichotivá.

“To je ten pán, který se zúčastnil zatýkání Flacka, a souvislost co myslíte, jaká je tady souvislost?”

Margareta jen zavrtěla hlavou.

“On sem dnes přijede.”

Margareta otevřela v údivu ústa.

“Telefonoval mi dnes odpoledne. Říkal, že večer přijede.

Ptal se mě, jestli ho můžu přijmout. Kdybych neznal jeho jméno a neměl nejmenší zdání o jeho totožnosti, pravděpodobně bych ho odmítl.”

Pojednou vzhlédl.

“Říkáte, že není tak starý, vy ho snad znáte? Vidím, že ano. Neobyčejně se těším na rozhovor s ním, bude to vrcholný intelektuální zážitek. Vyptám se ho na všechny podrobnosti.”

“Nemyslím, že se pan Reeder baví o zločinech,” řekla

Margareta. “V tomto ohledu je velice mlčenlivý.”

“Uvidíme,” prohodil pan Daver. Z jeho chování Margareta poznala, že neměl žádné

pochybnosti o tom, že by mu muž z kanceláře státního návladnictví neposkytl žádané

informace.

Pan Reeder se dostavil před sedmou hodinou a k velkému údivu Margarety odložil svůj šosatý

kabát a podivný klobouk.

Měl na sobě šedivé turistické flanelové šaty. Přivezl s sebou dvě velmi těžká zavazadla. Jejich setkání se neobešlo bez rozpaků.

“Doufám, slečno, hm, Margareto, že se nebudete domnívat, že jsem indiskrétní. Je však pravda, že, hm, si nutně potřebuji odpočinout.”

Jestli někdy vypadal na to, že nepotřebuje vůbec žádný odpočinek, tak to bylo právě nyní. Ve srovnání s Reederem, kterého znala, byl tenhle muž nepopiratelně svěží.

“Podíváte se do mé kanceláře?” zeptala se Margareta nejistě. Když došli ke kanceláři, pan Reeder uctivě otevřel dveře.

Margareta měla pocit, že zadržoval dech. Přepadl ji nepřekonatelný nával smíchu, přesto se ale jakž-takž ovládla a předešla ho do své svatyně. Když se dveře zavřely, Margareta řekla:

“Zachovala jsem se k vám moc ošklivě, pane Reedere. Chtěla jsem vám napsat a všechno vysvětlit všechno bylo tak nesmyslné myslím na tu hádku “

“Bylo to nedorozumění,” zabručel pan Reeder. “Jsem staromódní, to přiznávám, ale starý muž

“Pětačtyřicet není žádné stáří” usmála se Margareta. “A proč byste nemohl nosit kotlety? Byla to ode mne neodpustitelná ženská zvědavost, chtěla jsem vidět, jak budete vypadat.” Pan Reeder zvedl ruku. Jeho hlas zněl skoro vesele.

“Chyba jejen na mé straně, slečno Margareto. Jsem staromódní. Nemyslíte, že, hm, moje návštěva v Larmes Keep je neslušná?”

Ohlédl se kolem dokola až ke dveřím a snížil hlas.

“Kdy odjel Ravini?” zeptal se.

Podívala se na něj udiveně.

“Vy jste sem přijel kvůli němu?” Pomalu přikývl.

“Slyšel jsem, že tady byl. Někdo mi to řekl. Kdy odjel?”

Krátce mu pověděla, co se v noci stalo. Poslouchal a jeho obličej se stále prodlužoval, dokud neskončila.

“Nevzpomenete si, co se stalo před tím? Neviděla jste ho dříve toho dne, kdy opustil dům?” Svraštila čelo a pokoušela se oživit vzpomínky.

“Ano,” řekla náhle, “byl na procházce se slečnou Creweovou. Vrátil se hodně pozdě “

“Se slečnou Creweovou?” zeptal se Reeder rychle. “Slečnou Creweovou? Je to snad ta velmi zajímavá mladá dáma, kterou jsem viděl hrát kriket, když

jsem přecházel přes trávník?”

Podívala se na něj s údivem.

“Vy jste přišel přes trávník? Myslela jsem, že jste dojel k průčelí domu “

“Vystoupil jsem z povozu na úpatí kopce,” vysvětloval pan Reeder spěšně. “V mém věku je chůze velmi prospěšná a zdravá.

Příchod k Larmes Keep je okouzlující. Mladá dáma, dost bledá, s černýma očima hm!” Hlavu měl nakloněnou na stranu a pátravě se na ni díval.

“Takže Ravini si s ní vyšel na procházku. Kde se seznámili?” Potřásla hlavou.

“Nemyslím, že by se s ní Ravini setkal předtím, než přišel sem.” Pokračovala ve svém vypravování, zmínila se o Raviniho pobouření i o tom, jak našla Olgu Creweovou v slzách.

“Plakala? Och!” Pan Reeder trochu skrčil nos. “Viděla jste ji od té doby?” A když dívka zavrtěla hlavou, řekl:

“Následující ráno vstala pozdě, bolela ji snad hlava?”

Dotazoval se tak horlivě, že Margareta v úžasu otevírala oči.

“Ale ano. Jak můžete vědět “

Ale pan Reeder neměl náladu, aby jí chtěl ochotně poskytovat nějaké informace.

“Máte pokoj číslo ?”

“Číslo čtyři. Slečna Creweová je v čísle pět.”

Pan Reeder přikývl.

“A Ravini byl v čísle sedm to je o dvoje dveře dál.”

Potom se náhle zeptal:

“Které číslo jste přidělila mně?”

Margareta zaváhala.

“Číslo sedm. Pan Daver to nařídil. Je to jeden z nejhezčích pokojů v domě. Ale musím vás varovat, pane Reedere, majitel usedlosti se velmi zajímá o kriminologii. Přímo hoří touhou pohovořit si s vámi o svém koníčku.”

“Jsem celý nadšený,” zabručel pan Reeder, myslel ale na něco jiného. “Mohl bych mluvit s panem Daverem?”

Zvuk gongu, který se každodenně opakoval pravidelně ve čtvrt na jednu, dozněl a Margareta vedla Reedera z kanceláře do vedlejší budovy. Stůl pana Davera byl zajímavě uspořádaný. Pan Daver právě prohlížel účetní knihu. Když vešla, pátravě se na ni podíval přes své brýle s rohovou obrubou.

“Tohle je pan Reeder,” řekla Margareta a odešla.

Chvilku se na sebe dívali, detektiv a malý majitel penziónu, který obličejem připomínal skřítka. Potom pan Daver obřadným gestem nabídl svému hostu židli.

“Na tento okamžik jsem opravdu hrdý, pane Reeder,” řekl pan Daver a dvakrát se hluboce uklonil. “Jsem velkým obdivovatelem známých učenců, jejichž

díla nepochybně znáte. Považuji za velkou čest, že se shledávám s tím, koho považuji za moderního

Lombrosa. Souhlasíte se mnou? Jsem si jistý, že ano.”

Pan Reeder vzhlédl ke stropu.

“Lombroso?” opakoval zvolna. “Nějaký, hm, italský pán, že? To jméno je mi povědomé.” Margareta nedovřela úplně dveře. Pan Daver se zvedl a zavřel je. Potom se s odmítavým pohybem ruky vrátil k lenošce a posadil se.

“Jsem rád, že jste přijel. Skutečně, pane Reedere, zbavil jste mne velkých obav. Už od včerejšího rána váhám, jestli bych neměl volat ten skvělý Scotland Yard a požádat je, aby mi sem poslali nějakého detektiva, který by objasnil to podivné tajemství.” Odmlčel se, aby tím zvýšil

účinek svých slov.

“Narážím na zmizení pana Raviniho, který tady byl hostem.

Opustil tento dům včera ráno ve čtvrt na pět. Viděli ho, když šel do Siltbury.”

“Kdo ho viděl?” zeptal se pan Reeder.

“Jeden muž ze Siltbury, jehož jméno jsem teď zapomněl.

Vlastně ho vůbec neznám. Potkal jsem ho náhodou, když jsem šel dolů do města.” Pan Daver byl nakloněný nad stolem a upřeně hleděl sovím pohledem do očí pana Reedera.

“Vy jste přijel kvůli Ravinimu, že ano? Neodpovídejte mi, vidím, že je to pravda!

Samozřejmě nepředpokládám, že byste to měl mít napsané na čele. Mám pravdu? Myslím, že ano.”

Pan Reeder tento názor nepotvrdil. Zdálo se, že není příliš ochotný mluvit. Za normálních okolností by pan Daver tuto nedůvěru nevycítil.

“Je přirozené, že si nepřeji, aby z toho pro tento dům vzniklo veřejné pohoršení,” řekl.

“Doufám, že můžu počítat s vaší mlčenlivostí. Pro mě je nejhorší skutečnost, že Ravini odjel, aniž by zaplatil svůj účet. To je ale malá a nedůležitá stránka možná významného případu. Chápete mé stanovisko? Jsem si jistý, že ano.”

Ustal v řeči a nyní promluvil pan Reeder.

“Ve čtvrt na pět nebylo skoro světlo, že?” řekl zamyšleně, jako by mluvil sám k sobě.

“V tu dobu právě začíná svítat nad mořem,” řekl pan Daver poeticky.

“Šel do Siltbury? A měl s sebou svá zavazadla?”

Pan Daver přikývl.

“Mohl bych vidět jeho pokoj?”

Pan Daver obřadně povstal. “To je rozumná otázka. Očekával jsem ji. Chtěl byste mě

následovat?”

Pan Reeder za ním šel velkou síní, ve které byl jenom vojensky vyhlížející pán. Když ho míjeli, vrhl na pana Reedera kradmý pohled. Pan Daver právě mířil k širokému schodišti, když se Reeder zastavil a na něco ukazoval.

“Jak zajímavé!” řekl.

Pana Reedera zajímaly nejpodivnější věci. V tomto případě byla předmětem jeho zájmu velká

po kladna, větší, než jakou kdy viděl v soukromém podniku. Byla šest stop vysoká a tři stopy široká a byla umístěna pod prvními stupni schodiště.

“Co je to?” zeptal se pan Daver a otočil se. Na jeho obličeji se objevil úsměv, když spatřil předmět detektivovy pozornosti.

“Aha, moje pokladna! Uchovávám v ní mnoho zvláštních a cenných dokumentů. Je to francouzský model, asi si myslíte, že je příliš velký pro můj skromný podnik? To připouštím. Někdy tu máme ale opravdu bohaté hosty, kteří mají klenoty a tak dále. Jen velmi šikovný

lupič by to mohl otevřít, zatímco já, se svým malým klíčkem ” Vytáhl z kapsy řetízek a strčil do dírky jeden z klíčků na jeho konci. Otočil klikou a těžké

dveře se otevřely.

Pan Reeder tam zvědavě nahlédl. Na dvou ocelových regálech v pozadí pokladny byly tři malé tenké knížky, jinak byla pokladna prázdná. Dveře byly neobyčejně tlusté a jejich vnitřní

stěna byla hladká až na ocelový plát, který zde byl očividně proto, aby zajistil a upevnil zámek. Toho všeho si všiml ihned, ale viděl i něco jiného. Bílá emailovaná podlaha pokladny byla světlejší než zdi. Jen člověk, který by měl stejné pozorovací schopnosti jako pan Reeder, by si toho mohl všimnout. A kovový plát vzadu za zámkem ? Pan Reeder toho věděl o pokladnách hodně.

“Taková pokladna stačí k tomu, abych se cítil bohatý,” zasmál se pan Daver, když zavřel pokladnu a vystupoval vzhůru po schodech. “Tato psychologie na vás jistě udělá dojem, pane Reedere!”

Nahoře pokračovali širokou chodbou. Daver se zastavil před pokojem číslo sedm a strčil klíč

do zámku.

“Tohle bude váš pokoj,” vysvětloval. “Měl jsem pocit, z něhož se později stala jistota, že vaše návštěva má souvislost s tím podivným zmizením pana Raviniho, který odjel, aniž by zaplatil svůj účet.”

Trochu se zasmál a pokračoval. “Promiňte, že se k tomu stále vracím, ale příliš se mě to dotýká.”

Pan Reeder následoval svého hostitele do velkého pokoje. Od podlahy až ke stropu byl vykládaný dřevem a byl zařízený tak luxusně, že ho to až překvapilo. Bylo tam sice málo nábytku, ale nebyl tam ani jeden kus, nad kterým by znalcovo srdce nezaplesalo. Postel s nebesy a toaletní stolek se sedátkem byly z Jacobovy doby, byl tu i pravý teheránský

čtvercový koberec.

“Na téhle posteli jsme našli jeho pyžamo.” Pan Daver ukázal dramatickým gestem na postel, ale pan Reeder se už díval na zapuštění okenic, z nichž jedna byla otevřená. Vyklonil se ven z okna, podíval se dolů a začal se rozhlížet. Mohl odtud vidět Siltbury, které

leželo ve stínu písčin. Pomalu se tam začínala rozsvěcovat světla. Pohled na silnici ze Siltbury byl zastíněný pásmem jedlí. Nalevo se otevíral letmý pohled na silnici vedoucí vzhůru do kopce, kudy přijel povozem.

Pan Reeder vyšel z pokoje a prohlížel si chodbu.

“Máte opravdu krásný dům, pane Davere,” řekl.

“Líbí se vám? Byl jsem si jistý, že se vám bude líbit!” řekl pan Daver nadšeně. “Ano, je to rozkošný majeteček. Snad vám to bude připomínat svatokrádež, že ho používám jako penzión. Ale možná vám už vaše mladá přítelkyně, slečna

Belmanová, vysvětlila, že je to můj koníček. Nenávidím samotu a nerad se seznamuji s novými přáteli. Takhle je moje postavení výborné, své hosty si mohu vyhledávat sám.” Pan Reeder se bez určitého úmyslu díval nahoru na konec schodiště.

“Měl jste tu někdy hosta jménem Holden?” zeptal se.

Pan Daver zavrtěl hlavou.

“Anebo pana Willingtona? Byli to moji p řátelé, kteří tu byli před osmi lety.”

“Ne,” řekl pan Daver rychle. “Nikdy nezapomínám jména. Ostatně se můžete podívat do seznamu našich hostů za posledních dvanáct let, kdykoli se vám zachce. Nebo sem snad přišli za nějakým účelem,” pan Daver projevoval zábavné rozpaky,

“pod jinými jmény, než jsou jejich vlastní? Ne, vidím, že to tak není.” Zatímco mluvil, otevřely se a opět rychle zavřely jedny dveře na nejzazším konci chodby. Pan Reeder, kterému nic neušlo, ještě stačil zachytit obrysy nějaké postavy.

“Čí je ten pokoj?” zeptal se.

Pan Daver byl tentokrát opravdu v rozpacích.

“To je můj byt,” řekl s nervózním zakašláním. “Viděl jste moji hospodyni, paní Burtonovou je to klidná, smutná paní, která v životě hodně zkusila.”

“život je plný obtíží,” řekl pan Reeder ploše. Pan Daver s ním souhlasil a smutně pokýval hlavou.

Ale zrak pana Reedera byl neobyčejně ostrý. I když se dosud nesetkal s hodpodyní, byl si jistý, že krásný obličej, který na okamžik zahlédl, nepatřil žádné smutné ženě, která v životě

mnoho zkusila. Když se převlékal k večeři, přemýšlel o tom, proč se slečna Olga Creweová

tak pečlivě skrývala, aby jí neviděl, jak vychází z Daverova bytu. Třeba to byla jen přirozená

plachost, a plachost patřila mezi ctnosti, které pan Reeder u žen schvaloval. Potýkal se se svou vázankou, když pan Daver zaklepal na dveře a žádal o dovolení, aby směl vstoupit. Jak se zdálo, ustanovil se za jakéhosi Reederova osobního pobočníka. Byl trochu bez dechu a v ru ce držel mnoho novinových výstřižků.

“Mluvil jste o dvou mužích, o panu Holdenovi a o panu

Willingtonovi,” řekl. “Ta jména se mi zdála povědomá. Měl jsem dráždivý pocit, že je znám, aniž bych je skutečně znal, jestli mi rozumíte. A potom jsem si vzpomněl na okolnosti.” Zamával výstřižky. “Viděl jsem jejich jména tady.”

Pan Reeder se díval na svůj obraz v zrcadle a klidně si uvazoval kravatu. “Tady?” opakoval mechanicky. Netečně přijal potištěné útržky papíru, které mu jeho hostitel přinesl.

“Jak pravděpodobně víte, pane Reedere, jsem oddaným žákem

Lombrosa a ostatních velkých kriminologů, kteří pozvedli studium abnormality na vědu. Slečna Belmanová zcela nevědomky přivedla mé myšlenky na Flackovu organizaci. Během jednoho či dvou dnů jsem si opatřil velké množství údajů, týkajících se těch darebáků. Jména Holden a Willington se tam také objevují.

Byli to dva detektivové, kteří šli hledat Flacka a už se nikdy nevrátili. Teď si na jejich zmizení

vzpomínám velmi dobře, když se mi celá událost znovu vybavila v mysli. Také třetí pán tehdy zmizel.”

Pan Reeder přikývl.

“Vy si tedy vzpomínáte?” řekl pan Daver vítězoslavně.

“Ovšem, přirozeně. Byl to advokát jménem Biggerthorpe, který byl jednoho dne pod nějakou záminkou odvolán ze své kanceláře a od té doby ho nikdo neviděl. Můžu dodat, že pan Biggerthorpe tady nikdy nebydlel?” usmál se pan Daver, zřejmě byl v dobré náladě. “Snad si přece nemyslíte, pane Reedere, že tady bydlel?”

“To mě nikdy nenapadlo,” odpověděl pan Reeder se stejnou dávkou mírnosti.

“Biggerthorpe?

na toho jsem zapomněl. Byl to důležitý svědek proti Flackovi. Kdyby ho někdy dostali, hm.” A potom dodal: “Vy jste badatelem na poli zločineckých metod, pane Davere?”

“Jen docela skromným,” odpověděl Daver. Jeho skromnost a pokora byly patrné v jeho postoji. Náhle snížil hlas k chraptivému šepotu.

“Musím vám něco říct, pane Reedere!”

“Můžete mi říct, co chcete,” řekl pan Reeder, který si zapínal vestu. “Jsem v takové náladě, že si rád poslechnu nějakou povídku. V tomto rozkošném ovzduší, uprostřed tohoto krásného okolí, bych nejradši poslouchal pohádky o vílách.

Nebo ještě radši o duchách. Jsou v Larmes Keep strašidla?

Duchové jsou moje specialita. Viděl a zatkl jsem jich víc než kterýkoli jiný představitel zákona. Někdy na tohle téma napíšu monumentální dílo: “Duchové, které jsem spatřil.” Anebo:

“Průvodce po světě duchů v šedesáti třech svazcích.” Chtěl jste říct ?”

“Právě jsem chtěl říct,” pravil pan Daver a jeho hlas byl podivně napjatý, “že se domnívám, že tu kdysi bydlel sám

Flack. Ještě jsem se o tom nezmínil slečně Belmanové, ale jsem pevně přesvědčený, že se nemýlím.” Mluvil s velkým důrazem.

“Před sedmi lety sem v deset hodin ve čer přijel muž s šedými vousy a hubenými tvářemi a žádal o nocleh. Měl hodně peněz, ale to na mě neudělalo žádný dojem. Obyčejně chci, aby každý vyplnil obvyklou žádost o přijetí, ale bylo pozdě a sněžilo, a tak jsem neměl to svědomí

odepřít muži jeho věku přístřeší.

Byla hrozně studená noc.”

“Jak dlouho se zdržel?” tázal se pan Reeder. “A proč se domníváte, že to byl Flack?”

“Protože,” Daverův hlas poklesl do téměř neslyšitelného šepotu, “odešel stejně jako Ravini, časně zrána, aniž zaplatil účet. A nechal tu své pyžamo.”

Pan Reeder pomalu otočil hlavu a pohlédl na svého hostitele.

“To patří do kategorie humoristických povídek, ale já jsem příliš hladový, abych se mohl smát,” řekl klidně. “V kolik hodin budeme jíst?”

V ten okamžik zazněl gong.

Margareta Belmanová obyčejně jedla s ostatními hosty u zvláštního stolu. Začervenala se a byla ve značných rozpacích, když pan Reeder přišel k jejímu stolu, přitáhl k němu židli a rozkázal, aby přinesli ještě jeden příbor. Ostatní hosté jedli u zvláštních stolů.

“Není to zrovna družná společnost,” pan Reeder potřásal svým ubrouskem a rozhlížel se kolem.

“Co soudíte o panu Daverovi?”

J.G. Reeder se mírně usmál.

“Je to velmi zábavný člověk,” řekl. Slečna Belmanová se usmála, ale ihned zase zvážněla.

“Vypátral jste něco o Ravinim?”

Reeder zavrtěl hlavou.

“Mluvil jsem s vrátným, zdá se, že je to poctivý a přímý člověk. Vyprávěl mi, že když onoho jitra po zmizení Raviniho sešel dolů, zjistil, že u hlavních dveří byly odsunuty závory. Byly odemčené. Pozorný člověk! Kdo je ta paní Burtonová?” zeptal se najednou.

“Hospodyně!” Margareta se zasmála a zakývala hlavou. “Je to dost ubohá paní. Hodně času tráví tím, že vzpomíná na dobré časy, které mohla mít, kdyby nebyla zaživa pohřbená v Siltbury.”

Pan Reeder položil nůž a vidličku.

“Můj ty bože!” zvolal mírně. “Je to jedna z těch dam, které viděly lepší časy?” Margareta se tiše zasmála.

“Myslím, že se jí nikdy nedařilo lépe než teď,” řekla. “Je to dost obyčejná žena a hrozně

negramotná. Její účty, které mi přijdou do ruky, jsou hrozné a neuvěřitelné. Ale vážně, myslím, že kdysi žila v dobrých poměrech. Když jsem tu byla první večer, vešla jsem do jejího pokoje, abych se zeptala na účet, kterému jsem nerozuměla, ovšemže to bylo plýtvání

časem, protože knihy jsou pro ni záhadou. Seděla za stolem a s obdivem se dívala na své

ruce.”

“Ruce?” zeptal se a Margareta přikývla.

“Byly pokryté prsteny tak krásnými, jaké si jen můžete představit.” Margareta byla spokojená

s dojmem, který udělala na svého posluchače, protože pan Reeder hlučně upustil nůž i vidličku na talíř.

“Prsteny ?”

“Obrovské brilianty a smaragdy. Až se mi zatajil dech. Když to viděla, dala ruce za záda a druhý den mi vysvětlovala, že to byl dar od jedné dámy od divadla, která tu bydlela, a že nemají žádnou cenu.”

“Ach tak, props,” řekl pan Reeder.

“Co je to props?” otázala se zvědavě, ale pan Reeder kýval hlavou a ona věděla, že když toho dělá dává tím najevo, že je ve skvělé náladě.

Po večeři poslal servírku pro pana Davera. Když se dostavil, řekl mu pan Reeder, že má

hodně práce, a poprosil ho o zapůjčení podložky z pijavého papíru a zvláštního psacího stolu do svého pokoje. Margareta se divila, proč nepožádal ji, ale domnívala se, že neví, že tyto věci spadají do její správy.

“Pane Reedere, jste velký spisovatel, ha ha.” Daver se zasmál svému vlastnímu vtipu. “Já

také. Bez pera v ruce nejsem nikdy šťastný. Můžete mi říct, jestli se vám lépe pracuje večer, nebo ráno? Pokud jde o mne, tuhle otázku se mi nikdy nepodařilo vyřešit.”

“Budu psát nepřetržitě až do dvou hodin,” pan Reeder se podíval na hodinky. “Je to dlouholetý zvyk. Od devíti do dvou píšu, pak si vykouřím cigaretu a vypiju sklenici mléka, byl byste tak laskav a dohlédl na to, aby mi ihned poslali do pokoje sklenici mléka?, a od dvou tvrdě spím až do devíti.”

Margareta naslouchala tomuto osobnímu přiznání se zájmem a s údivem. Bylo neobvyklé, že pan Reeder mluvil o sobě. Nikdy by si nepomyslela, že by mluvil o své práci. Za celý život se nesetkala s někým, kdo by byl zdrženlivější, pokud jde o soukromé záležitosti. Snad to bylo tím, že si udělal prázdniny. Dnes večer rozhodně vypadal mladší než kdykoliv předtím. Šla najít paní Burtonovou a sdělit jí hostovo přání.

Hospodyně přijala rozkaz s pokrčením nosu.

“Mléko? Vypadá na to, že pije mléko. Nemusí se bát.”

“Proč by se bál?” zeptala se Margareta ostře, ale paní

Burtonová výčitku ani nepostřehla.

“Nikdo přece nemá rád, když mu po domě čenichají detektivové, slečno Belmanová. A taky to není detektiv, jak si ho já představuju.”

“Kdo vám řekl, že je to detektiv?”

Paní Burtonová se na ni na okamžik podívala zpod těžkých víček. Pak pokynula hlavou k Danverově kanceláři.

“Řekl mi to,” odpověděla. “Detektiv! A já tu sedím a od večera do rána dřu jako otrok, zatímco bych mohla žít jako dáma v Paříži nebo v nějakém podobném městě a mít vlastní

služebnictvo. Místo toho musím sloužit já! Je to k nevydržení!” Už podruhé od té doby, co přišla do Larmes Keep, byla

Margareta svědkem takových malých výbuchů zlosti. Měla dojem, že by si z ní stárnoucí žena pod nějakou záminkou ráda udělala důvěrnici, ale tato záminka nebyla ani nalezena, ani hledána.

Margareta neměla nic společného s touto bezduchou a strašně obyčejnou ženou, takže nemohly najít žádný společný zájem, který by přispěl k odstranění překážek mezi nimi. Paní

Burtonová byla slaboška. Nikdy neměla daleko k slzám a její myšlenky byly stále plné

stížností vůči světu, který ji obklopoval.

“Jednají se mnou jako se špinavou ženskou,” pokračovala a její hlas se třásl bezmocným hněvem, “a ona se mnou jedná ze všech nejhůř. Včera jsem ji žádala, aby přišla do mého pokoje a vypila se mnou šálek čaje, že bychom si přitom povídaly, a co myslíte, že mi řekla?”

“O kom to mluvíte?” zeptala se Margareta zvědavě. Nenapadlo ji, že ta “ona” by mohla být Olga Creweová, musela by mít opravdu velmi živou obrazotvornost, aby si mohla představit chladnou a mondénní Olgu, jak hovoří o všedních věcech s paní

Burtonovou při šálku čaje. Přesto však žena mluvila o Olze.

Jakmile Margareta položila svoji otázku, okamžitě zmlkla.

“Vlastně o nikom Říkala jste mléko? Donesu mu ho sama.” Pan Reeder se oblékal do

žaketu, když mu donesla mléko. Už předtím mu jedna ze služek položila pero, inkoust a ostatní psací potřeby na stůl. Vedle nich ležely dvě tlusté knihy rukopisů, prozrazující literární činnost pana Reedera. Byly viditelné pro každého návštěvníka. Vzal ženě z ruky podnos a postavil ho na stůl.

“Máte pěkný dům, paní Burtonová,” řekl povzbudivě. “Krásný dům. Jste tady dlouho?”

“Několik let,” odpověděla. Zdálo se, že odejde, ale u dveří počkala. Pan Reeder hned poznal příznaky. Měla být mlčenlivá, ale nepochybně byla povídavá a toužila po hovoru s kýmkoli, kdo by si s ní chtěl povídat o malichernostech, které tvořily obsah jejího života.

“Ne, pane, nikdy tu nemáme mnoho návštěvníků. Pan Daver je vybíravý.”

“To je od pana Davera velmi moudré. Mimochodem, který pokoj je jeho?” Vyšla ze dveří a ukázala mu dveře v chodbě.

“Ano, ano, vzpomínám si, říkal mi to. Rozkošná poloha.

Dnes večer jsem vás odtamtud viděl vycházet.”

“Mýlil jste se, do toho pokoje nikdy nevstupuju,” řekla žena ostře. “Viděl jste patrně ” Zarazila se a dodala: n ěkoho jiného. Budete pracovat dlouho, pane?” Pan Reeder podrobn ě

opakoval své plány pro tento večer.

“Byl bych rád, kdybyste vyřídila panu Daverovi, že si nepřeji být rušen. Myslím velmi pomalu a nejmenší přerušení proudu mých myšlenek je osudné pro moje, eh, kompoziční

schopnosti,” řekl, když za ní zavíral dveře. Počkal tak dlouho, aby měla čas sejít se schodů, zamkl a zastrčil závoru.

Potom stáhl těžké závěsy přes otevřená okna a přistrčil k nim stůl, takže se nemohly vzedmout zpět. Otevřel obě knihy a umístil je tak, že tvořily stínítko, které zabraňovalo světlu, aby padalo na postel. Když to bylo hotovo, oblékl si rychle župan, lehl si do postele, přikryl se pokrývkou a v pěti minutách usnul.

Margareta chtěla původně poslat někoho do jeho pokoje po jedenácté, dřív než šla sama spát, aby se přesvědčila, jestli něco nepotřebuje. Naštěstí si to rozmyslela, naštěstí, protože pan Reeder měl v úmyslu důkladně se pět hodin vyspat, dřív než začne s neoficiální prohlídkou domu nebo než přijde chvíle, kdy bude třeba, aby byl úplně vzhůru.

Přesně ve dvě hodiny se probudil. Posadil se na pelesti a mžoural do světla. Otevřel jedno ze svých zavazadel a vyndal odtamtud malou dřevěnou krabici, z níž vytáhl malá lihová kamínka a všechny potřeby k přípravě čaje. Rozsvítil lampičku a zatímco se nápoj vařil v malém cínovém kotlíku, odešel svlečený do koupelny a ponořil své chvějící se tělo do studené lázně. Vrátil se úplně oblečený. Čaj se už vařil.

Pan Reeder byl velmi metodický muž. Navíc to byl muž velmi opatrný. Celý život měl podezření proti mléku. Měl ve zvyku toulat se v časných ranních hodinách předměstskými ulicemi a pozorovat konve visící na klikách a láhve postavené v koutě u schodů. Vždycky přemýšlel o tom, že tento veselý zvyk, vystavovat mléko před dveře, poskytuje zločinně

založeným jedincům ohromnou možnost provádět zločiny ve velkém.

Vypočítal, že hbitý vrah, který by pracoval systematicky, by mohl zdecimovat Londýn během jednoho měsíce.

Vypil svůj čaj bez mléka a hlučně k němu přikusoval suchar.

Potom metodicky uklidil vařič i kotlík, vyndal pár domácích bot s tlustými plstěnými podešvemi a obul si je. Ve svém zavazadle našel krátký kus tuhé gumy, který byl v rukou šikovného muže zbraní stejně smrtelnou jako nůž. Vložil ho do postranní kapsy svého kabátu. Znovu sáhl do vaku a vyndal něco, co vypadalo jako malý gumový sáček na houbu, kdyby v tom ale nebyly dva čtverečky slídy a malá kovová trubička. Trochu nad tím zaváhal, znovu a znovu to obracel v ruce a nakonec to vložil zpět do vaku. Na browning, který vytáhl potom, se pan

Reeder podíval s velkou nedůvěrou. Střelné zbraně se mu vždy zdály být velmi problematické

– ovšem mimo těch nejzoufalejších situací.

Poslední věcí, kterou vytáhl, byl dutý bambus, který obsahoval ještě jeden. Ve skutečnosti to vlastně byla udice, kterou si kdysi nechal zhotovit. Na konci tenkého bambusu byla pružná

smyčka. Oba pruty zašrouboval do sebe a ke smyčce připevnil malou elektrickou ruční

lampičku. Potom dírkami prutu protáhl tenké dráty a spojil je s malými prutem na rukojeti asi v místech, kam průměrně vysoký rybář pokládá ruku. Prohlédl prut a zjistil, že je všechno v pořádku. Když to bylo hotovo, naposledy se zkoumavě rozhlédl po pokoji a zhasl stolní

lampu.

Za denního světla by jistě představoval nějakou směšnou figurku, když tak seděl s překříženýma nohama na své posteli a svůj dlouhý rybářský prut měl napřažený až doprostřed pokoje a opřený o podnožku. Ale nebyli tam žádní svědkové a pan Reeder v tuto chvíli vůbec neměl smysl pro směšné situace. Čas od času zamával prutem napravo i nalevo, jako rybář, který znovu vrhá udici. Byl velmi pozorný a jeho uši zachycovaly a rozlišovaly normální

noční zvuky šumění stromů, lehké vanutí větru, od zvuků, které mohly být způsobeny jedině

lidskou činností.

Seděl tam už přes půl hodiny, pohyboval rybářským prutem sem a tam, když najednou ucítil studený proud vzduchu, vanoucí od dveří. Neslyšel žádný zvuk, ani nejmenší zachrastění

zámku.

Věděl však, že dveře byly dokořán otevřené.

Neslyšně si přitáhl prut, takže byl těsně u podstavce postele, obrátil ho ke dveřím a točil jím, až byl asi dva yardy od místa, kde nyní seděl s jednou nohou na zemi. Byl připravený seskočit nebo běžet, podle toho, jak se budou události vyvíjet.

Konec prutu se nesetkával s žádným odporem. Reeder zadržel dech a naslouchal. Chodba venku byla pokrytá těžkými koberci, takže neočekával žádné kroky. Ale pan Reeder věděl, že lidé musí dýchat a že je nesnadné dýchat nehlučně. Protože si byl vědom toho, že sám byl trochu příliš tichý na muže, o němž se předpokládalo, že spí, zachrčel jakoby ze spaní. Byl to zvuk, jako když se muž středních let nachází v neklidném spánku Něco se dotklo konce prutu a odsunulo ho stranou. Pan

Reeder obrátil prut a ozářil protější stěnu chodby oslepujícím paprskem světla z lampičky. Dveře byly otevřené, ale po nějaké lidské bytosti nebylo ani vidu.

A teď, přes své výtečné nervy, cítil, jak mu naskakuje husí kůže a jak mu chlad vystupuje až

nahoru ke kříži.

Něco tam bylo, něco se tam skrývalo čekalo na muže, který držel lampu a chtěl projít dveřmi.

Reeder napřáhl ruku tak daleko, jak mohl, a hodil konec prutu dveřmi na chodbu. Švih!

Něco k sobě přiškublo prut a chňaplo po něm. Lampa spadla na podlahu, její čočka se obrátila nahoru a zaplavila světlem strop chodby. V tom okamžiku byl Reeder z postele venku. Pohyboval se velmi rychle, až se dostal k dokořán otevřeným dveřím. Tímto otvorem měl omezenou vyhlídku na to, co se děje venku.

Panovalo mrtvé ticho. V síni pod schody slavnostně tikaly hodiny, které pak odbily čtvrt na tři. Jinak v celém obvodu převrácené lampy nebylo nikde nic, až V tom okamžiku se objevilo zjevení. Úzký bílý obličej, vousatá šklebící se ústa, divoce rozházené špinavé bílé vlasy, krátké štětinaté vousy, ruce podobné drápům, sahající po lampě

Revolver nebo gumu? Pan Reeder se rozhodl pro gumu. Když ruka sevřela lampu, vyskočil z pokoje a udeřil. Zaslechl vrčení jako od divokého zvířete. Zjevení ustupovalo pryč a když

chňaplo po tenkém drátu, lampa zhasla.

Chodba byla temná. Reeder udeřil znovu a nic nezasáhl.

Prudkost úderu byla tak silná, že ztratil rovnováhu a upadl na jedno koleno. Přitom mu obušek vypadl z ruky. Natáhl ruku, chytil nějaké rameno a rychlým pohybem strčil svého zajatce do pokoje. Rozsvítil světlo.

Byla to oblá, měkká ruka, pokrytá hedvábným rukávem

Když se světlo rozzářilo, zjistil, že zírá na bledý obličej Olgy Creweové!

Kapitola X.

Olga Creweová! Chvíli na sebe upřeně hleděli, on s údivem, ona se strachem. Pak si uvědomil, že stále svírá její rameno, muselo to být bolestivé. Pustil ji.

“Omlouvám se,” řekl pan Reeder. “Odkud jste přišla?” Její rty se chvěly, snažila se promluvit, ale slova jí nevycházela z úst. Potom přece jen přemohla svůj strach a začala pomalu a namáhavě mluvit.

“Já, slyšela jsem na chodbě hluk, a vyšla jsem. Hluk, byla jsem vyděšená ” Mechanicky si třela rameno. Všiml si rudého pruhu v místech, kde jí sevřel ruku. Byl to skutečně div, že jí

ruku nepřerazil.

“Stalo se, něco, zlého?” S námahou vyrážela každé slovo. Zdálo se, že o nich důkladně uvažuje, dříve než je vysloví.

“Kde je na chodbě vypínač?” zeptal se pan Reeder. To bylo praktičtější téma. Ihned ztratil zájem o její rameno.

“Proti mým dveřím.”

“Rozsviťte,” řekl a ona pokorně poslechla.

Teprve když byla chodba osvětlená, odvážil se vyjít z pokoje. Ještě teď se domníval, že revolver v jeho ruce je víc než na místě.

“Stalo se něco zlého?” zeptala se Olga znovu. Nyní už nad sebou opět nabyla vlády. Do jejích tváří se vrátilo trochu barvy, ale v očích stále měla ustrašený výraz.

“Viděla jste něco na chodbě?” odpověděl otázkou.

Pomalu zavrtěla hlavou. “Ne, neviděla jsem nic, nic.

Slyšela jsem hluk a vyšla jsem ven.”

Vůbec nepochyboval o tom, že lhala. Musela mít dost času, aby si obula boty a oblékla tenké

šaty, které měla na sobě. A přece zápas netrval déle než dvě sekundy. Kromě toho neslyšel, že by se její dveře otevřely. Z toho vyplývalo, že byly otevřené celou dobu a ona byla divákem nebo posluchačem všeho, co se stalo.

Šel na chodbu, zvedl svůj gumový obušek a vrátil se zpět k ní. Napůl stála, napůl se opírala o veřeje dveří a třela si rameno. Dívala se za něj tak upřeně, že se ohlédl, i když tam nebylo nic k vidění.

“Poranil jste mne,” řekla prostě.

“Opravdu? To je mi líto.”

Místo na bílé kůži zmodralo a pan Reeder byl muž, který věděl, co je to soucit. I když, mámeli se držet pravdy, v tu chvíli nebylo v jeho mysli ani stopy po smutku. Lítost ano. Ale tato lítost neměla nic společného s jejím zraněním.

“Myslím, že byste udělala líp, kdybyste šla do postele, slečno. Noční můra mě už

nenavštíví. Doufám, že vaše zděšení pomine stejně rychle, i když bych byl překvapený, kdyby to tak bylo. U mne to trvalo chvíli. U vás, jestli tomu dobře rozumím, to bude trvat celý život.” Dokud mluvil, nespustila z něj své černé, nevyzpytatelné oči. “Ano, myslím, že to byla noční

můra,” řekla. “že to bude trvat celý můj život? Asi ano.” S kývnutím hlavy se otočila a odešla. Hned nato zaslechl, jak zavírá dveře a zamyká. Pan Reeder se vrátil ke své posteli, odstrčil židli a posadil se. Nepokoušel se zavřít dveře. Dokud byl jeho pokoj temný a chodba osvětlená, neočekával, že by se jeho ošklivý a tolik skutečný sen mohl opakovat. S lítostí musel připustit, že gumový obušek tady nebyl na místě. Přál si nemít takový odpor k hlučnějším zbraním. Položil revolver na postel, aby ho měl na dosah ruky. Kdyby se ošklivý sen opakoval

Hlasy! Zaslechl šum rozmluvy, vedené šeptem, a potom také dopálený, syčivý šepot, který

vše ostatní přehlušoval. Ne v chodbě, ale v síni dole. Připlížil se ke dveřím a naslouchal. Někdo potlačoval smích. Byl to zvláštní malý výbuch smíchu, při kterém stydla krev. A potom zaslechl otáčení klíče v zámku, dveře se otevřely a nějaký hlas se zeptal:

“Kdo je tam?”

Byla to Margareta. Vzpomněl si, že její pokoj byl přímo proti schodům. Zastrčil revolver do kapsy, obešel roh postele a vyšel na chodbu. Stále u zábradlí a dívala se do tmy. Šum hlasů

utichl. Koutkem oka ho zahlédla a prudce se k němu obrátila.

“Stalo se něco zlého, pane Reedere? Kdo na chodbě rozsvítil světlo? Slyšela jsem někoho mluvit dole na zápraží.”

“To jsem jenom já.”

Jeho úsměv by ji za normálních okolností uklidnil, nyní však byla vyděšená, dětinsky vyděšená. Měla bláhové přání pověsit se na něj a plakat.

“Něco se tu stalo,” řekla. “Ležela jsem v posteli, poslouch ala jsem a neměla odvahu vstát. Jsem strašně vyděšená, pane Reedere.”

Pokynul jí, aby vešla do pokoje. Když zvědavě přišla, proklouzl na místo, kde předtím stála. Naklonil se přes zábradlí a světlo z jeho lampičky zaplavilo prostor pod ním.

“Nikdo tam není,” řekl bezstarostně.

“Někdo tam byl,” trvala na sv ém. “Slyšela jsem jejich kroky na cihlov ých dlaždicích, ještě než

jste tam posvítil.”

“Patrně to byla paní Burtonová,” namítal dále. “Myslím, že jste slyšela její hlas ” Nyní přišla na scénu další osoba. Na konci chodby se objevil pan Daver. Měl na sobě

květovaný hedvábný župan, upnutý až k bradě.

“Co se děje, slečno Belmanová?” zeptal se. “Neříkejte, že se pokusil dostat do vašeho okna!

Obávám se, že mi něco takového řeknete! Doufám, že to neuděláte, ale bojím se, že to chcete učinit. Zatraceně, stala se velmi nepříjemná věc!”

“Co se stalo?” zeptal se pan Reeder.

“Nevím, ale mám nepříjemný pocit, že se někdo chtěl vloupat do domu,” řekl pan Daver. Byl pobouřený, dívka slyšela, jak mu cvakají zuby.

“Slyšel jsem, jak se někdo pokouší vymáčknout mé okno, vyhlédl jsem a chtěl bych přísahat, že jsem viděl, něco!

Mohla se stát strašná věc! Mám skoro chuť zavolat policii.”

“Výborný nápad!” zabručel pan Reeder. Najednou byl uctiv ý a příjemný jako obvykle.

“Myslím, že jste spal, než jste zaslechl ten hluk?”

Pan Daver zaváhal. “Nespal jsem docela. Bylo to něco mezi spánkem a bděním. Dnes v

noci jsem byl kvůli nějaké věci velmi nepokojný.”

Sáhl si rukou k hrdlu, protože se jeho župan na sekundu rozevřel. Nebyl však dost rychlý.

“Patrně jste nespal,” řekl pan Reeder mírně, “protože jste si zapomněl sundat límeček a vázanku. Neznám nic, co by tolik překáželo ve spaní.”

Pan Daver udělal charakteristickou grimasu.

“Oblékl jsem se v rychlosti ” začal.

“Lepší je se v rychlosti svlékat,” radil mu pan Reeder rozmarně. “Lidé, kteří chodí spát v tvrdých bílých límcích, jsou v nebezpečí, že se v posteli někdy uškrtí. Váš lupič vám patrně

zachránil život.”

Pan Daver se zatvářil, jako by chtěl něco říci, najednou ale odešel a zavřel dveře svého pokoje.

Margareta se na pana Reedera dívala bázlivě.

“Jaké tajemství se tady skrývá? Byl tu nějaký lupič? Prosím vás, řekněte mi pravdu! Jestli to neuděláte, stane se ze mě hysterka!”

“Pravda je velmi blízká tomu, co vám tenhle zvláštní muž povídal,” řekl pan Reeder a mrkal očima. “Někdo byl v domě, někdo, kdo tady nemá právo být, ale myslím, že odešel. Můžete jít bez nejmenších starostí do postele.”

Nejistě se na něj podívala. “Vy také půjdete spát?”

“V několika málo okamžicích,” řekl pan Reeder vesele.

Vzrušeným pohybem vztáhla ruku. Podržel ji ve svých.

“Takhle si představuji anděla strážce,” řekla a smála se, i když neměla daleko k slzám.

“Nikdy jsem neslyšel o andělu, který nosí kotlety,” řekl pan Reeder. Když si potom tuhle malou slovní hříčku opakoval o samotě ve svém pokoji, byl až dětinsky potěšený. Kapitola XI.

Pan Reeder otevřel dveře, posadil se a rozsvítil světlo.

Chtěl rozřešit nevysvětlitelné tajemství otevření svých dveří.

Než šel spát, otočil klíčem v zámku a zastrčil závoru.

Klíč tam stále ještě trčel. Když jím otočil, napadlo ho, že ještě nikdy neviděl zámek, který by šel tak tiše, nebo závoru, která by tak lehce zapadla. Zámek i závora byly nedávno naolejovány. Začal zkoumat vnitřní stranu dveří a našel prosté rozřešení poněkud

znepokojujícího případu jejich otevření.

Dveře se skládaly z osmi polí a byly ozdobeny malými ornamenty. Když stiskl pole, které se nalézalo bezprostředně pod zámkem, začalo se pomalu pohybovat. Trvalo dlouho, než našel malé péro, které ho drželo na místě. Po jeho stisknutí se pole otevřelo jako miniaturní dveře. Po hodlně mohl prostrčit ruku otvorem a odtáhnout závoru.

To nebylo nic neobvyklého ani strašidelného. Věděl, že mnohé hotely a penzióny jsou zařízené tak, aby se dveře mohly otevírat zvenčí, v některých případech to bylo nutné. Pan Reeder by rád věděl, jestli by našel podobné zajišťovací pole také na dveřích pokoje Margarety Belmanové.

Než skončil svoji prohlídku, bylo již světlo. Roztáhl záclony, odstavil od okna židli a začal podrobně prohlížet pozemky, které ležely v jeho dohledu.

Byly tu dvě nebo tři okolnosti, které ho mátly. Jestli byla usedlost Larmes Keep hlavním stanem Flackovy bandy, proč tady byla také Olga Creweová? Odhadoval, že jí bude čtyřiadvacet let. V posledních deseti letech byla stálou návštěvnicí, ne-li stálou obyvatelkou Larmes Keep. Znal zvyklosti podsvětí a věděl, že nepoužívají takové děti. Mimo to také

musela chodit do nějaké školy a tím by z těch deseti let ubyly nejméně čtyři

Pan Reeder v pochybnostech pokyvoval hlavou.

Usuzoval, že dokud nebude tma, nic se nestane. Natáhl se na postel, zabalil se do pokrývky a spal, dokud mu ohmatávání dveří neoznámilo, že mu služka přinesla jeho ranní čaj. Byla to žena s kulatými tvářemi, která už měla mládí za sebou. Mluvila nepříjemným žargonem londýnských předměstí a měla prudké a familiární chování někoho, kde je nepostradatelným členem podniku. Pan Reeder si vzpomněl, že mu posluhovala při večeři.

“Jakže, pane, vy jste se nesvlékl!” řekla.

“Málokdy se svlékám,” řekl pan Reeder, usedl a vzal si od n í čaj. “Je to taková ztráta času. Člověk se neobléká tak rychle, jako se svléká.”

Dívala se na něj nepřívětivě, ale on se neusmál.

“Vy jste detektiv, že jo? Už to ví ve vile každý. Kvůli čemu jste sem přišel?” V jejím hlase zněla potlačovaná úzkost.

Pan Reeder se záhadně usmál.

“Není mou věcí, drahá mladá dámo, abych odhaloval záležitosti vašeho zaměstnavatele.”

“On vás sem povolal? No dobře!”

Pan Reeder si položil prst na ústa.

“Kvůli těm svícnům?” Kývl hlavou.

“On si pořád myslí, že je vzal někdo z domu?” Její obličej byl celý rudý a byla rozzlobená. Zde byl odhalen jeden z menších skandálů penziónu. Jestli byla někdy na nějakém obličeji napsaná vina, pak to byl obličej její. Jaké to byly svícny a jak zmizely, mohl pan Reeder uhodnout. Malé krádeže se obvykle pohybují ve vyjetých kolejích.

“Dobrá, můžete mu ode mne vyřídit ” začala ječivě a on pozvedl slavnostně ruku. “Nechte si to pro sebe, dívejte se na mne jako na přítele,” poprosil.

Ve svých světlejších okamžicích býval zlomyslný. Byla to slabost, kterou by v panu Reederovi málokdo hledal. Mimoto velmi nutně potřeboval informace o této domácnosti. Měl dojem, že rozzuřená žena, která prudce lítala a třískala za sebou dveřmi, by mu informace mohla poskytnout. Ani ve svých nejoptimistějších okamžicích nesnil o tom, že by ve svých hrubých rukou držela klíč k tajemství usedlosti Larmes Keep.

Když přišel dolů, rozhodl se pan Reeder zajít do Daverovy kanceláře, chtěl se dozvědět pravdu o pohřešovaných svícnech.

Dolehl k němu zvuk rozzlobeného hlasu a když natáhl ruku, aby otevřel dveře, byly už

otevřeny někým, kdo držel kliku zevnitř. Zaslechl vzteklý ženský hlas.

“Jednal jste se mnou ničemně, to je všechno, co vám můžu říct, pane Davere! Pracovala jsem u vás pět let a nikdy jsem nikomu nic neřekla o vašich záležitostech. A teď si sem pozvete detektiva, aby mě špehoval! Nechci, aby se se mnou jednalo jako bych bylazlodějka nebo něco podobného. Jestli si myslíte, že je to pěkné a vhodné po tom všem, co jsem pro vás udělala Nehleděla jsem ani na vlastní záležitosti. Ano, já vím, dostávala jsem dobrý plat, ale ten bych mohla dostávat i jinde. Mám svoji hrdost, pane Davere, zrovna tak, jako ji máte vy a myslím, že to nebylo pěkné, jak jste se mnou jednal.

Půjdu ještě dnes večer, na to vemte jed!”

Dveře se rozletěly a červenolící žena odtamtud vyběhla.

Řítila se kolem muže, naslouchajícího za dveřmi. Ve svém vzteku ho téměř ani nezpozorovala. Dveře za ní byly prudce přiraženy. Patrně byl pan Daver v právě tak špatné

míře jako ona, pro pana Reedera to byla šťastná okolnost, protože nechtěl, aby Daver věděl, že vyslechl část rozmluvy nebo dokonce celou.

Když se procházel po pozemcích, zalitých sluncem, byl to on, kdo byl nejveselejší ze všech lidí, kteří byli v noci vyrušeni ze spánku. Nebyla na něm vidět nejmenší známka únavy. Potkal důstojného pána Deana a plukovníka, který táhl golfovou hůl. Oba mu příkrým způsobem

popřáli dobrého dne. Zdálo se, že plukovník byl trochu rozrušený. Pan Reeder si všiml, že pan

Dean má temný obličej.

Procházel se sem tam po trávníku a zkoumal kritickým okem přední stranu domu. Jeho obrysy byly velmi určité, byly přísné a plné úhlů. Ani okna v tudorovském stylu, která byla kdysi v dávných dobách zapuštěna do kamenného průčelí, nemohla zakrýt vzezření starodávné

zarputilosti.

Obešel roh domu a dostal se k úzkému pruhu trávníku, prostírají címu se pod jeho vlastními okny. Za trávníkem byla skupina rhododendronů, které někdy mohly být dobrým opěrným bodem, za určitých okolností se však mohly naopak stát bodem velmi nebezpečným. Bezprostředně pod jeho oknem byl roh jídelny. Tato okolnost ho uspokojila. Zkušenosti pana Reedera mluvily ve prospěch ložnic, nacházejících se nad veřejnou místností. Vrátil se zpátky a došel na druhý konec bloku. Všiml si tří oken, zakrytých širokými záclonami. Určitě patřily k soukromému bytu pana Davera. Zeď pod nimi byla černá, kámen zde ztemněl pod bohatě se pnoucím břečťanem. Byl by rád věděl, co se vlastně nacházelo v tomto tmavém prostoru bez dveří.

Když se vrátil k průčelí domu, spatřil Margaretu

Belmanovou. Stála přímo proti cestě, vedoucí od vrátek, rukou si zastiňovala oči před sluncem a očividně někoho hledala v prostoru před sebou. Spatřila ho a rychle k němu přišla.

“Aha, tady jste!” řekla s ulehčením v hlase. “Ráda bych věděla, co se s vámi stalo, nepřišel jste dolů k snídani.”

Pomyslel si, že vypadá, jako by byla trochu nemocná.

Pravděpodobně nestrávila zbytek noci tak příjemně jako on.

“Nespala jsem od chvíle, kdy jsem vás uviděla,” odpověděla Margareta na jeho nevyřčenou otázku. “Co se stalo, pane

Reedere? Opravdu se někdo pokoušel dostat do domu, nějaký darebák?”

“Myslím, že se o to pokoušeli. Také myslím, že se jim to podařilo,” řekl pan Reeder starostlivě. “Darebákům se daří i v penziónech, slečno, hm, Margareto. Uvědomil pan Daver policii?”

Zavrtěla hlavou. “Nevím. Od rána několikrát telefonoval, právě teď jsem šla do jeho pokoje, byl zamčený, ale slyšela jsem jeho hlas. A pak, pane Reedere, ještě jste mi nic neřekl o té

strašné události, která se stala v noci před vaším odjezdem z Londýna. Četla jsem o tom v novinách dnes ráno.”

“Strašná událost?” Pan Reeder byl zmatený, protože už zapomněl na záležitost se samočinnou puškou. “Aha, vy myslíte ten malý žertík?”

“žertík!” řekla dotčeně.

“Zločinci mají zvrácený smysl pro humor,” řekl pan Reeder vesele. “Celá ta věc byla jen pečlivě připraveným žertíkem, který mne měl postrašit. Na takové věci musí být člověk připravený. Jsou to zkoušky, které musí naše inteligence čas od času podstoupit.”

“Ale kdo to udělal?” zeptala se.

Zrak pana Reedera nepřítomně bloudil klidnou krajinou.

Margareta měla pocit, že ho to obtěžovalo, když mu připomínala tak všední příhodu.

“Naše mladá přítelkyně,” řekl náhle. Margareta sledovala směr jeho očí a spatřila Olgu Creweovou.

Olga na sobě měla tmavě šedé pletené šaty a široký černý klobouk, který zastiňoval její

obličej. Když zdravila pana

Reedera, nebyla v jejím úsměvu ani stopa po rozpacích.

“Dobrý den, pane Reedere. Ale zdá se mi, že už jsme se dneska setkali.” Při těchto

slovech si třela rameno. Zřejmě byla v dobré náladě.

Pan Reeder se chtěl omlouvat.

“Nedovedu si vysvětlit, co se vlastně stalo,” řekla Olga. A Margareta se teprve teď dozvěděla o tom, co se dělo předtím, než vyšla na chodbu.

“Nikdy bych si nemyslela, že jste tak silný, podívejte se!” Olga Creweová si odhrnula rukáv a ukázala jim velkou modročernou skvrnu na předloktí. Reederovu lítost nad tím odbyla krátkým zasmáním.

“Ukázala jste panu Reederovi všechny znamenitosti této usedlosti?” zeptala se Margarety se stopou sarkasmu v hlase.

“Doufala jsem, že vás dnes ráno zastihnu v bazénu.”

“Ani jsem nevěděl, že je tady možné se koupat,” řekl pan

Reeder. “Po tom strašném nočním zážitku na mě tento, hm, krásný dům zapůsobil takovým dojmem, že neočekávám, že bych se tu mohl koupat v něčem méně dramatickém, než je krev!”

Olga se nebavila. Viděl, že rychle zavřela oči a poněkud se zachvěla.

“Vy jste hrozný! Pojďte, slečno Belmanová!”

Margareta v jejím tónu vycítila rozkaz, přesto s ní ale šla. Když se ocitli proti domu, Olga se zastavila a ukázala prstem.

“Musíte vidět studnu. Zajímáte se o starožitnosti?” zeptala se, když šli dále cestou k okrasným keřům.

“Spíš se zajímám o nové věci, zvláště o nové zkušenosti,” odpověděl pan Reeder vesele. “A noví lidé mě přímo uchvacují!”

Opět ten její rychlý, postrašený smích.

“Pak máte štěstí, pane Reedere,” řekla, protože tady se setkáte s lidmi, které jste nikdy v životě nepotkal.”

Jeho čelo se pokrylo vráskami. “Ano,” řekl, “v tomto domě jsou dvě osoby, s nimiž jsem se nikdy nesetkal.”

Rychle se k němu obrátila. “Jenom dvě? Vy jste mě nikdy dříve nepotkal?”

“Viděl jsem vás,” řekl pan Reeder, “ale nesetkal jsem se s vámi.” Mezitím došli ke studni. Pomalu si přečetl nápis a potom zkusil nohou prkno, které pokrývalo vrchol studny.

“Bylo to tam zapuštěno před léty,” řekla dívka. “Nechci se toho dotknout,” připojila rychle, když se Reeder zastavil, chytil roh prkna a otevřel padací dveře, které zakrývaly svislou štolu. Padací dveře nezaskřípaly ani nezavrzaly, když byly otevírány, veřeje byla namazané olejem. Mezi dveřmi nebyl nashromážděný prach. Pan Reeder se přiblížil po rukou a po nohou a podíval se dolů do temnoty.

“Kolik štěrku a kamení bylo potřeba, aby se tato studna vyplnila?” zeptal se. Margareta přečetla nápis na malém poznámkovém prkně.

“Hm!” řekl pan Reeder a prohledával kapsy. Vyndal dva dvoušilinky, pečlivě stříbrné mince potěžkal a hodil je dolů.

Poslouchal dlouho, dlouho, než se ozvalo slabé zacinknutí kovových mincí o zem.

“Devět sekund!” Vzhlédl k obličeji Olgy Creweové.

“Odečtěte od rychlosti padajícího předmětu rychlost, jakou se šíří zvuk, a řekněte mi, jak je jáma hluboká?”

Vstal, oprášil si kolena a opatrně znovu zavřel padací dveře.

“Jsou tady skály,” řekl, “ale není tu voda. Musím vypočítat množství štěrku, jehož by bylo zapotřebí, aby se tato studna úplně vyplnila, bude to zajímavé ranní zaměstnání pro člověka, který byl ve svém mládí něco jako matematický genius.”

Olga Creweová šla tiše zpátky k okrasným keřům. Když přišli opět na volný prostor, řekla Margaretě:

“Myslím, že uděláte líp, když panu Reederovi ukážete ostatní části usedlosti sama. Jsem unavená.”

Pokynula hlavou a odcházela zpět k domu. Pan Reeder se za ní díval s jakýmsi obdivem v očích.

“Růž by opravdu mohla způsobit úžasnou změnu,” mluvil napůl sám k sobě. “Je ale velmi těžké měnit hlas, i nejlepší herci to někdy nezvládnou.”

Margareta se na něj upřeně dívala. “To říkáte mně?”

“Sobě,” řekl pan Reeder pokorně. “Je to můj špatný zvyk a obávám se, že je v mém věku obvyklý.”

“Ale slečna Olga nikdy nepoužívá růž.”

“Kdo jí používá, tady v okolí?” zeptal se pan Reeder a ukázal svou holí na zeď, táhnoucí se podél skalního útesu.

“Kam to vede? Co je na druhé straně?”

“Náhlá smrt,” řekla Margareta a zasmála se.

Čtvrt hodiny tam stáli, opírali se o zábradlí nízké zdi a dívali se na úzký pruh pobřeží pod sebou. Zajímalo ho úzké řečiště, které vedlo do sklepa. Ptal se jí, jak je tam asi hluboko. Ona se domnívala, že tam bude velmi mělko, s tím ale nesouhlasil.

“Podzemní řečiště bývají romantická a tenhle kanálek je asi hluboký. Myslím, že budu muset jeskyni prozkoumat. Jak se tam dostanu?”

Díval se nalevo i napravo. Pobřeží bylo uzavřené malým hlubokým zálivem, na jehož jedné

straně se nalézalo rovná skála, na druhé straně byl vysoký skalní útes, který vybíhal daleko do moře. Pan Reeder ukázal rukou na konec obzoru.

“Šedesát mil odtud je Francie.”

Měl ve zvyku často přeskakovat v hovoru z předmětu na předmět a tím přivádět své

společníky do rozpaků.

“Myslím, že dneska odpoledne budu muset něco prozkoumat.

Procházka mě osvěží.”

Už se vrátili k domu, když si vzpomněl na bazén a chtěl se tam podívat.

“Ráda bych věděla, proč ho pan Daver nenechá vypustit,” řekla Margareta. “Je to ohromné

vydání. Včera jsem prohlížela účty od městské rady za vodu. žádají pohádkový obnos za to, že se sem dodává čerstvá voda.”

“Kdy ten bazén postavili?”

“To je právě překvapující,” odpověděla Margareta.

“Postavili ho před dvanácti lety, kdy taková vymoženost byla v této krajině ještě něčím neslýchaným.”

Bazén byl podlouhlého tvaru. Jeden jeho konec byl vyzděný a uměle upravený. Na vzdálenějším konci tvořila skála přirozené dno i stěny bazénu, Velká skalní masa ve tvaru kopule sloužila jako lávka ke skoku. Pan Reeder obešel bazén dokola a upřeně se díval do průhledné vody. Bazén byl nejhlubší na tom konci, kde jeho dno tvořila skála. Tam postál nejdéle a prohlídka tohoto místa byla nejdůkladnější. Zdálo se, že je tam prostor

– jak hluboký, to nemohl říci, ve stěně bazénu, kde skála byla převislá.

“Velmi zajímavé,” podotkl pan Reeder nakonec. “Myslím, že se sem vrátím a přinesu si plavky. Naštěstí jsem si s sebou jedny přivezl.”

“Nevěděla jsem, že umíte plavat,” smála se dívka.

“V mnoha věcech jsem pouhý začátečník,” řekl pan Reeder skromně. Odešel do svého pokoje, svlékl se a vklouzl do plavek, přes které si přehodil svrchník. Olga Creweová a pan Daver odešli do Siltbury. Ke své radosti spatřil, jak povoz opatrně sjíždí z kopce dolů, zahalený mrakem prachu.

Když pan Reeder shodil svůj kabát a chtěl se ponořit do vody, bylo v jeho zjevu něco divokého, protože si kolem boku upevnil pás, na kterém se mu houpal v pouzdře uschovaný

lovecký nůž s dlouhou střenkou. Kromě toho tam byl nepromokavý pytlík, v němž se nalézala jedna z těch mnoha ručních lampiček, které vždy nosil s sebou. Připravoval se ke vstupu do vody tím nejlidštějším způsobem: nejdříve vstrčil do studené vody prsty a zachvěl se, teprve potom se ponořil.

Neztrácel čas dalšími přípravami a plaval podél kraje bazénu až k puklině ve skále, kterou předtím viděl.

Puklina byla asi dvě stopy vysoká a osm stop dlouhá.

Zamířil tam a rukama se odstrkoval od stropu nad sebou, aby se dostal rychleji kupředu. Strop náhle končil. Nad ním byla jenom voda. Rychle vyplaval na hladinu a snažil se najít nějaký

skalní útes, za který by se mohl zachytit. Uvolnil od pasu svůj nepromokavý pytlík, umístil ho na útesu a vytáhl z něj lampičku.

Nacházel se v přírodní kamenné místnosti se širokou, klenutou střechou. Ve skutečnosti byl uvnitř skály, která měla tvar kopule, jejíž jeden konec končil v bazénu. V nejvzdálenějším rohu místnosti byl otvor čtyři stopy vysoký a dvě stopy široký. Viděl, že je to skalní průchod, který vede dolů. Pohyboval se tímto průchodem asi padesát yardů a zjistil, že i když to byla příroda, která tento zvláštní průchod kdysi v dávných dobách vytvořila nebo vyhloubila, snad tu byla podzemní vodní cesta už dřív, než nějaké gigantické sopečné vzedmutí zemských vrstev vyzdvihlo pevnou zemi nad povrch těchto vod, průchod musel být zdokonalený

lidskou činností. Na jednom místě byly stopy po dlátě, na jiném zase nepopíratelné známky trhání střelným prachem. Pan

Reeder se stejnou cestou vrátil k vodě, kde znovu přivázal a upevnil svoji lampu. Zhluboka se nadechl, ponořil se do hloubky a prosoukal se starou cestou do bazénu a na volný vzduch. Vyplaval na hladinu a uviděl hrůzou rozšířené oči

Margarety Belmanové.

“Ach, pane Reedere!” vydechla Margareta. “Vy, vy jste mě vyděsil! Slyšela jsem vás skočit do vody, ale když jsem sem došla a našla bazén prázdný, myslela jsem, že jsem se mýlila

Kde jste byl? Přece jste nemohl být celou tu dobu pod vodou?”

“Podala byste mi můj svrchník?” zeptal se pan Reeder skromně. Když si ho rychle zapnul, řekl: “Šel jsem se podívat, jestli jsou účty městské rady oprávněné.” Ohromeně poslouchala jeho slavnostní řeč.

“Ve všech divadlech, jak asi budete vědět, drahá slečno, hm Margareto, je nejdůležitější, aby byly jisté východy pro případ nutnosti. Dnes ráno jsem už prozkoumal dva, ale myslím, že ten nejdůležitější ušel mé pozornosti. To je muž! Šílenství a genialita jdou spolu ruku v ruce!” Svůj oběd pojídal pan Reeder o samotě a zdánlivě se nikdo nezajímal o své spolustolovníky méně než právě on. Oba pánové, kteří hráli golf, jedli u téhož stolu. Slečna Creweová přišla pozdě. Poctila ho úsměvem a posadila se ke stolu, který stál proti jeho židli.

“Je nemocná,” řekl si pan Reeder pro sebe. “Teď už podruhé upustila vidličku. Nyní chce vstát, aby se posadila zády ke mně Rád bych věděl, za jakým účelem?” Patrně však nepotřebovala hledat nějaký účel. Dívka zavolala na služku, která obsluhovala hosty, a nařídila jí, aby její stolek odstavila jinam. Pan Reeder byl v nitru spokojený sám se sebou.

Pan Daver nahlédl do jídelny, právě když si Reeder loupal jablko.

“Dobrý den, pane Reedere! Už jste zapomněl na svou noční můru? Vidím, že ano. Jste muž se železnými nervy. Něco takového nesmírně obdivuju. Osobně jsem největší zbabělec a pouhá

zmínka o nějakém darebákovi způsobí, že se chvěju strachem. Věřil byste tomu? Dnes ráno jsem měl spor s jednou služkou a když odešla, celý jsem se třásl! Vy nejste tak citlivý? Vidím, že ne. Slečna Belmanová mi vypravovala, že jste se dnes vykoupal v našem bazénu. Líbilo se vám to? Jsem si jistý, že ano.”

“Nechtěl byste se posadit a vypít se mnou kávu?” zeptal se pan Reeder zdvořile, ale Daver pozvání s úklonou odmítl. Byl celý červený v obličeji.

“Ne, ne, mám svou práci a nemůžu vám říct, jak jsem vděčný slečně Belmanové, že mě

přivedla na stopu tak okouzlujícího muže moderní doby. To je muž!” pan Daver nevědomky opakoval

Reederovo označení. “Pokusil jsem se popsat běh jeho života, ne, ne, postojím, za minutku nebo dvě musím odejít. Víte něco o jeho předchozím životě? Byl ženatý?” Pan Reeder přikývl. Neměl ani nejmenší zdání o tom, jestli byl John Flack ženatý nebo ne, ale v tomto okamžiku mu to mohlo dobře posloužit jako důkaz jeho obsáhlých vědomostí. Nebyl ale připravený na dojem, jaký tato mlčenlivá odpověď udělá na Davera. Brada tohoto muže žlutých tváří poklesla.

“ženatý?” zakvičel. “Kdo vám řekl, že byl ženatý? Kdy se oženil?”

“To je otázka, o níž nemohu vést diskusi,” řekl pan Reeder vážně.

“ženatý!” Daver si rozčileně otíral svou malou kulatou hlavu, ale už o tomto předmětu nemluvil. Učinil nějakou malichernou poznámku o počasí a pospíchal pryč z místnosti. Pan Reeder přešel s nějakým časopisem v ruce do místnosti, kterou nazýval slavností síní. Čekal na příležitost, která, jak věděl, se mu musí dřív nebo později naskytnout. Takhle mohl výborně pozorovat všechny služebné. K obsluze hostů při jídle byly určeny dívky, které

bydlely v malé vilce na té straně usedlosti, která byla obrácena k Siltbury. Sluhové včetně

dveřníka se zdáli být mimo jakékoliv podezření. Dveřník byl starý vysloužilec s celou řadou vyznamenání na své vojenské blůze. Jeho pomocníkem byl bezvousý mladík, který pocházel ze Siltbury. Jako jediný ze služebnictva nebydlel ve vilkách, patřících k Larmes Keep. Ani ženská část služebnictva toho příliš mnoho neslibovala. Jeho jedinou nadějí byla rozlícená

pokojská, i když se zdálo, že nechce mluvit o ničem jiném než o křivdách, které jí byly způsobeny.

Z místa, kde seděl, měl pěknou vyhlídku na trávník. Ve tři hodiny prošli hlavní bránou plukovník, důstojný pán Dean a

Olga Creweová. Určitě byli smluvení, že půjdou do Siltbury.

Zazvonil a k jeho radosti přišla právě ona rozlícená žena.

Požádal ji, aby mu přinesla čaj.

“Tohle je krásné místo,” řekl pan Reeder konverzačním tónem. ženino “Ano, pane,” znělo kousavě.

“Mám za to,” pokračoval pan Reeder ve svém hlasitém přemýšlení, “že tohle místo je právě

takové, za jaké by hodně dívek dalo svou hlavu. Kdyby musely pryč, odcházely by se zlomeným srdcem.”

žena očividně nesouhlasila.

“Práce není tak špatná a mimo obsluhu v jídelně tu skoro není co dělat,” řekla. “Ale připadá

mi to tu všechno příliš pomalé. Než jsem přišla sem, byla jsem zaměstnaná ve velkém hotelu. Najdu si lepší práci, čím dřív, tím líp.”

Přiznala, že tu měla dobrý plat, ale ona přesto toužila po tom, čemu říkala “velký život”. Mimoto prohlásila, že obsluhuje raději muže než dámy.

“Slečna Creweová, takzvaná, sama způsobí víc nepříjemností než všichni ostatní

dohromady. Nemůžu jí vyhovět. Nejdřív chce jeden pokoj, potom zase jiný. Nemůžu pochopit, proč nebydlí se svým manželem.”

“Se svým ?” Pan Reeder se na ženu podíval s nesmírným údivem. “Třeba se příliš dobře nesnášejí?”

“Snášeli se docela dobře. Kdyby spolu nebyli oddáni, pak už bych chápala všechno to jejich tajnůstkářství, dělají, jako by nebyli manželé, ona bydlí ve svém pokoji, on ve svém a stýkají

se jako cizinci. Když bydlíte v takovém domě, nemůžete se divit ničemu,” dodala na okraj.

“Jak dlouho je to jak dlouho už to trvá?” zeptal se pan Reeder.

“Teprve asi týden nebo tak nějak,” řekla žena zlomyslně.

“Já ale vím, že jsou manželé, protože jsem viděla jejich oddací list, ona ho má ve své skříni. Jsou manželé už šest let.”

Podívala se na něj s náhlým podezřením.

“Neměla jsem vám to říkat. Nechci nikomu dělat nepříjemnosti a nepřeju nikomu nic zlého, i když se mnou jednali hůř než se psem,” řekla. “Mimo mne o tom v domě nikdo nic neví. Dva roky jsem jí dělala komornou. Ale když se mnou lidé nejednají slušně, nebudu to dělat ani já.”

“Provdaná šest let? Zatraceně! řekl pan Reeder.

Potom náhle obrátil hlavu a podíval se jí přímo do obličeje. “Chtěla byste si vydělat padesát liber?” zeptal se.

“Tuto částku jsem ochoten vám dát, když budu moci na okamžik nahlédnout do jejich oddacího listu.”

žena se začervenala.

“Chcete mě nachytat,” řekla. Zaváhala a potom dodala:

“Nechci jí způsobit žádné nepříjemnosti.”

“Jsem detektiv,” řekl pan Reeder, “ale pracuji jako pomocník hlavního registrátora. Máme pochybnosti o tom, jestli je toto manželství právoplatné. Vlastně bych mohl jít do pokoje mladé dámy sám a oddací list najít, ale kdybyste mi chtěla pomoci a kdyby vám mohlo prospět padesát liber “

Po dlouhém váhání řekla, že se podívá. Za půl hodiny přišla zpátky se sdělením, že její snaha byla marná. Našla obálku, v níž dříve listina byla, ale oddací list byl pryč. Pan Reeder se neptal na jméno manžela a i když se o něm nezmínila, byl si zcela jistý, že toho šťastného muže zná.

Položil ženě otázku a ona odpověděla přesně podle očekávání.

“Ještě je tu jedna věc, na kterou bych se vás chtěl zeptat: vzpomínáte si na jméno dívčina otce?”

“John Crewe, obchodník” řekla rychle. “Matka se jmenovala Hanna. Nechala m ě přísahat na bibli, že nikdy neprozradím živé duši, že jsou oddáni.”

“Ví o tom ještě někdo jiný?” Vy jste řekla, že nikdo, nemýlím se?” žena zaváhala.

“Ano, paní Burtonová o tom ví. Ona ví o všem.”

“Děkuji vám,” řekl pan Reeder a vyndal z n áprsní tašky dvě pětilibrové bankovky.

“Nevzpomenete si, jaké bylo manželovo povolání?”

žena ohrnula rty.

“Tajemník, proč se nazývá tajemníkem, to nechápu, vždyť je nezávislý.”

“Děkuji vám,” řekl pan Reeder znovu.

Zatelefonoval do Siltbury pro taxi.

“Chcete si vyjet?” zeptala se ho Margareta, kdy ž čekal ve sloupové síni.

“Chci nakoupit nějaké dárky pro přátele v Londýně,” řekl pan Reeder pohotově. “Myslím, že nějaká mísa na ovoce nebo dvě, hezky zdobené, by byly velmi přijatelným dárkem.” Vůz ho však nedovezl do Siltbury. Místo toho jel cestou, která se táhla souběžně s pobřežím a končila v písčinách, odkud se staré auto dostalo ven s velkými potížemi.

“Řekl jsem vám, pane, že tahle cesta nikam nevede,” řekl rozhořčený šofér.

“Pak jsme se dostali přesně tam, kam jsme se dostat měli,” odpověděl pan Reeder a použil veškeré síly, aby dostal auto na solidnější půdu.

Řidič mu na zpáteční cestě vypravoval, že město Siltbury nebylo příliš oblíbené u návštěvníků, přicházejících z

Londýna. Město mělo příliš kamenitý záliv a lidé dávají přednost písku.

“Tady nahoře je několik nádherných zálivů,” řekl řidič,

“ale k těm se nedostanete.”

Dali se silnicí nalevo, která je eventuálně mohla dovést do města. Jeli asi čtvrt hodiny, když

pan Reeder, který seděl vedle řidiče, ukázal na veliký skalní útes v písčinách přímo před nimi.

“Siltburské lomy,” vysvětloval řidič. “Už se tam nepracuje, je tam příliš mnoho jeskyní.”

“Jeskyní?”

“Písčiny jsou jako houba,” řekl muž. “V jeskyních můžete snadno zabloudit. Star ý pan Kimpon pracoval v lomech mnoho let a dodalo mu to. Je tam velk é sklepení, do kterého můžete vjet s povozem taženým čtyř-mi koňmi. Asi před dvaceti lety se tam vydali na výzkumy tři mládenci a už se nikdy nevrátili.”

“Komu ty lomy patří teď?”

Pan Reeder se o celou věc nijak zvlášť nezajímal, ale když byl jeho duch zaměstnaný

naléhavými problémy, měl ve zvyku udržovat rozmluvu v proudu vhodnými otázkami. I když

ihned zapomínal odpovědi na své otázky, zvuk lidského hlasu na něj působil uklidňujícím dojmem.

“Teď patří panu Daverovi. Po zmizení těch lidí je koupil a zatarasil vchod. Za okamžik to uvidíte.”

Auto šplhalo po mírném svahu. Když se dostali na vrchol, ukázal řidič dolů na pěkně

vyhlížející cestu, na níž asi ve vzdálenosti dvou set yardů pan Reeder spatřil štěrbinu v bílém povrchu lomu. Uprostřed ní byla těžká dřevěná vrátka, umístěná tak, že vyplňovala prohlubeň

až po nepravidelný prostor na nejhořejším konci.

“Jsou to vrátka nebo plot, co tam postavil?”

“Odtud to nemůžete vidět,” řekl řidič, “ale na nejhořejším konci je díra zatarasená ostnatým drátem. Panu Daverovi patří celé území od statku až k moři. Dříve obdělával asi sto akrů

písčin, ale to je velmi špatná půda. Tehdy jeho vozy stávaly uvnitř ve sklepení.”

“Kdy přestal rolničit?” zeptal se pan Reeder se zájmem.

“Asi před šesti lety,” zněla odpověď. Byla to přesně ta odpověď, kterou pan Reeder očekával.

“Před tím jsem pana Davera velmi často vídával,” řekl řidič. “Tenkrát jsem měl drožku a koně

a vždycky jsem ho vozil. Pracoval jako otrok na galej ích, dopoledne na statku a odpoledne ve městě, kde nakupoval různé věci. Vypadal spíš jako sluha než jako pán. Čekával u všech vlaků na přijíždějící návštěvníky, a tenkrát mívali mnoho hostů, mnohem více, než mají teď. Někdy jezdíval do Londýna, když je tam odvážel.

Vždycky se setkával se slečnou Creweovou, když ta mladá dáma ještě chodila do školy.”

“Znáte slečnu Creweovou?”

Řidič ji často vídával, ale blíže ji neznal.

Reeder vystoupil z vozu, přelezl zatarasená vrátka a dostal se na soukromou cestu. Půda tu byla vápenitá a cesta vypadala, jako by byla nedávno důkladně upravována. Zmínil se o tom řidiči a dozvěděl se, že pan Daver měl ve svých službách dva staré lidi jen za tím úče-lem, aby cestu opravovali. Proč to dělal, řidič nevěděl.

“Kam teď chcete jet, pane?”

“Potřebuji nějaké pohodlné místečko, odkud bych si mohl zatelefonovat,” řekl pan Reeder. Okolnosti, které se dozvěděl, pro něj byly velmi důležité.

V průběhu posledních šesti let se v ži-votě pana Davera staly velké změny. Z neustále zaměstnaného muže, “který vypadal spíš jako sluha než jako pán,” se stal džentlmen, který

měl hojnost volného času. Tajemství usedlosti Larmes Keep přestávalo být tajemstvím. Telefonicky se spojil s inspektorem Simpsonem a sdělil mu hlavní body svého objevu.

“Mimochodem,” řekl Simpson nakonec, “zlato ještě nebylo posláno do Austrálie. Došlo k nepokojům v docích. Snad vážně nepředpokládáte, že by i toho mohla být Flackova operace, nebo ano?”

Pan Reeder, který na zásilku zlata úplně zapomněl, odpověděl opatrně a nezávazně. Když se vrátil do penziónu, ostatní hosté tam už byli také.

Dveřník říkal, že příští den chtějí jet na výlet. Protože však s touto informací přišel už také

den před tím, nebral to pan

Reeder vážně. Usoudil, že muž takhle mluvil v dobré víře, aniž by chtěl někoho oklamat. Nikde nebyly vidět známky nějaké neobvyklé činnosti. Nekonaly se ani žádné přípravy k uvítání dalších hostů.

Rozhlížel se kolem, hledal rozlícenou služebnou a nenacházel ji. Nenápadný dotaz mu prozradil, že odpoledne opustila dům.

Pan Reeder šel do svého pokoje, zamkl dveře a ponořil se do studia dvou velkých knih výstřižků, které přivezl s sebou.

Byly to oficiální zprávy o Flackovi a jeho bandě. Označení

“banda” snad ani nebylo správné, protože Flack vybíral a měnil své lidi, jak se zdálo, jako když divadelní ředitel vybírá a mění obsazení rolí. Policie znala skoro dva tucty lidí, kteří

Johnu Flackovi v jeho hanebných podnicích čas od času pomáhali. Mnozí z nich byli uvězněni. Po propuštění na svobodu pak strávili mnoho času marným snažením, aby se opět dostali do styku s tak štědrým velitelem. Jiní, o nichž bylo známo, že bývali v jeho službách, zmizeli a všeobecně se mělo za to, že žijí v přepychu někde v cizině. Reeder si pročítal knihu, která byla plná důležitých informací. Krátce si poznamenal částky, které tento zvláštní muž získal za dvacet let provádění loupeží. Konečný obnos ho ohromil. Flack pracoval horečně a ačkoliv dobře platil, měl celkem malé výdaje. Někde v Anglii musel mít uloženo mnoho peněz. Pan

Reeder hádal, že toto “někde” bylo velmi blízko po ruce. Proč to Flack vlastně dělal? K čemu mělo to hromadění peněz sloužit? Byla za těmi krádežemi jenom pouhá chamtivost lakomce? Pracoval bez určitého cíle, jako pracuje blázen, který se řídí pouze svými představami?

Flackova chamtivost byla příslovečná. Nic ho neuspokojovalo. Po loupeži v

Leadenhallské

bance následoval o týden později útok na London Trust Syndicate, provedený, jak policie zjistila, úplně novým sdružením, sestaveným v několika dnech po vyloupení banky a již tak dokonale vyzkoušeným, že plán byl proveden bez problémů.

Pan Reeder zamkl své knihy a sešel dolů, aby vyhledal

Margaretu Belmanovou. Krize se blížila a on ke svému klidu potřeboval, aby dívka bez průtahů opustila Larmes Keep.

Byl právě uprostřed schodiště, když potkal Davera, vystupujícího nahoru. V tu chvíli dostal nápad.

“Vy jste ten pravý, s kterým jsem se chtěl právě teď setkat,” řekl. “Rád bych věděl, jestli byste mi prokázat velkou službu?”

Daverův povadlý obličej se rozšířil úsměvem.

“Drahý pane Reedere,” řekl nadšeně, “prokázat vám službu?

Poroučejte!”

“Přemýšlel jsem o poslední noci a o svém zvláštním zážitku.”

“Myslíte toho darebáka?” přerušil ho Daver rychle.

“Toho darebáka,” přikývl pan Reeder. “Ten člověk mě znepokojuje a já nejsem ochoten nechat tu záležitost odpočívat tak, jak je. Naštěstí jsem na jednom poli svých dveří našel otisky prstů.”

Viděl, jak se Daverův obličej změnil.

“Když říkám, že jsem našel otisky prstů, myslím tím, že jsem našel něco, co má podobu prstů. Spolehlivě to můžu prozkoumat jen s pomocí daktyloskopu. Bohužel jsem netušil, že bych tady mohl takový přístroj potřebovat. Rád bych věděl, jestli byste mohl poslat někoho do Londýna, aby mi ho přivezl?”

“S největší radostí,” řekl Daver, i když v jeho hlase nebyla ani stopa po srdečnosti. “Některý z mých lidí “

“Myslel jsem na slečnu Belmanovou,” přerušil ho J.G.

Reeder. “Je to má přítelkyně a jistě dá na tento jemný mechanismus pozor.” Daver chvíli mlčel a přemýšlel o tomto návrhu.

“Nebylo by lepší, kdyby některý z mužů poslední vlak odjíždí “

“Odjela by povozem. Já to zařídím.” Pan Reeder si hladil bradu. “Snad by bylo lepší, kdybych povolal dva muže z Yardu”

“Ne, ne,” řekl Daver rychle. “Můžete poslat slečnu

Belmanovou, nemám nejmenších námitek. Hned jí to řeknu.”

“Nejbližší vlak odjíždí ve tři čtvrtě na pět. Domnívám se, že je to poslední vlak. Než se mladá

dáma vydá na cestu, stihne se ještě najíst.”

Sám sdělil tuto novinku udivené Margaretě.

“Ano, chtěla jsem jet do města. Nemyslíte ale, že by bylo lepší, kdyby vám ten přístroj přivezl někdo jiný, pane

Reedere? Nemohl byste dolů poslat “

Všimla si jeho pohledu a zarazila se.

“Co je?” zeptala se tišším hlasem.

“Chtěla byste to pro mě udělat, slečno, hm, Margareto?” zeptal se téměř pokorně pan Reeder.

Posadil se na pohovku a psal si nějaké poznámky, zatímco si

Margareta telefonovala pro vůz. Už se stmívalo, když zavřený vůz zastavil před penziónem. J.G. Reeder, který ji doprovázel, otevřel dvířka vozu.

“Uvnitř je jeden muž,” řekl šeptem. “Prosím, nevykřikněte, je to policejní úředník, který vás doprovodí do Londýna.”

“Ale, ale -” koktala ona.

“Zůstanete v Londýně přes noc,” řekl pan Reeder. “Ráno za vámi přijedu, doufám.” Kapitola XII.

Pan Reeder byl ve svém pokoji, své skromné toaletní potřeby měl položené na stolku. Přemýšlel o tom, jaká je to ztráta času, když se člověk musí oblékat podle módy, právě se převlékal k jídlu, když se ozvalo zaklepání na dveře. Ustal ve své práci s odřeným kartáčem na vlasy v ruce a rozhlédl se kolem.

“Vstupte,” řekl a dodal: “pokud chcete.”

V otvoru dveří se ukázala malá hlava pana Davera. Byl samá úzkost a omluva, což se zračilo v každém rysu jeho zvláštního obličeje.

“Vyrušuji vás?” zeptal se. “Je mi strašně líto, jestli vás vyrušuji, ale slečna Belmanová je pryč

a vy jistě pochopíte

Jsem si jistý, že ano “

Pan Reeder byl zdvořilost sama.

“Vejděte, vejděte, pane,” řekl. “Jen jsem se připravoval na noc. Jsem velmi unavený a mořský

vzduch “

Viděl, jak se tvář majitele usedlosti prodloužila.

“Pak jsem přišel, pane Reedere, se zcela zbytečným vzkazem.

Podíval se na dveře a pečlivě je za sebou zavřel, jako by měl nějaké důležité sdělení a nepřál si, aby ho někdo zaslechl.

“Pravdou je, že moji tři hosté by si hrozně rádi zahráli bridž. Poslali mě, abych se vás zeptal, zda byste se chtěl zúčastnit.”

“S největší radostí,” řekl pan Reeder přívětivě. “Nejsem příliš dobrý hráč, ale jestli to se mnou chtějí zkusit, budu dole v několika minutách.”

Pan Daver odešel s díky a omluvami. Pan Reeder za ním důkladně zavřel dveře a zamkl je. Přešel pokoj, sehnul se a otevřel jedno ze svých zavazadel. Vyndal dlouhý, pružný provazový

žebřík, jeden jeho konec upevnil k noze postele s nebesy a druhý spustil z otevřeného okna dolů do tmy.

Vyklonil se z okna a něco prohodil tichým hlasem. Potom se vší silou opřel o postel, aby unesl muže, který hbitě vystupoval po žebříku do pokoje. Když se to stalo, opět schoval provazový žebřík do svého vaku a zamkl ho. Přešel do jednoho kouta pokoje a odstrčil dveřní

výplň. V otvoru se objevila hluboká skříň, kterou mu pan Daver svého času ukázal.

“Tohle místo je stejně dobré jako kterékoli jiné, Brille,” řekl. “Je mi líto, že vás musím na dvě

hodiny opustit, ale myslím, že vás tu nikdo nebude vyrušovat. Lampu nechám rozsvícenou, budete tady mít dost světla.”

“Velmi dobře, pane,” odpověděl muž ze Scotland Yardu a zaujal své místo. Pět minut nato pan Reeder zamkl dveře svého pokoje a odešel po schodech dolů k čekající společnosti.

Seděli ve velké síni, celá trojice byla velmi mlčenlivá a velmi zaměstnaná. Až jeho příchod je vzpružil k něčemu, co mohlo být považováno za lehký rozhovor.

Když vstoupil, byla v místnosti ještě čtvrtá osoba: černě oblečená žena nažloutlého obličeje, která po jeho příchodu velmi rychle zmizela. Hádal, že by to mohla být melancholická paní

Burtonová. Když vstoupil, oba muži vstali. Po obvyklé výměně slov, která předchází volbě

spoluhráčů, zjistil pan

Reeder, že sedí proti vojensky vyhlížejícímu plukovníkovi

Hothlingovi. Po jeho levici seděla bledá dívka, po jeho pravici se usadil důstojný pán Dean, muž s ostrými rysy.

“Co budeme hrát?” zabručel plukovník, který si hladil knír a upíral své ocelově modré oči na pana Reedera.

“Doufám, že budeme hrát nízko,” zaprosil pan Reeder. “Jsem velmi slabý hráč.”

“Navrhuji šest pencí do sta,” řekl duchovní. “To je právě tolik, kolik si chudý farář může dovolit.”

“Chudý penzista je na tom stejně,” zabručel opět plukovník a šest pencí do sta bylo přijato. Mlčky sehráli dvě hry. Reeder velmi dobře cítil, že atmosféra je napjatá, neudělal ale nic, aby toto napětí zmírnil. Jeho spoluhráč byl obdivuhodně nervózní na to, že strávil život ve vojenské službě.

“Podivuhodný život,” řekl pan Reeder svým družným způsobem. Jednou nebo dvakrát zpozoroval, že se dívčina ruka, ve které držela karty, lehce třásla. Jenom kněz byl stále tichý a nehybný. Štěstí mu přálo.

Jeho spoluhráč zrádně zapřel barvu a protivníci díky tomu vyhráli hru. Pan Reeder odstrčil svou židli.

“Jaký je to zvláštní svět!” poznamenal úsečně. “Jak se podobá kartám!” Lidé, kteří dobře znali pana Reedera, věděli, že je nejnebezpečnější, když začne filozofovat. Tři lidé, kteří seděli kolem stolu, tuto poznámku považovali za pouhou nudnou všednost. Souhlasila s dojmem, který si o tomto poněkud smutně vypadajícím muži udělali.

“Existují lidé,” hloubal pan Reeder a díval se vzhůru k vysokému stropu, “kteří nejsou šťastni, dokud nemají všechna esa. Já jsem naopak nejveselejší, když mám v ruce všechny spodky.”

“Hrajete opravdu velmi dobře, pane Reedere.”

Byla to dívka, která promluvila. Její hlas zněl chraptivě, mluvila váhavě, jako by se do řeči nutila.

“Jednu nebo dvě hry hraji docela dobře,” řekl pan Reeder.

“Myslím, že je to částečně proto, že mám tak výjimečně dobrou paměť, nikdy nezapomínám na spodky.”

Zavládlo ticho. Tentokrát byla narážka příliš zřetelná, než aby se jí mohlo neporozumět.

“V mladších letech jsem znal srdcového spodka,” pokračoval pan Reeder. Neobracel se k nikomu zvlášť. “Někdy se také nazýval Klubovním spodkem. Prováděl všelijaké klukoviny. Správně řečeno, trávil svůj život jako, hm, bigamista z povolání, ve své zajímavé a romantické kariéře pokračoval jako volavka sprostých heren, v nichž se karbanilo, a nakonec se zúčastnil vyloupení banky v Denveru. Neviděl jsem ho už mnoho let. Jeho přátelé mu důvěrně říkají “Plukovník.” Je to vojensky vyhlížející muž, má příjemné vzezření a pohotový

jazyk.”

Během své řeči se nedíval na plukovníka, a proto neviděl, že tvář tohoto muže zbledla.

“Nesetkal jsem se s ním od té doby, co začal nosit knír, poznal bych ho však všude podle zvláštní barvy jeho očí a podle toho, že má vzadu na hlavě jizvu. Je to památka na nějakou nešťastnou šarvátku, které se zúčastnil. Říkali mi, že se stal expertem na zacházení s nožem. Myslím, že byl nějaký čas v Latinské Americe, Klubovní spodek a Srdcový spodek, hm!” Plukovník seděl zaraženě, v jeho obličeji se nepohnul ani sval.

“Říká se,” pokračoval pan Reeder a díval se zamyšleně na mladou dívku, “že mezitím získal možnost pobývat v nejlepších penziónech, aniž by se musel obávat policejní prohlídky.” Její černé oči se upíraly na jeho obličej. Plné rty měla sevřené, obličej zcela nehybný.

“Jak jste zajímavý, pane Reedere!” řekla nakonec a protahovala slova. “Pan Daver mi řekl, že jste ve spojení s policií.”

“Vzdáleně, jenom vzdáleně,” řekl pan Reeder.

“Znáte snad ještě nějaké jiné spodky, pane Reedere?”

Byl to chladný hlas duchovního. Pan Reeder se k němu obrátil.

“Znám Diamantového spodka,” odpověděl jemně. “Je to velmi přiléhavé jméno pro člověka, který strávil pět let výhodným obchodováním s diamanty. Ilegálně je nakupoval v Jižní

Africe.

Dalších pět let strávil nevýhodně v Breakwateru v Capetovnu.

Říká se, že se stal pikovým spodkem následkem toho, že neustále používal dva potřebné

zemědělské nástroje, motyku a špičák. Jestli si dobře vzpomínám, byl zmrskán za urážlivý

útok na dozorce a po svém propuštění z vězení se zapletl do loupeže v Johannesburgu. Na svou paměť se můžu spolehnout, ale přesto si v tomto okamžiku nemůžu vzpomenout, jestli se dostal do Centrální Pretorie, to je familiární název pro vězení v Transvaalu, nebo jestli utekl. Vzpomínám si, že byl zapletený do případu padělání peněz, který jsem měl kdysi v rukou. Jak se jenom jmenoval?”

Zamyšleně se zadíval na kněze.

“Gregory Dones! Tak je to pan Gregory Dones! Teď se mi to vybavilo. Na levém předloktí

měl vytetovaného anděla. Byla to ozdoba, o níž se dalo předpokládat, že postačí k tomu, aby ho udržela na rovné cestě ctnosti a aby ho eventuálně přivedla i do náruče církve.” Důstojný pán Dean vstal od stolu, strčil ruku do kapsy a vyndal z ní nějaké peníze. “Ztratil jste hru, ale myslím, že přesto získáváte body,” řekl. “Kolik jsem vám dlužen, pane Reedere?”

“Tolik, kolik mi nikdy nemůžete zaplatit,” řekl pan Reeder a potřásl hlavou. “Věřte mi, Gregory, naše účty nemůžou být vyrovnány k vaší spokojenosti!” Kněz s obličejem ostrých rysů se usmál, pokrčil rameny a vytratil se. Pan Reeder na něj dával pozor a viděl, že zmizel směrem k vestibulu.

“Jsou všichni vaši spodci mužského rodu?” zeptala se Olga Creweová. Reeder vážně pokynul hlavou. “Doufám, slečno Creweová.”

Její vyzývavý pohled se setkal s jeho pohledem.

“Jinými slovy, mě neznáte?” řekla tupě. A pak s náhlou prudkostí zvolala: “Bůh ví, že bych si přála, abyste mě znal!

Přála bych si, abyste mě znal.”

Prudce se obrátila a přímo utíkala ze síně.

Pan Reeder zůstal stát na místě, kde ho opustila. Jeho oči bloudily nalevo i napravo. Nezřetelně viděl, že na zastíněném prahu síně, kde bylo ještě temněji, protože tam visely těžké tmavé záclony, stojí nějaká postava. Trvalo to jen sekundu a postava zmizela. Pomyslel si, že to asi byla paní Burtonová.

Bylo na čase, aby šel do svého pokoje. Když však udělal sotva dva kroky od stolu, všechna světla v síni náhle zhasla.

V podobných chvílích byl pan Reeder velmi hbitý. Otočil se a vrhl se k nejbližší zdi, opřel se o ni zády a zůstal tiše stát. Najednou zaslechl naříkavý hlas pana Davera.

“Kdo to jen zhasl všechna světla? Kde jste, pane Reedere?”

“Tady!” řekl pan Reeder hlasitě a ihned se spustil na zem. Měl načase: zaslechl hvízdnutí a tupou ránu, načež se něco zarylo do dřevem vykládané zdi nad jeho hlavou.

Pan Reeder zhluboka zachrčel a popolezl rychle a bez hluku dále po podlaze. Opět se ozval Daverův hlas:

“Co to bylo? Stalo se něco, pane Reedere?”

Detektiv neodpověděl. Lezl blíž k místu, kde Daver stál. A v tuto chvíli se světla opět rozsvítila právě tak neočekávaně, jako zhasla. Daver stál přímo proti prahu, zastřenému záclonou, a na jeho tváři se objevil výraz zmatené nelibosti, když pan Reeder klidně vstal. Daver ustoupil, jeho kulaté oči byly široce rozevřené a jeho velké bílé zuby dodávaly jeho obličeji strašidelný výraz.

Pokoušel se promluvit, otvíral a zavíral ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Od Reedera jeho oči zabloudily k dřevem vykládané zdi, ale Reeder už spatřil nůž, zabodnutý v dřevě.

“Nechte mě přemýšlet,” řekl mírně. “Byl to plukovník nebo důstojný představitel církve?” Přešel naproti ke zdi a s jistou námahou z ní vytáhl nůž.

Byl dlouhý a široký.

“Vražedná zbraň,” řekl pan Reeder.

Daverovi se vrátil hlas.

“Vražedná zbraň,” řekl ozvěnou. “Byl ten nůž, hozen po vás, pane Reedere ? To je strašné!”

Pan Reeder se na něj díval upřeně a temně.

“Co si o tom myslíte?” zeptal se, ale na to nebyl pan Daver schopn ý odpovědět. Reeder opustil zhrouceného majitele usedlosti, ležícího vyčerpaně v široké lenošce, a vyšel po schodišti, pokrytém kobercem, na chodbu. A přestože to nebylo vidět, měl pod kabátem zbraň.

Zastavil se před dveřmi svého pokoje, odemkl je a otevřel dokořán. Lampa u postele dosud svítila. Pan Reeder rozsvítil ještě jedno světlo na zdi a podíval se skulinou mezi dveřmi a zdí, dřív než se odvážil dovnitř.

Potom zavřel dveře, zamkl je a přešel k podobným dveřím na protější straně.

“Můžete jít ven, Brille,” řekl. “Myslím, že tady nikdo nebyl.” žádná odpověď

nepřicházela. Rychle otevřel tajné dveře.

Nikdo za nimi nebyl!

“Dobře, dobře!” řekl pan Reeder a to znamenalo, že věci jsou všelijaké, jenom ne dobré. Nebyly tu žádné známky zápasu, nic nenasvědčovalo tomu, že by odtud detektiv Brill nevyšel z vlastní svobodné vůle a že neodešel oknem, které bylo stále ještě otevřené. Pan Reeder se po špičkách připlížil k vypínači ve zdi a otočil jím, potom se natáhl na postel a zhasl druhou lampu.

Opatrně se přiblížil k oknu a důkladně prohlížel kamenný rám.

Byla velmi temná noc, takže nemohl dole nic rozeznat.

Události se vyvíjely o trochu rychleji, než předvídal, za to byl ale sám zodpovědný. Nátlakem zapůsobil na ruce Flackovy bandy a tyto ruce byly neobyčejně schopné. Právě se snažil odemknout zavazadlo, když zaslechl slabý náraz oceli na ocel. Někdo vstrčil klíč do zámku. Reeder čekal, ale už se nic nestalo. Přišel ke dveřím, aby věc prozkoumal. Jeho elektrická lampička mu hned ukázala, co se stalo. Někdo vstrčil zvenčí klíč do zámku, otočil jím a nechal ho tam, takže nebylo možné otevřít dveře zevnitř.

“Jsem opravdu rád,” vyslovoval pan Reeder nahlas své myšlenky, “že slečna, hm, Margareta je na cestě do Londýna!”

Zamyšleně sevřel rty. Byl by rád, kdyby on sám byl v tuto chvíli na cestě do Londýna také?

Pan Reeder si tím nebyl zcela jistý.

V jednom směru byl spokojený. Flackové mu poskytli krátkou lhůtu a té musel využít co nejlépe.

Pokud mohl soudit, zavazadla nebyla nikým otevřena. Vyndal provazový žebřík a spustil ho na zem. Potom vytáhl vysoký válec z bílé lepenky. Vlezl pod okno, natáhl ruku a upevnil jeden konec válce v jednom z čínských květináčů, které stály na širokém okenním rámu a které předtím odstavil, aby Brill mohl vstoupit. Když byl hotov, škrtl zápalkou a zapálil malý

kousek papíru, vyčnívajícího na volném konci.

Právě včas stáhl ruku dolů. Něco vletělo se sykotem do pokoje a trefilo výplň protější zdi se zvučným dopadem. Zvuk výstřelu se však neozval. Museli vystřelit ze vzduchové pušky. Rychle za sebou zazněly další výstřely, ale nyní konečně začal válec hořet a sršet. Za okamžik bylo vše skvěle osvětleno. Když světlo přecházelo do oslňujícího červeného plamene, věděl, že je to vidět na míle daleko.

Dole slyšel kroky, ale neodvážil se vyhlédnout z okna. Když první oddíl detektivů vjížděl dovnitř, bylo už místo zcela opuštěné.

Když policie začala se svou prohlídkou, byly v penziónu

Larmes Keep s výjimkou služebnictva pouze dvě osoby, pan

Daver a zvadlá paní Burtonová. “Plukovník Hothling” a

“důstojný pán Dean” zmizeli, jako by byli smeteni z povrchu zemsk ého. Velký Bill Gordon vyslýchal majitele usedlosti.

“Tohle je Flackův hlavní stan a vy o tom víte. Dobře vám radím, povězte, co víte. Zachráníte si tím vlastní kůži.”

“Ale já toho muže neznám, nikdy jsem ho neviděl!” naříkal pan Daver. “Tohle je nejstrašnější

věc, která mě v životě potkala! Nejsem přece zodpovědný za své hosty! Jste rozumný člověk?

Vidím, že ano! Jestli jsou ti lidé Flackovými přáteli, já o tom vůbec nic nevím. Můžete prohledat můj dům od sklepa až po půdu a jestli najdete i to nejmenší, co by svědčilo proti mně, odveďte mě do vězení. žádám o to jako o projev přízně. Je mé chování chováním čestného muže? Vidím, že jste přesvědčený o mé nevině!”

Ani on, ani paní Burtonová či kdokoli ze služebnictva, vyslýchaného v časných ranních hodinách, nemohli podat ani to nejmenší bližší vysvětlení o totožnosti hostů. Slečna Creweová přijížděla každoročně a pobyla tu vždy čtyři až pět měsíců. Hothling i farář byli novými hosty. Velitel policie v

Siltbury, kterému zatelefonovali, potvrdil tvrzení pana

Davera, že je majitelem usedlosti Larmes Keep už pětadvacet let a že jeho minulost je bez poskvrny. Daver prokázal své oprávnění, týkající se vlastnictví statku. Prohlídka jeho papírů, provedená na jeho vyzvání, nevynesla na světlo nic, co by nepotvrzovalo jeho nevinu. Velký Bill a pan Reeder spolu rozmlouvali v síni. Byly už tři hodiny ráno.

“Nepochybuji o tom, že všichni tito lidé patří k Flackově bandě. Pravděpodobně byli získáni už před jeho útěkem. Jak se z toho dostali, ví bůh! Šest mužů hlídalo silnici už před setměním. Ani žena, ani ti dva muži nemohli kolem nás přejít.”

“Viděl jste Brilla?” zeptal se pan Reeder, který si náhle vzpomněl na nepřítomného

detektiva.

“Brilla?” řekl druhý udiveně. “Copak není s vámi? Říkal jste mi, že je u vás pod oknem ” Pan Reeder mu několika slovy vysvětlil celou situaci a oba společně šli nahoru k číslu sedm. V tajné skříni nebyla ani nejmenší známka, z níž by bylo možné usuzovat na Brillův pobyt. Proklepávali dřevěné vykládání zdi, ale nemohli najít žádné tajné dveře, pan Reeder tuto romantickou možnost nevylučoval, protože tohle byl právě ten typ domu, kde bylo možné

něco podobného očekávat.

Dva muži byli vysláni, aby prohledali okolí a našli zmizelého detektiva. Pan Reeder i policejní šéf se vrátili ke své kávě.

“Vaše teorie se osvědčila, ale proti Daverovi nic nemáme.”

“Daver je v tom také,” řekl pan Reeder. “Sice po mně nehodil nožem, ale měl mě vylákat, aby mě plukovník mohl zabít. Daver sem přivedl slečnu Belmanovou, aby připravil Flackův útěk.”

Velký Bill přikývl. “Měla sloužit jako rukojmí za vaše dobré chování.” Rozzlobeně se poškrábal na hlavě. “To se podobá nápadům bláznivého Johna Flacka. Ale proč se vás pokusil zastřelit? Proč se nespokojil s tím, že ona byla v Larmes Keep?” Pan Reeder v tuto chvíli nenašel žádnou odpověď na tyto otázky. Měli co dělat se šílencem, s jeho koníčky a rozmary.

Logické myšlení nemohli od Flacka očekávat.

Prohrábl si rukou své řídké vlasy.

“Všechno je to zmatené a nevysvětlitelné,” řekl. “Myslím, že půjdu do postele.” Spal bezesným spánkem, který hlídal bdělý zrak jednoho detektiva ze Scotland Yardu. N áhle do jeho pokoje vrazil Velký Bill.

“Vstávejte, Reedere!” řekl drsně.

Pan Reeder se okamžitě probudil a posadil se na posteli.

“Stalo se něco zlého?” zeptal se.

“Zlého! Vůz se zlatem opustil Anglickou banku dnes ráno o páté hodině a odjel do Tilbury. Od té doby po něm není ani vidu!”

Kapitola XIII.

V posledním okamžiku změnilo ředitelství banky původní úmysl a 53 000 liber šterlingů bylo minulou noc odesláno k lodi. Za tím účelem si ředitelství vypůjčilo vojenské auto z Woolwiche. Tato služba bývá někdy národními bankami vyžadována.

Nákladní auto doprovázelo osm detektivů a řidič byl také ozbrojený. Do Tilbury dojeli po půl jedenácté v noci a silný vůz typu Lassavar se do Londýna vrátil ve dvě hodiny ráno. Byl naložen v nádvoří banky před očima důstojníka, poddůstojníka a dvou mužů stráže, kteří

konají službu od západu slunce do jeho východu. Nový oddíl vybraných lidí ze Scotland Yardu, z nichž každý měl u sebe automatickou pistoli, doprovázel vůz při jeho druhé jízdě, kdy náklad měl hodnotu sedmdesáttři tisíc liber šterlingů. Když byly bedny do krytého vozu na loženy, muži vylezli nahoru a vůz se dal do pohybu. Každý z osmi mužů, kteří hlídali tento poklad, musel projít kolem vysokého úředníka Scotland Yardu, který je všechny osobně znal. Vůz byl spatřen na Commercial Road inspektorem detektivů téže divize a jeho jízda byla také

zaznamenána ve zprávě hlídkujícího policejního cyklisty, který konal službu na rohu ulic Ripple

Road a Barking Road.

Hlavní tilburská silnice leží několik set yardů pod vesnicí

Rainham a zde, ve vzdálenosti sotva několika mil od Tilbury, vůz zmizel. Dvou policistů, kteří nákladnímu vozu se zlatem vyjeli naproti na motocyklech a kteří obdrželi ze stanice v Ripple Road telefonickou zprávu, že vůz odjel, se zmocnil nepokoj a telefonovali do Tilbury.

Bylo ráno a vládlo naprosté bezvětří. V nížinách se tu a tam povalovala mlha a část silnice, zvláště ta, která se táhla blízko řeky, byla místy pokrytá hustou bílou mlhou, která se rozplynula až k osmé hodině ranní, když začal vát jihovýchodní vítr. Mlha se už skoro ztratila, když oddíl, vyslaný z

Tilbury, pokračoval ve svém pátrání a dostal se až k jednomu důkazu tragédie. Byl to starý

vůz typu Ford, který očividně sjel ze silnice, jakoby zázrakem minul telegrafní sloup a skončil na poli. Vůz se nepřevrátil, nebyly na něm žádné viditelné známky neštěstí, ale muž, který

seděl za volantem, byl mrtvý. Když ho našli, byl již vychladlý. Okamžité lékařské vyšetření u něj nezjistilo žádný viditelný úraz. Byl to malý statkář z Rainhamu. Vypadalo to, jako by zemřel na srdeční mrtvici na cestě do města.

Právě nad místem, kde byl nalezen, se silnice příkře snižuje mezi vysokými stráněmi. Toto místo je známé pod jménem

Coles Hollow a v nejnižší části je křižovatka, překlenutá jednokolejným mostem, který

spojuje obě části statku, jímž silnice probíhá. Když se Reeder a šéf Scotland Yardu dostavili, mrtvý statkář a jeho vůz byli odstraněni. O nákladu zlata neměli zatím žádné zprávy, ale místní policie učinila dva objevy. Přední kola vozu se očividně srazila s postranními koly jiného vozu, protože v jílovité půdě byla hluboká jáma, kterou úder vyhloubil.

“Skoro se zdá,” řekl Simpson, který byl pověřen vyšetřováním případu, “že vůz se tady uchýlil z cesty, aby se vyhnul statkářovu vozu. Jsou tu stopy kol a můžete si všimnout, že kola se kolébala ze strany na stranu. Ten muž patrně již umíral.”

“Sledovali jste odtud stopy vozu?”

Simpson kývl hlavou a zavolal poddůstojníka policie v

Essexu, který mapoval stopy.

“Zdá se, že se obrátili na sever do Becontree,” řekl. “Je důležité, že jeden policista z Becontree viděl velký vůz, přijíždějící z mlhy, který ho minul, ale ten měl střechu z plachty a jel směrem k Londýnu. Byl to také vojenský vůz a řídil ho voják.” Pan Reeder si zapaloval cigaretu, držel v ruce hořící sirku a upřeně, se slavnostním výrazem, se na ni díval.

“Zatraceně!” řekl, odhodil zápalku a čekal, až zhasne.

Jeho další počínání vypadalo jako bláhové ohledávání půdy, při kterém zapaloval jednu zápalku za druhou.

“Nemáte tu dost světla, pane Reedere?” zeptal se Simpson podrážděně. Detektiv narovnal záda a zasmál se. Bavil se však jen sekundu a pak se jeho dlouhý obličej prodloužil víc než kdykoli předtím.

“Ubožák!” řekl jemně. “Ubožák!”

“O kom to mluvíte?” zeptal se Simpson, ale pan Reeder neodpoví dal. Místo toho ukázal na most, kde stál uprostřed starý, rzí pokrytý kropicí vůz, typ, který dosud některé anglické obce užívají. Vylezl nahoru a prozkoumával železnou cisternu. Otevřel dvířka, ohmatával vnitřek a při prohlídce si svítil zápalkami.

“Je to prázdné?” zeptal se Simpson.

“Obávám se. že ano,” řekl pan Reeder a prohlížel opotřebovanou hadici, vedoucí od železných čepů. Sešel z křižovatky melancholičtější než dřív.

“Přemýšlel jste o tom, jak je snadné k nepoznání zevně upravit obyčejný vojenský vůz?” zeptal se. “Byla tam myslím plachta, říkal poddůstojník, a vůz byl na cestě do Londýna.”

“Myslíte, že to byl ten krytý vůz se zlatem?”

Pan Reeder přikývl.

“Jsem si tím jistý,” řekl.

“Kde ho přepadli?”

Pan Reeder ukázal na otisky kol po straně silnice.

“Tady,” řekl prostě a Simpson netrpělivě zabručel.

“Hlouposti! Nikdo neslyšel padnout jediný výstřel. Snad si nemyslíte, že by se naši lidé vzdali bez boje, nebo snad ano?

Byli s to ubránit se pětinásobné přesile a na téhle silnici nebyl nikdo podezřelý spatřen!” Pan Reeder kývl.

“Nicméně zde byla eskorta přece jenom napadena a přemožena,” řekl. “Myslím, že byste se měl poohlédnout po vozu s plachtou a že byste měl nechat najít muže z Becontree a získat podrobnější popis automobilu, který viděl.”

Za čtvrt hodiny je dopravil policejní vůz do malé vesničky v Essexu a vyslechli policistu, který viděl vůz. Bylo to několik minut před tím, než odešel do služby, tvrdil. V tu chvíli byla hustá mlha a on uslyšel hluk kol vozu dřív, než ho spatřil. Popiso val ho jako typický

vojenský vůz. Pokud si mohl vzpomenout, byl vůz šedý a měl černou plachtu s písmeny

“W.D.” a široký hrot s ostny, namalovaný po straně. Písmena

“W.D.” znamenala nápis “War Department”, široký hrot s ostny byl pečetí vlády. Jeden voják vůz řídil a druhý seděl po jeho boku. Zadní část byla sešněrována, takže nemohl vidět dovnitř

vozu. Když jeli kolem, pokynul vojín rukou na pozdrav.

Policista na celou věc dále vůbec nemyslel, až když byla hlášena loupež zásilky zlata.

“Ano, pane,” odpověděl policista na Reederovu otázku.

“Myslím, že vůz měl náklad. Pohyboval se po silnici velmi těžce. Takové vozy velmi často potkáváme, když přijíždějí ze Shoebguryness.”

Simpson zatelefonoval na policii v Barkingu, která vojenský vůz spatřila. Ale vojenské

eskorty nejsou v okolí loděnic ničím neobvyklým. Takový nebo podobný vůz byl spatřen, když jel do tunelu v Blackwallu. Greenwichská policejní stanice si bohužel neověřila jeho totožnost a jakákoliv další stopa se ztratila.

“Patrně se honíme za stíny,” řekl Simpson. “Jestli je vaše teorie správná, Reedere, ale ona nemůže být správná! Nemohli překvapit naše muže tak nepřipravené, aby některý nevystřelil, a přece tu nejsou žádné stopy po střílení.”

“Však se také nestřílelo,” potřásl hlavou pan Reeder.

“A kde tedy jsou ti muži?” zeptal se Simpson.

“Jsou mrtví,” řekl pan Reeder tiše.

Ve Scotland Yardu, v přítomnosti nevěřícího a zděšeného komisaře, popisoval J.G. Reeder všechny fáze zločinu.

“Flack je chemikem, myslím, že jsem to už zdůrazňoval.

Všiml jste si, Simpsone, že na mostě, přímo u křižovatky, stál starý kropicí vůz? Myslím, že jste se mezitím dozvěděl, že nepatří farmáři, který vlastní tu půdu. Nikdy předtím ho tam neviděli. Snad by bylo možné vypátrat, kde byl koupený.

Pravděpodobně zjistíte, že byl zakoupen před několika dny ze skladiště některého obecního úřadu. Všiml jsem si, že podobný prodej byl oznamován v The Times. Dovedete si představit, jak snadné je nejen pod tlakem uložit, ale také v této cisterně vyrobit velké množství

smrtícího plynu, k jehož důležitým prvkům patří oxid uhličitý? Buď to byl tento plyn, anebo plyn ještě nebezpečnější. To se snad ještě ukáže. Víte, jak snadné bylo plyn rozprášit za tichého, bezvětrného rána velkou hadicí nad mostem a naplnit nížinu plynem? Jsem si jistý, že věci se udály takto. Ať už použili cokoliv, dosud je na křižovatce mnoho oxidu uhličitého. Když

jsem upustil zápalku, ihned zhasla. Každá zápalka, kterou jsem rozškrtl nad zemí, zhasla také. Kdyby ten vůz jel přímo a vyjel vzhůru po druhé stráni nad křižovatkou, řidič

vozu i muži uvnitř by unikli smrti.

Takto však okamžitě upadli do bezvědomí, řidič otočil volantem a sjel z cesty. Ještě stačil zastavit vůz. Patrně byli mrtví dřív, než Flack a jeho druhové, ať to byl kdokoli, seskočili dolů, hodili řidiče dozadu do vozu a odjeli. Museli mít na obličejích plynové masky.”

“A farmář ” začal komisař.

“Jeho smrt nastala patrně nějakou dobu po odjezdu vozu se zlatem. Také on sjel dolů do nížiny smrti, ale rychlost jeho auta způsobila, že se dostal blíž ke křižovatce, i když musel být mrtev hned, jakmile tam vjel.”

Reeder vstal a unaveně se protáhl.

“Myslím, že teď půjdu a promluvím si se slečnou Belmanovou, abych ji uklidnil,” prohlásil.

“Poslal jste ji do hotelu, jak jsem vás o to žádal, Simpsone?” Simpson na něj hleděl s ohromným údivem.

“Slečnu Belmanovou?” řekl. “Neviděl jsem slečnu Belmanovou!” Kapitola XIV.

Margareta vstoupila do vozu, který čekal u vrat penziónu.

Hlavu měla jakoby ve víru. Dveře se za ní ihned zavřely a vůz se dal do pohybu. Viděla svého společníka: vtiskl se do kouta zavřeného vozu a pozdravil ji mírným, zmateným úsměvem. Nepromluvil, dokud se vůz neocitl v jisté vzdálenosti od domu.

“Jmenuji se Gray,” řekl. “Pan Reeder mě nemohl představit. Seržant Gray od C.I.D.”

“Pane Grayi, co to má všechno znamenat? Ten přístroj, pro který mě poslali ” Gray zakašlal. Vysvětloval jí, že o přístroji nic nevěděl.

Podle svých instrukcí ji měl pouze posadit do vozu, který měl čekat na silnici na úpatí kopce.

“Pan Reeder si přál, abyste jela vozem. Neviděla jste někde Brilla?”

“Brilla?” svraštila čelo. “Kdo je Brill?”

Vysvětlil jí, že do penziónu přibyli dva noví muži, on a ten, o němž se zmínil.

“Ale co se stalo? Děje se v Larmes Keep něco zlého?” zeptala se. Vlastně neměla zapotřebí se ptát. Jediný pohled do tváře

J.G. Reedera ji poučil o tom, že něco skutečně není v pořádku.

“Nevím, slečno,” řekl Gray diplomaticky. “Všechno, co vím, je, že vrchní inspektor je tady s tuctem mužů a jde o nějakou záležitost. Mám za to, že pan Reeder chtěl, abyste nebyla při tom.”

Ona “neměla za to”, ona si byla jistá a její srdce začalo bít trochu klidněji. Jaké tajemství skrýval Larmes Keep? Bylo to všechno v souvislosti se zmizením Raviniho?

Velmi se snažila myslet klidně a logicky, ale její myšlenky byly neukázněné. Vůz zastavil na úpatí kopce a Gray vyskočil. Kousek výš před sebou viděl světla vozu, stojícího po straně silnice.

“Dostala jste ten dopis, slečno? Vůz vás zaveze přímo do

Scotland Yardu a pan Simpson se o vás postará.”

Následoval ji k vozu a otevřel jí dvířka. Potom stál na silnici a čekal, až světla vozu zmizela za zatáčkou silnice.

Byl to široký krytý vůz. Margareta se pohodlně usadila v koutě, přitáhla si hrubou přikrývku na kolena a připravila se na dvouhodinovou cestu. Ve voze bylo poněkud dusno, marně se snažila spustit dolů jedno okno, potom druhé. Nejenže v oknech nebylo sklo, ale okenice byly také nepohyblivé. O něco se škrábla do ruky. Ohmatala rám okenic. Šrouby,

nedávno zaražené. Byla to tříska z hrubého dřeva, která ji předtím škrábla. Vzrůstal v ní nepříjemný pocit hledala vnitřní kliku dveří.

Nebyla tam žádná. Hledala kliku na druhých dveřích a zjistila to samé. Její pohyby musely upoutat pozornost řidiče, protože přední sklo bylo náhle odstrčeno a pozdravil ji hrubý hlas.

“Seďte a chovejte se tiše! Tohle není Reederův vůz, poslal jsem ho zpět!” Hlas se změnil v chechot, který způsobil, že jí stydla krev v žilách.

“Půjdete se mnou, abyste poznala život Reeder bude ronit krvavé slzy. Znáte mě? Reeder mě zná Přál jsem si ho dostat dnes v noci. Ale vy to už obstaráte, drahoušku.” Náhle bylo sklo opět zasunuto. Vůz opustil hlavní silnici a nyní jel po vedlejší. Hádala, že se ři dič patrně chtěl vyhnout velkým městům a vesnicím. Natáhla ruku a ohmatala stěny vozu. Byl to starý vůz s koženou zadní částí. Kdyby měla nůž, mohla by říznout Povzdechla si při myšlence, která ji napadla. Natáhla ruku a nahmatala kovový závěr, kterým byla kožená střecha připevněna. S použitím veškeré síly odstrčila plochý háček, zapřela se nohama a odtáhla koženou střechu. Proud studeného vzduchu vnikl dovnitř, když střecha pomalu začala padat. Ze zavřeného vozu se nyní stal otevřený. Nesměla ztrácet čas. Vůz jel rychlostí třiceti kilometrů za hodinu, přesto se ale musela vydat v nebezpečí úrazu. Přelezla sklopenou zadní část
vozu, pevně se zachytila rohu a spustila se na silnici. I když udělala pravidelný kotrmelec, unikla úrazu jen nějakým zázračným způsobem. Ovládal ji strach a celá se třásla. Postavila se na nohy a rozhlédla se kolem sebe. Hledala cestu k úniku. živý plot na levé straně byl vysoký a neproniknutelný. Napravo byl nízký dřevěný plot a přes ten přelezla, jakmile zaslechla skřípění brzd a uviděla, že se vůz zastavil.

Dala se do běhu. Byla zmatena tím, že nemohla rozeznat, v jakém kraji se nachází. Půda tu nebyla obdělaná, zřejmě nikomu nepatřila. Pod jejíma nohama se střídal písek s vřesem, který k ní natahoval trnité výhonky. Ty se zachycovaly o její šaty, když běžela kolem. Domnívala se, že slyší mužovo volání, ale prchala dál do tmy.

Někde blízko muselo být moře. Cítila ho ve vzduchu. Jednou, když se zastavila, aby nabrala dech, zaslechla vzdálené hromobití vln, které se tříštily v zálivu. Ten však neviděla. Naslouchala, téměř ohlušena tlukotem svého srdce.

“Kde jste? Pojďte zpět, vy blázínku “

Hlas byl blízko. Ani ne dvanáct yardů za sebou viděla pohybovat se černou postavu a měla co dělat, aby potlačila výkřik, který se jí dral na rty. Skrčila se k zemi za keřem a čekala. Pak ke svému zděšení uviděla vyskočit záři světla ze tmy. Měl elektrickou lampičku a svítil si na zem.

Musel ji najít. Proto opět vyskočila a utíkala. Kličkovala ze strany na stranu v naději, že svého pronásledovatele přelstí. Nyní pozorovala, že půda se pod jejíma nohama příkře sklání. To ji popohánělo ke spěchu. Měla toho zapotřebí, protože viděl její postavu rýsovat se proti obzoru. Utíkal za ní, proklínal, křičel a zuřil. Už se zdálo, že ji dostihne. Snažila se uniknout jeho napřaženým rukám a udělala divoký skok. Její nohy se pojednou ocitly v prostoru. Dřív než se mohla vzpamatovat, padala, padala. Zachytila se keře, ale rána a bolest způsobily, že skoro omdlévala. Padala dolů příkrou štolou a její ruce narážely na stromy, písek a trávu.

Najednou, právě když se už vzdala veškeré naděje, zjistila, že se kutálí po rovné planině. Zastavila se, když jednou nohou visela nad propastí dvě stě stop hlubokou. Naštěstí byla tma. Margareta Belmanová poznala, jak blízko byla smrti, až když se rozednilo. Pod ní bylo moře a skluzavka ze žlutého písku.

Dívala se na malý záliv, kde, pokud to mohla rozeznat, nebylo žádné lidské obydlí. To ji neudivovalo, protože k pobřeží se bylo možné dostat jedině od moře. Hádala, že někde na druhé

straně příkrého severního pobřeží je Siltbury. Nad ní byl vápencový sráz útesu a pod ní

strašně příkrý sráz. S nadějí si pomyslela, že by ho snad mohla překonat. Při pádu ztratila jednu botu. Po malém hledání ji našla tak blízko okraje útesu, že ji jímala závrať, když se sehnula, aby ji zvedla.

Planina byla asi padesát yardů dlouhá, měla tvar půlměsíce a byla skoro úplně porostlá

vřesem. Okolnost, že tu našla desítky hnízd, svědčila o tom, že toto místo nebylo navštěvováno ani těmi nejlepšími horolezci. Nyní chápala význam kolejí po straně silnice, která očividně běžela podél pobřeží několik mil na západ. Jak daleko byla od usedlosti Larmes Keep? Ráda by to věděla. Pak ji napadlo, že takové uvažování nemá smysl. Mnohem aktuálnějším problémem bylo to, že byla blízko vyhladovění a smrti. Jejím úkolem bylo dostat se pryč z planiny. Byla tu možnost, že by mohla být zpozorována z moře, ale to by byla velká náhoda. I to málo výletních loděk, které vyplouvaly ze Siltbury, nemířilo na západ. Rybářské lodě se obracely na jih.

Ležela obličejem k zemi a dívala se přes roh útesu v marné naději, že snad nalezne snadn ý

sestup. Nic nebylo vid ět. Měla hlad. Prohledala hn ízda, ale nenašla žádná vejce. Nemohla udělat nic jiného, než pořádně prozkoumat planinu.

Na západní straně nebylo nic, ale na východní objevila svah, pokrytý zakrnělým porostem, který patrně vedl k jiné planině, užší, než byla tato.

Svézt se dolů bylo snadné, ale zadržet se tak, aby se nedostala pod planinu, bylo již méně

snadné. S velkou námahou utrhla dva pevné, tlusté trsy vřesu a použila je tak, jako lyžař

používá hole, když chce zvýšit svou rychlost. Začala se posouvat dolů nohama napřed. Mohla se pohybovat dost pomalu, dokud povrch svahu byl z písku nebo z hlíny. Také jí pomáhaly keře, kterých se zachycovala. Ale mimo to tu byla i místa, kde se do daleka táhla skála, rozhlodaná počasím, po které musela sjet dolů. Její hole jí tu nebyly nic platné a znepokojující

rychlost jejího sjezdu se zvětšovala.

K tomu všemu ke své hrůze zjistila, že nezachovává směr. I když se snažila, jak mohla, klou zala se na levou stranu planiny. Zoufale se snažila dostat se víc napravo, ale vůbec se jí to nedařilo. Keře, které byly rozesety v horní části, se dole vyskytovaly mnohem řídčeji. Byly tu známky nedávného sesouvání půdy, které mohlo pokračovat až dolů k mořské hladině nebo mohlo náhle a nebezpečně skončit nad rohem některého příkrého útesu. Klouzala dolů, někdy na zádech, někdy na boku, někdy po obličeji, a cítila, že se její rychlost zvyšuje každým yardem, který urazila. Konce jejích lyžařských holí se odíraly, takže z nich zbývaly pouhé

třísky.

Přála si, aby už měla planinu pod sebou. Obrátila hlavu a viděla, jak se její bílý povrch ztrácí

v nedohledné hloubce.

Nyní přišel nejhorší úsek. Svah se zatáčel kolem ohromné skály a spadal v ostrém úhlu do moře. Dřív než si mohla uvědomit nebezpečí, které bylo před ní, klouzala již rychleji a rychleji hlínou a pískem. Byla středem nového sesouvání půdy, které vyvolala. Doprovázely jí

balvany ohromných rozměrů

– chyběl jenom vlásek, aby ji některý z nich nerozmačkal.

A pak, bez jakékoliv výstrahy, byla najednou vymrštěna do vzduchu. Měla dojem, že zeleň

nahoře padá dolů, a v následující sekundě se nad ní zavřely vlny a ona se ze všech sil snažila vyprostit

Zdálo se jí, že trvalo věčnost, než se dostala na hladinu.

Naštěstí byla dobrou plavkyní. Rozhlédla se kolem a viděla, že žluté pobřeží bylo

vzdálené

méně než padesát yardů. Avšak bylo to padesát yardů proti klesajícímu přílivu. Když se dovlekla na břeh a padla do písku, byla úplně vyčerpaná.

Bolelo jí celé tělo od hlavy až k patě, její tělo byla jedna velká odřenina. Ležela a snažila se popadnout dech.

Slyšela jediný uklidňující zvuk, šplouchání pada jící vody.

Uprostřed útesu ze skály vyrážel pramen vody. Dovrávorala přes pobřeží až ke skále a dychtivě se napila z dlaní.

Byla jako vysušená. Její hrdlo bylo tak suché, že skoro nemohla ani slabikovat. Hlad by mohla snést, ale žízeň ne.

Mohla zůstat naživu několik dní, za předpokladu, že ji někdo neobjeví dřív. Nyní už nebylo zapotřebí, aby dlouho zkoumala pobřeží, cesta k úniku byla pro ni otevřená. Příkrým břehem vedl tunel, vyhloubený vodou, a za ním bylo vidět druhé pobřeží. Siltbury neviděla. Neměla ponětí, jak daleko byla vzdálena od tohoto žádoucího místa. Zatím se takovými myšlenkami neznepokojovala.

Když uhasila žízeň, svlékla si boty a punčochy a vypravila se do tunelu. Druhý záliv byl širší a pobřeží bylo delší. Zjistila, že tam byly malé hromádky skal, vržených do moře, které bylo nutno přejít bosýma nohama. Pobřeží bylo delší, než se domnívala. Kam až mohla dohlédnout, neviděla žádný východ odtud a ani skály nebyly nižší. Očekávala, že najde cestu mezi skalními útesy. Tato naděje se zvětšila, když objevila shnilý a suchý trup loďky, vytažené vysoko na pobřeží. Usuzovala, že mohlo být asi osm hodin ráno. Vyšla mokrá, ale teplé zářijové slunce její hadry osušilo, protože z jejích šatů zbyly opravdu už jen hadry. Zakoušela všechny pocity námořníka ztroskotaného na pustém ostrově a zanedlouho osamocenost a nepřítomnost jakékoliv lidské bytosti začaly působit na její nervy. Než došla na druhý konec pobřeží, viděla, že se do vedlejšího zálivu dostane jenom tak, když

záliv přeplave tam, kde je skalní stěna dost nízká, aby ji mohla přelézt. Bylo by pro ni nejpohodlnější, kdyby mohla odložit zbytky svého šatstva, ale mimo tyto skály vládla civilizace. Svázala své mokré boty a punčochy dohromady a připevnila si je k pasu. Začala se brodit mořem a po chvíli už musela plavat. Ohlížela se po vhodném místě k vystoupení na břeh. Našla ho, byla to skupina skal ve tvaru pyramidy, na kterou bylo snazší

se dostat napohled než ve skutečnosti. Konečně se po velké námaze dostala nahoru. Pobřeží zde bylo kratší a útesy vyšší. Přes hřebeny skal viděla bílé domy v Siltbury, vybíhající

do moře. Tento pohled jí dodal odvahu. Sestup dolů byl ještě nesnadnější než výstup na skalní

hřeben. Byla ráda, když si konečně mohla sednout na plochý výběžek a ponořit své rozbité

nohy do vody.

Plavání zpět k pobřeží vyčerpalo její síly úplně. Trvalo skoro hodinu, než se její noha dotkla pevného písku a než přešla kolísavým krokem pobřeží. Tam si odpočinula tak dlouho, dokud ji bolestný hlad nepřiměl překonat poslední viditelnou překážku.

Byla tu ještě jedna, která viditelná nebyla. Po čtvrthodině chůze spatřila, že je její cesta zatarasena hlubokou mořskou říčkou, která tekla pod převislým skaliskem. Tohle místo už

kdysi viděla, kde to jen bylo? Vzpomněla si a vykřikla.

Byla to jeskyně, o níž jí Olga vypravovala, jeskyně, která se táhla až pod dům. Vzhlédla a zastínila si oči. Ano, tady bylo místo, kde došlo k malému sesuvu půdy. Část zdi, která byla odstraněna, vyčnívala z hromady štěrku na straně útesu.

Náhle Margareta spatřila něco, co způsobilo, že se její dech zrychlil. Na pokraji

hlubokého kanálu, který voda vyhloubila v písku, byl otisk boty, široké, čtvrhranné boty s gumovým podpatkem, Pocházel z nedávné doby. Podívala se dále podél stružky a spatřila druhý otisk. Mířil k otvoru sklepení.

Na druhé straně hrbolatého vchodu byl nános pevného písku, který tam zane chala ustupující

voda. Tady také uviděla otisk boty. Snad je nějaký návštěvník ve sklepení, pomyslela si. Vyjde ven a ona mu bude moci vysvětlit své postavení, ačkoliv její zjev vysvětloval skoro všechno sám.

Čekala, ale žádný muž se neobjevoval. Sehnula se a pokoušela se vniknout do temné hloubky. Snad uvnitř, pryč ze světla, bude vidět lépe. Tiše kráčela podél vrstvy písku, ale její zrak, nezvyklý na tmu, nemohl nic objevit.

Podnikla jiný krok a vešla do vchodu sklepení. A teď, odněkud zezadu, nahá paže objala její

tělo a silná ruka zavřela její ústa. Plná úzkosti se šíleně bránila, ale muž ji držel v železném objetí. Opustily ji smysly a omdlela v jeho náručí.

Kapitola XV.

Pan Reeder nebyl mužem, kterého by bylo možné snadno dojmout. Poprvé v jeho životě

spatřil inspektor Simpson, že se za klidným a neochvějným chováním šéfa detektivů ze státního návladnictví skrývá značná vznětlivost. Reeder se vrhl s otázkou na Simpsona, který

přikývl.

“Ano, vůz se vrátil. Řidič řekl, že dostal rozkaz vrátit se zpět do Londýna. Myslel jsem, že jste změnil své záměry.

Budete se zabývat loupeží zásilky zlata, Reedere?”

Pan Reeder upřeně hleděl přes pulty a inspektor Simpson sebou, přes svoji smělost trhl.

“Budu se zabývat peklem!” zasyčel Reeder.

Simpson spatřil skutečnou a neočekávanou tvář J.G. Reedera a zarazil se.

“Vrátím se zpět a vyslechnu toho kriminologa s opičím obličejem. Ukážu mu způsob usvědčení, který od dob inkvizice nikdo nepoužil!”

Dřív než mohl Simpson odpovědět, Reeder byl ze dveří venku a letěl po schodech dolů. Bylo to právě hodinu po obědě, když Daver seděl u svého pultu a točil palci. Dveře se náhle otevřely a pan Reeder vstoupil. Daver detektiva nepoznal, protože muž, který si ve chvíli divoké nálady oholí kotlety, způsobí tím viditelnou změnu svého vzezření. Se zmizením této ozdoby nastala v chování pana Reedera pozorovatelná změna. Jeho nepotřebné brýle, kterými osl-ňoval celou generaci zločinců, byly pryč.

Pryč byl také mírný, domlouvavý hlas a nesmělé, nesebevědomé způsoby.

“Potřebuji vás, Davere!”

“Pane Reedere!” zašeptal muž se žlutým obličejem, který o odstín zbledl. Reeder za sebou přirazil dveře, s hlukem si přistrčil židli a posadil se proti majiteli penziónu.

“Kde je slečna Belmanová?”

“Slečna Belmanová?”

Údiv se zračil v každém rysu Daverova obličeje. “Můj ty

Bože, pane Reedere, to přece jistě víte? Odjela pro váš daktyloskop, to je to slovo, že ano?

Měl jsem v úmyslu vás požádat, abyste mi ukázal “

“Kde, je, slečna, Belmanová? Slabikujte to, Davere, a ušetřete si problémy!”

“Přísahám vám, drahý pane Reedere “

Reeder se opřel o stůl a zazvonil.

“Po, potřebujete něco?” koktal Daver.

“Potřebuji mluvit s paní Flackovou, vy jí říkáte paní

Burtonová, ale paní Flacková je pro mě dost dobrá.”

Daver nyní vypadal jako duch. Scvrkl se s náhle zestárnul.

“Jsem jedním z toho mála lidí, kterým se podařilo vyzvědět, že John Flack je ženatý,” řekl Reeder. “Jedním z těch, kteří vědí, že má dceru! Je otázkou, jestli John Flack ví všechno, co vím já?”

Přímo propaloval očima muže pod sebou, který se stále více scvrkával.

“Ví o tom, že poté, co byl poslán do Broadmooru, jeho tajemn ík, který se před ním plazil jako červ, jeho hnusný, cizopasnický a otrocký tajemník, se rozhodl zmocnit se Flackovy tradice a použil svého vlivu a svých vědomostí k tomu, aby donutil nešťastnou dceru bláznivého Johna Flacka, aby se za něj provdala?”

Šílený, skoro nesouvislý hlas zanaříkal:

“Proboha nemluvte tak hlasitě !”

Ale pan Reeder pokračoval: “Dřív než Flack odešel do vězení, svěřil své dceři do ochrany svou pověstnou encyklopedii zločinu. Ona byla jedinou osobou, které důvěřoval. Jeho žena byla jen slabou otrokyní a vždycky ji nen áviděl. Pan Daver, tajemn ík, se těchto knih zmocnil rok po

Flackově zatčení. Zorganizoval svou vlastní malou bandu starých Flackových druhů, které si koupil. Od té doby, kdy jste se dozvěděl, že Flack pomýšlí na útěk, při němž jste mu měl být nápomocen, jste žil v neustálé hrůze, že odhalí, jak jste se proti němu dvojnásobně provinil. Řekněte, že jsem lhář, a rozbiju vám tu mizernou malou hlavu! Kde je Margareta Belmanová?”

“Nevím,” řekl muž temně. “Flack měl vůz, který ji očekával

– to je všechno, co vím.”

Něco v jeho přízvuku, něco v jeho proměnlivých, šikmých očích uvádělo Reedera v zuřivost. Vztáhl dlouhou ruku, popadl muže za límec a divoce jím praštil o pult. Jakožto umělecký

kousek kousek fyzické síly bylo toto gesto pozoruhodné, jako poučení o děsných věcech, které budou následovat, udělalo na

Davera zvláštní dojem. Chvíli sklesle ležel. Pak rychlým pohybem unikl z Reederova dosahu, uprchl z pokoje a přirazil za sebou dveře. Než Reeder nohou odhodil převrženou židli před sebou a otevřel dveře, Daver zmizel.

Když Reeder došel do síně, byla prázdná. Nepotkal ani nikoho ze služebnictva. Později se dozvěděl, že větší část služebnictva byla propuštěna téhož rána, byla jim zaplacena mzda na příští měsíc a byli dopraveni k prvnímu vlaku. Vyběhl hlavním vchodem na trávník, ale po muži, kterého hledal, nebylo ani vidu. Ani na druhé straně domu nikdo nebyl. Jeden z detektivů, který měl službu v okolí, zpozoroval Reederovo rychlé vyběhnutí z domu a přiběhl do vestibulu, právě když

Reeder došel ke schodům.

“Z domu nikdo nevyšel, pane,” vysvětloval, když mu Reeder sdělil, koho hledá.

“Kolik máme v okolí lidí?” zeptal se Reeder krátce. “Čtyři?

Přiveďte je sem, přineste s sebou páčidlo a otevřete každé dveře. Provedu malou prohlídku, která mě bude stát mnoho peněz. žádné stopy po Brillovi?”

“Ne, pane,” řekl detektiv a smutně potřásl hlavou. “Ubohý starý Brill! Bojím se, že ho oddělali. Dostala se mladá dáma do města v pořádku, pane?”

Pan Reeder se na něj temně podíval.

“Mladá dáma, co o ní víte?” zeptal se ostře.

“Viděl jsem ji ve voze,” řekl detektiv Gray.

Reeder ho popadl za kabát a vedl ho vestibulem.

“Teď mi řekněte a udělejte to rychle, co to bylo za vůz.”

“Nevím, pane Reedere,” řekl muž překvapeně. “Byl to obyčejný vůz, jenom okenice byly zatlučené. Myslel jsem, že je to váš nápad.”

“Jaký to byl stroj?”

Muž ho popsal co nejpodrobněji. Prohlédl si ho jenom povrchně, ale myslel, že to byl starý

vůz. Jak Reeder předpokládal, nezískal už žádné další zprávy, nezvýšily ani nezmenšily jeho úzkost. Když Gray odešel ke svým druhům a zamkli dveře, pan Reeder je zavolal do prvního poschodí.

Přestože policie provedla velmi podrobnou prohlídku celého domu už ráno. Daverův pokoj ušel její pozornosti. Nacházel se na vzdáleném konci chodby a když přišla četa, konající

prohlídku, byl zamčený. Vyrazit dveře netrvalo déle než dvě minuty. Byt pana Davera se skládal z obývacího pokoje, ložnice a krásně upravené koupelny. Bylo tu mnoho knih, na malém empírovém stolečku byly řádně srovnané stohy účtů, ale nebylo tu nic, z čeho by bylo možné usuzovat na styky s Flackovou bandou.

Ložnice byla krásně zařízená. I tady byla z Reederova hlediska prohlídka provedena neuspokojivě.

Byt se nalézal v jednom rohu staré budovy. Pan Reeder již opouštěl pokoj, když ho naposledy přelétl očima a všiml si zvláštního postavení hnědé kožené pohovky v jednom rohu pokoje. Vrátil se zpět a snažil se pohovku odsunout od stěny.

Očividně tam však byla připevněná. Kopl do zahalené části a zaslechl zvuk jakoby dutého dřeva.

“Copak dal do této pohovky?” zeptal se.

Po velkém hledání našel Gray skrytou závoru. Když ji odstrčili, vrch pohovky se otevřel jako víko od krabice.

Nebylo tam nic.

“V tomhle domě je zvláštní, pane,” řekl Gray, když šli znovu dolů po schodech, “že to pokaždé vypadá, jako bychom udělali důležitý objev, ale pokaždé se ukáže, že to nic není.” Reeder neodpovídal, příliš ho zaměstnávala jeho vlastní tíseň, která vzrůstala. Po chvíli promluvil.

“V tomto domě je mnoho zvláštních věcí ” začal.

A teď se ozval zvuk, který způsobil, že mu krev stydla v žilách. Bylo to ječivé vřískání, řev člověka, nalézajícího se v agónii.

“Pomoc! Pomoc, Reedere!”

Přicházelo to z pokoje, který opustil. Poznával Daverův hlas.

“Ach, bože! “

Ozval se zvuk přiražených dveří. Reeder letěl vzhůru po schodech, bral tři najednou a detektivové ho následovali.

Předtím nechal Daverovi dveře pootevřené, ale zatímco byl dole, někdo je zavřel na závoru.

“Páčidlo, rychle!”

Gray nechal páčidlo dole běžel tam a vrátil se v několika sekundách. Z pokoje se neozýval ani hlásek.

Reeder vrazil páčidlo do místa, kde uvnitř viděl závoru, podebral dveře páčidlem a hlučně je otevřel. Vkročil do místnosti, ale ihned se zastavil, nehybný jako špalek, a upřeně zíral na postel. Nebyl schopen uvěřit svým očím.

Na hedvábné prošívané pokrývce ležel Daver v nepopsatelné pozici, jeho kulaté, nevidomé

oči byly upřené do stropu. Pan

Reeder věděl, že je mrtvý, dřív než spatřil strašnou ránu a nůž s hnědou střenkou, který trčel z jeho boku.

Položil mu hlavu na prsa a snažil se zachytit tlukot srdce.

Ohmatal tepnu ještě teplého zápěstí, ale dobře věděl, že je to jenom ztráta času. Rychle prohledal jeho oděv. V postranní kapse našel tlustý svazek bankovek.

“Samé tisícovky,” řekl pan Reeder, “a je jich pětadevadesát. A co je v tomhle balíčku?” Byla to malá lepenková krabice a obsahovala lístek na loď ze Southamptonu do New Yorku, znějící na jméno “Sturgeon”. V kapse kabátu našel Reeder pas, který byl potvrzený

americkým vyslanectvím a zněl na totéž jméno.

“Chtěl prchnout, ale příliš dlouho to odkládal,” řekl.

“Jak se sem mohl dostat, pane?” zeptal se Gray. “Přece ho nemohli táhnout “

“Když jsme ho slyšeli, byl ještě živý,” řekl Reeder drsně.

“Byl zavražděn, když jsme ho slyšeli zařvat. Do toho pokoje vede vchod, který jsme zatím neobjevili. Co je to?”

Byl to zastřený, tupý zvuk, jako by byly zavírány těžké dveře. Zdálo se, že vychází odněkud z pokoje. Reeder vzal páčidlo z Grayovy ruky a zarazil ho do výplně za pohovkou. Vzadu však byla pevná zeď. Odrýpl kus zase jinde, ale výsledek nebyl o nic lepší. Opět otevřel pohovku. Její horní část byla zhotovena z tenkých dubových desek. Kousek odlomil, ale narazil na kamennou podlahu.

“Odtrhněte to,” řekl Reeder a když se tak stalo, vlezl za pohovku a lehce pohyboval oběma konci.

“Tam nic není,” řekl. “Jděte dolů a zatelefonujte panu Simpsonovi. Řekněte mu, co se stalo.”

Když muž odešel, znovu si prohlédl tělo. Daver nosil dlouhý zlatý řetěz, který byl upevněný

na jednom knoflíku jeho kalhot. Ten byl pryč. Nalezl zlámaný řetěz těsně u těla a knoflík visel jenom na nitce. Zatímco tohle zjišťoval, dotkla se jeho ruka tlustého balíčku v zadní

kapse kalhot mrtvého muže. Bylo to odřené kožené pouzdro, naplněné útržky poznámek, které byly většinou nečitelné. Byly psané necvičenou rukou, obyčejnou tužkou, písmena byla široká a nepravidelná a papír, kterého k tomu bylo použito, byl také různých typů. Na jednom útržku byl načmáraný nějaký chemický vzorec. Také tam byl dopis tohoto znění: “Najmout dům proti Reederovi. Opatřit klíče. Sdělit obvyklé místo.”

Některé z těchto poznámek byly nesrozumitelné, jiné nemohl pan Reeder pochopit. Konečně

přišel až na ústřižek, který z jeho tváří vyhnal všechnu barvu. Bylo to psáno stejnou rukou na okraji novinového papíru a zmačkáno do kuličky:

“Belmanová spadla s útesu šest mil na západ od Larmes.

Poslat lidi, aby odklidili tělo, dřív než ho policie objeví.”

Pan J.G. Reeder četl toto sdělení a pokoj se s ním zatočil dokola.

Kapitola XVI.

Když Margareta Belmanová opět nabyla vědomí, nacházela se na volném vzduchu. Ležela v malém výklenku několik metrů od ústí jeskyně. Po jejím boku stál muž v roztrhané košili a rozedraných kalhotách a díval se na ni dolů. Když otevřela oči, přiložil si k ústům prst na znamení, aby mlčela. Jeho obličej pokrývaly stopy uschlé krve a vlasy měl rozcuchané. V

jeho tváři však byl laskavý výraz, který ji uklidnil. Poklekl k ní, udělal ze svých rukou trychtýř a zašeptal:

“Buďte klidná! Je mi líto, že jsem vás poděsil, ale obával jsem se, že vykřiknete, až mě

uvidíte. Mám za to, že vypadám hrozně.”

Jeho úsměv byl uklidňující.

“Kdo jste?” zeptala se stejným způsobem.

“Jmenuji se Brill.”

“Jak jste se sem dostal?” ptala se dále.

“Byl bych rád, kdybych vám to mohl povědět,” odpověděl s netajenou zuřivostí. “Vy jste slečna Belmanová, že?”

Přikývla. Zvedl hlavu a naslouchal, potom se přitiskl ke skále, pomalu natáhl krk a vyhlédl za roh svého úkrytu. Asi pět minut se nehýbal. Ona mezitím vstala. Kolena se jí třásla, cítila se fyzicky slabá a její ústa byla opět suchá a vyprahlá.

Uklidnil se a vrátil se k ní.

“Byl jsem ve službě v Reederově pokoji. Zdálo se mi, že slyším, jak mě volá, když se šeptá, nejdou hlasy dobře rozeznat, a že mě žádá, abych rychle přišel, protože mě potřebuje. Ještě

jsem se ani nedotkl země a, bum!” Lehce se dotkl své hlavy a trhl sebou. “To je všechno, nač

si vzpomínám. Potom jsem se probudil úplně omráčený. Celou tu dobu jsem byl přirozeně v jeskyni.”

“Jak to, přirozeně?” zašeptala ona.

“Protože pobřeží je při přílivu zaplaveno vodou a jeskyně je jediné místo, kde je možné se zdržovat. Nyní je ale na můj vkus příliš hustě obydlená.”

Udiveně se na něj zadívala. “Obydlená? Co tím míníte?”

“Mluvte šeptem!” varoval, protože při posledních slovech zvýšila hlas. Pak opět naslouchal.

“Rád bych věděl, jak se dostanou dolů, Daver a ten starý ďábel.” Cítila, že přímo zbledla. “Myslíte, Flacka?”

Přikývl. “Flack tu byl sotva před hodinou a jak se dostal dolů, ví bůh. Mám za to, že naši druhové prohledávají dům.”

“Policie?” zeptala se v údivu.

“Flackův hlavní stan, copak to nevíte? Ach ano, vy to nevíte. Myslel jsem, že Reeder, myslím pana Reedera, vám všechno řekl.”

Brill byl upovídaný, protože byl velmi rád, že je ještě naživu a to plným právem.

“Celé ráno jsem se potuloval v jeskyni a kolem ní. Poslali stráž tam”, ukázal směrem k Siltbury. “Je to výtečná organizace. Dnes ráno zadrželi zásilku zlata a uprchli s ní, slyšel jsem starého muže, když to vypravoval své dceři. Veselé je, že i když nebyl při tom, aby provedení krádeže řídil, jeho plán se úplně zdařil a vše pracovalo jako hodinový stroj. Je to zvláštní, kdejaký podvodník je ochoten pracovat pro starého Flacka. Používá nejlepších lidí

tohoto řemesla a

Ravini je jediný člověk, který ho kdy dostal.”

“Víte snad, co se stalo s panem Ravinim?” zeptala se a on zavrt ěl hlavou.

“Myslím, že je mrtev. V téhle jeskyni je hromada věcí, které jsem neviděl. Některé jsem ale viděl. Mají tam uvnitř motorovou loď, velkou jako kostel! toti ž ta loď, myslím pst!” Opět se přitiskl ke skále. Hlasy se přibližovaly víc a víc.

Snad to zavinila zvláštní akustika v této jeskyni, ale zdálo se jim, jako by mluvčí stáli

docela u nich. Brill rozeznal tenký, ostrý hlas starého muže a opět se usmál, ale jeho úsměv nebyl nijak veselý.

“Je tu něco ošklivého, něco zatraceně ošklivého. Co je to, Olgo?”

“Nic, otče.”

Margareta poznala hlas Olgy Creweové.

“Byla jsi velmi hodná a trpělivá, drahoušku. Já bych býval ani neuprchl, ale přál jsem si tě

zaopatřit. Jsem na tebe hrdý, Olgo.”

Následovalo odmlčení, načež Olga promluvila: “Ano, otče.” Hlas Olgy Creweové byl poněkud zaražený, ale starý muž si toho zřejmě nevšiml.

“Dostaneš nejhezčího manžela z celé země, drahoušku. Budeš mít dům, který ti bude závidět každá princezna. Bude z bílého mramoru, se zlatými kopulemi budeš nejbohatší ženou v zemi, Olgo. Vymyslel jsem to jen pro tebe. Každou noc, když jsem ležel v posteli na tom hrozném místě, jsem si říkal:

Musím se dostat ven a musím zajistit budoucnost své Olgy.

Kvůli tomu jsem přišel, jenom kvůli tomu. Celý svůj život jsem pracoval jen pro tebe.”

“Matka říká ” začala dívka.

“Pcha!” Starý John Flack toto slovo téměř vyplivl.

“Obyčejná ženská bez fantazie, s duší hospodyně! Opatrovala tě dobře? Dobře. Tím lépe pro ni. Nikdy bych jí neodpustil, kdyby tě zanedbávala. A Daver? Byl uctivý? Dal ti vždy tolik peněz, kolik sis přála?

“Ano, otče.”

Margaretě se zdálo, že se dívčin hlas zlomil.

“Daver je dobrý služebník. Chci se o něj postarat. Je to bláto z kanálu, ale je

důvěryhodný. Řekl jsem mu, aby tě hlídal jako pes. Mám z něj radost. Ještě chvilku buď trpělivá. Myslím, že se všechny mé sny splní.”

Šílencův hlas byl něžný, láska a pýcha ho změnily tak, že se zdálo, že to mluví docela jiný

muž. Potom se jeho hlas opět změnil.

“Plukovník se vrátí dnes v noci. Je to spolehlivý muž.

Gregory také. Budou mít plat jako vyslanci. Ještě chvíli se mnou musíš mít trpělivost, Olgo. Všechny tyto nepříjemné věci se zařídí. O Reederovi rozhodneme. Zítra za přílivu opustíme

” Zvuk hlasů se ztrácel, až zbyl jenom nerozeznatelný šum.

Brill se podíval na dívku a opět se zasmál.

“Můžete se na něj zlobit?” zeptal se s obdivem. “Bláznivý ťulpas! Ale je to nejotevřenější

hlava v Londýně, i Reeder to říká. Bože! Dal bych svůj desetiletý plat a všechny naděje na postup za jednu pořádnou pušku!”

“Co uděláme?” zeptala se, Margareta po dlouhém mlčení.

“Musíme tu počkat, dokud nepřijde příliv. Potom se pokusíme o své štěstí v jeskyni. Kdybychom zůstali na pobřeží, rozdrtilo by nás to na kusy.”

“Nevede žádná cesta nahoru na skálu?”

Zavrtěl hlavou. “Cesta vede jeskyní, jen jestli ji najdeme,” řekl. “Jedna cesta? tucet! Říkám vám, že tahle skála je jako plástev medu. Jednoho dne se to rozstříkne jako pěna na sklenici piva! Slyšel jsem Davera říkat totéž a ten blázen s ním souhlasil. Blázen? Přál bych si mít jeho mozek! Teď šel rozhodovat o Reederovi, že ano? Hřbitovy jsou plné lidí, kteří se pokoušeli rozhodovat o Reederovi!”

Kapitola XVII.

Byla to celá věčnost, než se konečně voda hřmotně přivalila na pobřeží a nastal

očekávaný

příliv. Margareta byla většinu času sama ve výklenku jeskyně, protože Brill se několikrát pokoušel proniknout dále do jeskyně a činil tam nová pozorování. Byla by mu ráda pomáhala, ale on ji upozornil na potíže, na které by mohla narazit.

“Je tam úplná tma, dokud nenastane příliv. Potom nám poslouží světlo odrážející se od vody a vy budete dobře vidět na cestu.”

“Je tam někdo?”

“Dva chlapi, kteří se tam zaobírají loďkou.”

První vodní víry se k nim dostaly, když vyšel z jeskyně a dal jí znamení.

“Držte se těsně u zdi,” šeptal, “a chyťte se za můj rukáv!” Poslechla a následovala ho. Dali se nalevo po rovné cestě.

Dříve než vešli do jeskyně, upozornil ji, že za žádných okolností nesmí promluvit, ale ani šeptat. Dovolil jí, aby mu nutné věci tiše sdělila přímo do ucha. Zvláštností jeskyně bylo, že se tam odrážel i ten nejtišší zvuk.

Šli dlouhou cestou stále vlevo a Margareta si myslela, že jdou podél nějakého průchodu. Teprve později objevila ohromné rozměry této vodou vyhloubené jeskyně. Po chvilce se Brill otočil dozadu a dotkl se její pravé ruky na znamení, že nyní půjdou vpravo. Zatímco čekali na pobřeží, nakreslil si v písku hrubý plán a ujistil ji, že na cestě, po níž nyní

šli, nejsou žádné překážky. Stiskl její ruku, aby ji upozornil, že se zastavuje. Naklonil se dolů a ohmatal skalnatou zeď, kde zanechal své boty. Šli dál a dál a Margareta začínala nejasně vidět své okolí. Jeskyně však byla stále temná, takže nemohl přesně rozeznat vzdálené předměty. Opět k ní natáhl ruku, zavedl ji do hlubokého výklenku, poklepal jí na rameno a řekl, aby se tam posadila.

Museli čekat asi hodinu, než se u ústí jeskyně objevil malý proud vody. Vnitřek jeskyně se osvětlil zelenavým světlem, které působilo strašidelným dojmem. Z místa, kde seděla, nemohla odhadnout výšku jeskyně, protože právě nad nimi byl nízký a vroubkovaný strop. Vzdálenější strana jeskyně byla od nich asi padesát yardů. Jak se zdálo, skláněla se tam skalnatá zeď přímo dolů, od stropu až k písčité půdě. Dole spatřila motorový člun dlouhou šedivou loďku bez vrchního zařízení, která ležela převrácená na straně. Všimla si, že kolem loďky kráčela nějaká postava a zmizela dole v otvoru. Čím víc se jeskyně plnila vodou, tím bylo světleji. Brill přiblížil ústa k jejímu uchu a zašeptal:

“Zůstaneme tady, nebo se pokusíme najít nějakou cestu odtud?” Odpověděla stejným způsobem: “Pokusme se.”

Přikývl a tiše ji vedl dál. Už se ho nemusela držet. Cesta, kterou šli, byla nepochybně

vytesána lidskou rukou. Každých dvanáct yardů byl přes cestu položen těžký kamenný blok. Nyní stoupali a měli tu výhodu, že byly skryti před lidmi v loďce, neboť se po jejich pravé

ruce zvedala rozervaná ochranná skála.

Ještě neušli ani sto yardů, když se tato skála spojila se zdí a zdálo se, že průchod je zde nemožný. Cesta se nalézala ve tmě. Brill ji měl zřejmě prozkoumanou, protože uchopil dívku za rameno, obrátil se vpravo a hmatal po nerovné zdi.

Postup tu byl obtížnější a skalnatá půda způsobovala, že cesta byla namáhavá. Margareta již

byla blízko vyčerpání, když právě před sebou spatřila nepravidelnou skvrnu šedého světla. Tato zvláštní galérie patrně spatřila nepravidelnou skvrnu šedého světla. Tato zvláštní galérie patrně vedla zpět ke vzdálenému konci jeskyně.

“Tady si můžete obout boty,” řekl Brill.

Punčochy, které si přivázala k pasu, byly dosud vlhké a její boty byly pouhými kusy

promočené hmoty. Přece však byla ráda, že má nohy nějak chráněné. Zatímco se obouvala, Brill lezl dopředu k otvoru a pozoroval okolí.

Voda, která nyní zaplavila jeskyni, byla nějakých padesát stop pod ním a několika kroky se mohli ocitnou u širokého skalního výběžku, který tvořil přirozené odpočivadlo v řadě

schůdků, vedoucích z temnoty nahoře dolů k vodní hladině.

Schůdky byly vytesané ve skále, byly asi dvě stopy široké a nebyly chráněné ani nouzovým zábradlím. Brill viděl, že pro dívku by to byl případ trhající nervy, kdyby se měla pokusit tam vylézt. Mimo to si ani nebyl jistý, jestli ten pokus má nějaký význam. Věděl, že schůdky vedou k jednomu z mnoha východů z jeskyně, protože viděl lidi, jak po nich lezli nahoru a dolů a zmizeli pak vždycky v temnotě. Možná že nahoře byly schůdky širší, ale i tak by to byla velmi přísná zkouška pro téměř vyčerpanou dívku, která, jak se domníval, byla na pokraji hysterie. Nebyl si zcela jistý, jestli se jeho samotného při tom pokusu nezmocní

závrať.

Za schůdky byl prostor, který ho dovedl k rohu skály, částečně tvořící podlahu jeskyně. Touto cestou chtěl vést

Margaretu. Neozval se ani zvuk, daleko napravo byli nějací lidé zcela zaujati svou prací u loďky. Vrátil se, vyložil dívce svůj plán a ona ho doprovodila ke schůdkům. Zachvěla se, když uviděla toto strašné schodiště.

“Myslím, že bych tam nevylezla,” zašeptala, když ukázal nahoru do tmy. “Domnívám se, že kolem dokola jeskyně je jakýsi balkón. Myslím, že právě odtamtud mě sem svrhli,” řekl Brill.

“Na úpatí je dost hluboký rybníček. Jakmile nastane příliv, voda dosáhne zadní zdi tam jsem byl, když se mi vrátilo vědomí.”

“Vede z jeskyně nějaká jiná cesta?” zeptala se ona.

Zavrtěl hlavou. “Gratuloval bych si, kdybych o ní věděl.

Podíval jsem se kolem jenom zběžně, ale zdá se mi, že k nejzazšímu konci vede jakýsi druh tunelu. Bylo by záhodno to prozkoumat, nikdo tam není a jsme příliš daleko od loďky, než

aby nás mohli vidět.”

Chvíli čekali a naslouchali. Potom prošli kolem schůdků.

Brill kráčel v čele. Postupovali kamenitou stezkou, která se k velkému ulehčení dívky neustále rozšiřovala.

Margareta Belmanová nikdy nezapomněla na tuto cestu, která jí vždy připadala jako noční

můra, tyčící se skála na levé straně a možnost pádu dolů na dno jeskyně na straně pravé. Nyní došli až na konec skalního pokoje a zjistili, že si mohou vybrat ze čtyř otvorů. Jeden byl přímo proti nim, druhý

– a ten byl také přístupný, byl asi čtyřicet stop napravo a další dva byly nepřístupné. Brill opustil Margaretu a vlezl do nejbližšího. Za půl hodiny se vrátil se zprávou, že se to nezdařilo.

“Celý útes je prostoupený skalními průchody,” řekl. “Vzdal jsem se toho, protože je úplně

nemožné jít dál bez světla.”

Druhý otvor se zdál být lepší. Podlaha byla rovná a měla tu výhodu, že byla v jedné rovině s ústím jeskyně a že tam bylo dost světla na velkou vzdálenost. Margareta následovala Brilla tímto průchodem.

“Stojí za pokus,” řekl a ona souhlasně kývla hlavou.

Nedošli daleko, když Brill zpozoroval něco, co při své první cestě přehlédl. V pravidelných vzdálenostech byly ve zdi výklenky. Sice si toho všiml, ale nevěnoval pozornost jejich pravidelnému rozmístění. Většina výklenků byla zatarasena volnými kameny, ale podařilo se mu najít jeden volný. Ohmatal zeď kolem dokola. Byl to čtverhranný pokojík podobný cele, s tak pravidelnými rozměry, že byl jistě vyhloubený lidskýma rukama. Vrátil se zpět a oznámil

Margaretě svůj úmysl prozkoumat nejbližší z uzavřených cel.

“Tyto zdi zde nebyly postaveny jen tak pro nic,” řekl a v jeho hlase bylo znát potlačované

rozčilení.

Čím dále postupovali, tím bylo v chodbě méně světla. Museli hmatat po zdi, než se dostali k nejbližšímu výklenku. Byly tu navršeny ploché kusy zdi, než se dostali k nejbližšímu výklenku. Byly tu navršeny ploché kusy skály, jeden na druhém.

Odvalit je bylo velmi namáhavou prací a Margareta nemohla

Brillovi pomoci. Posadila se, opřela se zády o zeď a upadla do neklidného spánku. Byla úplně

vyčerpaná. Neměla sice hlad, ale její hrdlo bylo bolestně vysušené šílenou žízní. Když Brill zatřásl jejím ramenem, ztěžka se probrala.

“Byl jsem uvnitř,” jeho hlas se třásl rozčilením. “Nastavte ruce, obě najednou!” Mechanicky poslechla a cítila, že do jejích dlaní teče něco studeného. Sklonila hlavu a napila se. Pach vína ji až omámil.

“Šampaňské,” zašeptal Brill. “Nepijte ho moc, nebo vám bude špatně!” Vypila opět několik doušků. Nikdy jí víno nechutnalo tak báječně.

“Je to skladiště. Krabice potravin a asi sto lahví vína, podle mého odhadu. Nastavte ruce!” Nalil více vína do jejích dlaní. Většina sice protekla mezi jejími prsty, ale zbylou část dychtivě vypila.

“Počkejte tady.”

Nyní byla úplně bdělá a dívala se upřeně do tmy směrem k místu, kde zmizel. Uplynulo deset minut, čtvrt hodiny, když ke své radosti spatřila, že se za kamennou hradbou objevilo bílé a stálé světlo. Odkrývalo siluetu otvoru, kterým Brill vlezl dovnitř. Slyšela třesk lámané krabice a když ji Brill konečně otevřel, objevil se v otvoru a ve chvilce byl u ní.

“Suchary,” řekl. “Naštěstí byla na krabici viněta.”

“Co to bylo za světlo?” zeptala se, když se dychtivě zmocnila sucharů.

“Byla to malá lucernička. Převrhl jsem ji, když jsem hmatal kolem. To místo je hotové

skladiště potravin! Tady mám pro vás něco k pití.”

Dal jí do ruky plochou kulatou krabici, jaké se používají na konzervy. Vedl její prst až k otvoru, který prorazil dovnitř.

“Konzervované mléko, dobré německé zboží,” řekl.

žíznivě pila a neodtrhla své rty od konzervy, dokud nebyla prázdná.

“Zdá se, že je to skladiště pro loď,” řekl Brill. “Ta lampa je pro nás pravým požehnáním. Podívám se, jestli bych tu nenašel náhradní baterie. Už skoro nesvítí.” Hledání mu zabralo mnoho času. Pak viděla, že světlo zhaslo. Už klesala na mysli, když se světlo opět rozsvítilo, tentokrát jasněji, než předtím. Brill přelezl ze skladiště, skočil dolů na kostrbatou půdu a pustil do její ruky něco těžkého.

“Rezervní lampička,” řekl. “Je jich tam alespoň tucet a bate rií tolik, že nám to může vydržet měsíc.”

Potom odvalil část kamenné zdi něčím, co zazvonilo.

“Páčidlo,” vysvětloval, “a zároveň upotřebitelná zbraň. Rád bych věděl, ve kterém skladišti jsou pušky.”

Nyní mohli hledat průchod poměrně pohodlně. Potřebovali lampu, protože o několik yardů

dále se chodba náhle zatáčela doprava a půda byla nepravidelnější. Brill posvítil na cestu. Chodba nyní zatáčela doleva a on jí ukázal, jak jsou zdi hladké.

“Působení vody,” řekl. “Kdysi tu musela b ýt podzemní řeka.” Chodba se neustále

zatáčela, vedla hned vzhůru, hned dolů, ostře se zatáčela, pak se opět točila v nejdokonalejší křivce, nevedla však nikam.

Brill šel první a svítil lampou kolem dokola. Viděla, jak se náhle zarazil. Zastavil se a něco zvedl ze země.

“Jak to, že to tu ti ďáblové nechali?”

V jeho dlani ležela široká stříbrná mince. Na okraji byla trochu ošoupaná, bylo však možno docela dobře rozeznat, že je to dvoušilink.

“Někdo tu byl ” začal, načež Margareta vykřikla.

“Ach!” zasténala. “To byl pan Reeder!”

Vypravovala mu o příhodě u studny, jak J.G. Reeder hodil dolů minci, aby zjistil hloubku. Brill posvítil lampičkou na strop sklepení. Byla tu všude tvrdá skála. Pak svítil kolem sebe a najednou se světlo lampy ocitlo ve středu širokého kulatého otvoru.

“Tohle je studna, která studnou nikdy nebyla,” řekl s netajenou zuřivostí a posvítil dozadu. S

otevřenými ústy hleděl na ocelové příčky, zapuštěné do zdi studně vždy ve vzdálenosti několika palců.

“žebřík,” řekl pomalu. “Víte o tom něco?”

Vyšvihl se nahoru, stál na špičkách, ale nejbližší příčka byla nejméně jeden yard nad jeho rukou. Díval se kolem a hledal nějaké volné kameny, které by mohl navršit na sebe a dostat se po nich na nejnižší příčku žebříku. Neviděl ale nic, jen nějaké úlomky kamene, které pro něj neměly žádný význam.

Nyní si vzpomněl na páčidlo. Na konci mělo háček. Zvedl páčidlo nad hlavu a snažil zachytit se háčkem za oce-lovou příčku. Poprvé neuspěl, podruhé se háček skutečně zachytil, ale rukojeť mu vyklouzla z ruky a páčidlo se houpalo nahoře.

Otřel si ruce o zaprášenou zem a znovu vyskočil. Tentokrát pevně uchopil páčidlo a s nadlidskou námahou se vysoukal tak vysoko, až se jeho ruka zachytila nejnižší příčky. S

dalším vypětím všech sil se vytáhl, zachytil se oběma rukama a postavil se na příčku.

“Myslíte, že budete dost silná, abyste vylezla nahoru, kdybych vám pomohl?” zeptal se. Zavrtěla hlavou.

“Obávám se, že ne. Jděte sám, já tady počkám.”

“Zůstaňte těsně u zdi,” varoval ji. “Já asi nespadnu, ale pravděpodobně cestou uvolním nějaké

balvany.”

Jak Margareta viděla, byla tato výstraha plně opodstatněná.

Jak postupoval výše, snesl se dolů pravý déšť kamenů a země.

Chvílemi Brill odpočíval. Jednou zakřičel dolů něco, čemu nerozuměla. Pravděpodobně to byla výstraha, protože o několik okamžiků později sletěl dolů kus skály, velký jako hlava muže, a roztříštil se na zemi do všech stran.

Čas od času se dívala vzhůru a viděla, jak záře jeho lampy slábne. Když se nyní ocitla sama, začala být nervózní. Aby si samotu ulehčila, rozsvítila světlo. Sotva to učinila, zaslechla zvuk, který způsobil, že cítila své srdce tlouci až v krku. Blížily se nějaké kroky. Někdo kráčel chodbou směrem k ní.

Zhasla lampu a poslouchala. Byl to hlas starého muže, jeho a nikoho jiného. Mluvil sám k sobě. Bylo to mručivé žvatlání, které se stávalo jasnějším. A potom uviděla, hodně daleko, záblesk světla. Chodba se v tom místě zatáčela, takže ho neuvidí, dokud se neocitne až u ní. Zula si boty a spěchala tmou dopředu. Padala a klouzala po nerovné půdě. Po chvíli se vzpamatovala ze svého zmatku, zastavila se a ohlédla se zpět. Světlo už nebylo vidět. Ani zvuk se neozval, ani

světýlko se neobjevilo. Po několika minutách sebrala všechnu odvahu a vrátila se, odkud přišla.

Netroufala si rozsvítit světlo a musela jenom hádat, kde asi byl otvor ve zdi. V temnotě toto místo přešla a brzy se ocitla hodně daleko od místa, kde ji Brill opustil. Kam šel asi Flack? Nebyly tu žádné postranní chodby. Stála u jednoho z výklenků, ruku měla položenou na kamenné zdi, když náhle ke své hrůze zpozorovala, že se zeď pohybuje. Měla právě tolik času, aby uskočila. Vzápětí uviděla na protější stěně pruh světla, který se rozšiřoval, zatímco se otvor dveří začal rýsovat.

“Dnes večer, drahoušku, dnes večer Půjdu nahoru, abych se podíval na Davera. Daver mě

trápí Jsi si jistá, že se nestalo nic, co by podrylo moji důvěru k němu?”

“Nic, otče. Co by se mohlo stát?”

Byl to hlas Olgy Creweové. Řekla ještě něco jiného, čemu

Margareta nerozuměla, načež se ozvalo chechtání starého muže.

“Reeder? Ten je zaměstnán v Londýně! Ale vrátí se dnes večer ” Opět otázka, které Margareta nemohla rozumět.

“Tělo nebylo nalezeno. Necht ěl jsem tomu děvčeti ublížit, ale bývala by se nám hodila byl to můj největší trumf.

Nachytal bych na ni Reedera, všechno už bylo připraveno.” Opět otázka.

“Předpokládám, že ano. Příliv je velmi silný. Každopádně jsem ji viděl padat ” Margareta věděla, že mluví o ní, ale to ji zajímalo méně než možnost odhalení. Postupovala krok za krokem nazpět.

Doufala a modlila se, aby našla výklenek, kde by se mohla ukrýt. A opravdu úkryt našla. Flack opět vyšel do chodby, stál tam a mluvil do místnosti.

“Dobře, nechám dveře otevřené to jsou jen představy. Je tady dost vzduchu, studna to umožňuje. Vrátím se večer.”

Neodvažovala se vyhlédnout, ale za chvíli jeho kroky zanikly. Dveře byly stále otevřené a ona viděla na protější zdi stín, který se prodlužoval, když se Olga přiblížila k východu. Náhle zaslechla povzdech. Stín se opět zmenšil a nakonec zmizel. Margareta lezla kupředu, sotva se odvažovala dýchat, až se dostala za otevřené dveře.

Odhadovala, že byly ze statného dubu. Jejich povrch byl tak dovedně zakrytý úlomky skály, že se nijak nelišil od zazděného výklenku, do něhož se předtím dostal Brill. U většiny nejrozumnějších lidí je převládající vlastností zvědavost. Také Margareta, přes strašné nebezpečí, ve kterém nyní byla, byla zvdědavá a chtěla se podívat do skalního obydlí

Flacků. S největší opatrností se rozhlédla kolem sebe.

Pohled do místnosti ji překvapil, ale její zařízení ji zklamalo. Myslela, že uvidí bohaté

koberce a nád-herné zařízení a že zdi budou ozdobeny hedvábnými závěsy. Místo toho viděla plochý stůl z prken, na němž stála lampa, kus ošumělého koberce, dvě proutěné židle a polní

lůžko. Olga stála u stolu a dívala se do novin. Byla k Margaretě obrácena zády, takže ta měla možnost prodlou-žit své pozorování.

Blízko stolu byla tři nebo čtyři zavazadla, zabalená a sešněro-vaná, jako by byla připravena na cestu. Jediným luxusním předmětem v tomto strašném obydlí byl kožeši-nový plášť, ležící

na posteli. V místnosti byla ještě druhá osoba.

Margareta rozeznala ve stínu postavu sklíčené ženy, paní Burtonové. Udělala krok dopředu, aby lépe viděla. Na vlhkém povrchu skály jí však uklouzla noha a ona padla dopředu na dveře.

Skoro je svou tíhou zavřela.

“Kdo je tu? Jsi to ty, otče?”

Margaretino srdce téměř přestávalo tlouci a chvíli stála schoulená, neschopná pohybu. Když z místnosti zaslechla kroky, obrátila se a prchala chodbou. V ruce pevně svírala lampu. Olga ji vyzvala, aby se zastavila, ale ona le-těla a letěla dále. Chodba byla stále světlejší a Margareta s úděsem zpozorovala, že ve zmatku utíkala nesprávným směrem a že běžela k velkému sklepení, možná přímo do rukou starému šílenci.

Zaslechla za sebou rychlé kroky a utíkala dál. Teď byla na místě, kde byla velká jeskyně

osvětlená nejvíc. V dohledu nikdo nebyl a ona sledovala zatáčející se výběžek, který se táhl pod podezdě-nou skálou, až přišla k dlouhým schodům. Pak zaslechla volání. Někdo z loďky ji zahlédl. Ještě stála, nehybná strachem, když se objevil šílený John Flack. Přicházel k ní

chodbou, kterou se s Brillem dostali do nitra jeskyn ě. Na okamžik na ni upřeně zíral, jako by byla nějakým zjevením z jeho ší-lených snů, a pak zařval a běžel k ní. Už neváhala. V jediné sekundě byla na strašných schodech, po pravici měla smrt, ale ještě

hroznější osud dole pod sebou.

Bě-žela výš a výš po schodech bez zábradlí neodvažovala se dívat kolem sebe, neodvažovala se myslet, pouze mohla mít oči upřené k mlha-vému svitu, kde tento nekonečný žeb-řík končil na pevné půdě. Za sebe by se nepodívala ani za celé jmění, protože by se jí zmocnila závrať. Její dech byl přerývaným vzlykotem, její srdce bilo, jako by jí chtělo roztrhnout hruď. Na nekonečně malý okamžik se odvážila zastavit, aby nabrala dech, dříve než bude ve svém útěku pokračovat. On byl přece starý muž, mohla mu utéci. Ale byl to šílenec, člověk se strašnou, abnor-mální energií. Zahnala tyto úvahy, protože ji příliš

vyčerpávaly. Lezla nahoru, výš a výš, až se ocitla v temnotě. Když se jí zdálo, že nemůže dál, dosáhla nejvyššího schodu. Byla v širokém plochém prostoru se skalnatým stropem, který byl z neznámých důvodů podepřen pilíři. Bylo jich tam na tucty kdysi strávila své

čtrnáctidenní

prázdniny ve Španělsku, tam, v Cordově, byla katedrála, kterou tato široká klenba připomínala nyní úplně ztratila smysl pro směr. Náhle se ocitla před zdí. Běžela kolem ní, až se dostala k úzkému otvoru, kde bylo pět schůdků. Tam se zastavila a rozsvítila lampičku. Naproti ní byly kovové dveře s velkou železnou klikou, a tyto dveře byly pootevřené. Vrazila do nich, proběhla a zase je za sebou přirazila, zavřely se s krátkým, ostrým zvukem. K jejich vnitřní straně bylo něco přivázáno, jakýsi kovový výčnělek Nějaká závora zapadla s rachotem. Nyní měla před sebou jiné dveře a ty byly nepohyblivé. Nacházela se v jakémsi maličkém bílém prostoru, který se podobal skříni, byl tři stopy široký

a o něco více hluboký. Neměla čas pokračovat ve svém zkoumání.

Někdo venku hmatal na kliku dveří, jimiž vešla. V zoufalství se zachytila římsy a cítila, že se uhnula trochu napravo.

Nevěděla, že zadní strana římsy byla vlastně závorou. Opět zaslechla hmatání po klice a zvuk, jako když se klíč otáčí v zámku. Kovové dveře se však nepohnuly a Margareta Belmanová

padla na zem.

Kapitola XVIII.

J.G. Reeder přicházel dolů po schodech a lidé, kteří viděli jeho obličej, uhodli, že to nebyla tragédie v Daverově pokoji, která způsobila, že byl tak bílý a nerozhodný. V Daverově kanceláři našel Graye, který očekával telefon z

Londýna. Telefon zazvonil, právě když Reeder vstupoval do pokoje. Vzal sluchátko z ruky svého podřízeného a několika slovy vylíčil Daverovu smrt. Potom pokračoval:

“Potřebuji všechny místní policisty, které můžeme povolat do služby, Simpsone, i když si

myslím, že by bylo lepší, kdybychom dostali vojáky. Pět mil odtud je posádka. Pobřeží musí

být prohledáno a kromě toho potřebuji, aby byly prozkoumány jeskyně. Je tu ještě jedna věc: myslím, že by bylo dobré poslat tor-pédoborec nebo něco podobného, aby hlídkoval ve vodách před Siltbury. Jsem si naprosto jistý, že Flack má motorový člun, průliv je tu dost hluboký a jistě je tu sklepení, které se táhne přímo pod útesy Slečna Belmanová?

Nevím. To chci právě zjistit.”

Simpson mu sdělil, že starý vůz byl spatřen v blízkosti vesnice Sevenoaks, ale panu Reederovi bylo zatěžko myslet na takové maličkosti.

“Myslím, že vojáci budou nejlepší. Chtěl bych postavit silnou hlídku poblíž lomů. Je tam jiná

jeskyně, kam Daver schovával své vozy. Myslím, že byste se k těm pe-nězům mohl dostat dnes v noci. To přiměje povolané činitele, aby použili vojsko!” dodal trochu trpce. Když přijela ambulance a Daverovy zubožené pozůstatky byly odstraněny, vrátil se Reeder ke svému oddílu s několika zedníky, které přivedl ze Siltbury. Otevřel pohovku a ukázal na kamennou podlahu.

“Tyto velké dlaždice se otáčejí kolem své osy,” řekl, “ale myslím, že jsou pod zemí

připevněny tyčí nebo závorou. Strhněte to.”

K rozbití kamenné podlahy stačilo čtvrt hodiny a potom, přesně jak to předvídal, našli úzké

schodiště, které vedlo do čtverhranného kamenného prostoru. Zůstalo ve stejném stavu, v jakém bylo před šesti sty lety. Byl to zaprášený, prázdný pokoj, který nyní odhalil své

tajemství. Byly tam malé otevřené dveře a velmi úzký průchod, jímž mohl statný muž projít jen s obtížemi. Vedl za obložení stěny Daverovy soukromé kanceláře. Pan Reeder zjistil, že kdo se zde skrýval, mohl slyšet každé slovo, které bylo v kanceláři proneseno. Nyní

porozuměl Daverově úpěnlivé prosbě, aby snížil hlas, když mluvil o sňatku. Šílený John se dozvěděl o ponížení své dcery a v tu chvíli byl Daverův osud zpečetěn. Jak šílenec unikl? Bylo pro to jednoduché vysvětlení. V dávných dobách do těchto míst patrně

chodí vali návštěvníci.

Reeder našel starý dřevěný nápis, upevněný na zdi, který oznamoval zvědavcům, že tohle byla mučírna starých hrabat z

Larme. K tomu byla připojena užitečná informace, že vězení bylo bezprostředně pod touto místností a že se k němu přicházelo dřevěnými padacími dveřmi. Ty pan Reeder našel a poprvé spatřil klenutá vězení usedlosti Larmes Keep.

Průzkum vězení nebyl ani úchvatný, ani hrozný. Bylo jasné, že existovaly tři cesty, kterými mohli vrazy uniknout, a že všechny tyto cesty vedly zpět do domu. Jeden z východů byl mezi kuchyní a vestibulem.

“Ještě je tady jedna cesta ven,” řekl Reeder úsečně, “a my jsme ji dosud nenašli.” Jeho nervy byly napjaté jako provazy. Pobíhal z pokoje do pokoje, převracel skříně, vnikal do otevřených výklenků a vyprazdňoval zavazadla. Výsledkem toho snažení byl jediný nález: oddací list, který byl ukrytý ve výplni šatny Olgy Creweové.

V sedm hodin přijelo auto s prvním oddílem vojáků, Místní policie oznámila, že nenašla žádné stopy po Margaretě

Belmanové. Zdůraznila, že příliv opadával, když dívka opustila

Larmes Keep. Jestliže neležela na některém neviditelném útesu, mohla se dostat bezpečně na pobřeží. Byla však malá naděje, že je naživu. Jak malá, na to nechtěl J.G. Reeder ani pomyslet.

Přivedli místního kuchaře, aby pro něj uvařil oběd, ale pan

Reeder se spokojil s šálkem silné kávy. Cítil, že jídlo by ho zadusilo. Umístil do lomů

jednu hlídku a vrátil se do domu. Právě seděl v slavnostní síni a uvažoval o udá-lostech toho dne, když Gray přímo vletěl do místnosti.

“Brill!” supěl.

J.G. Reeder byl rázem na nohou.

“Brill?” opakoval chraptivě. “Kde je Brill?”

Nebylo třeba, aby Gray něco říkal. Do dveří vklopýtala rozcuchaná a zašpiněná postava, podpíra-ná jedním detektivem.

“Odkud přicházíte?” zeptal se Reeder.

Muž chvíli nemohl promluvit. Potom ukázal ven a řekl chraptivě: “Od studny Slečna Belmanová je teď dole.”

Brill byl před zhroucením a dokud se neposilnil řádným douš-kem kořalky, nebyl schopen souvisle vyprávět, co se přihodilo. Reeder zavedl oddíl detektivů k okrasným keřům a zkoumali rumpál.

“Neudrží to ani ženu a není tu dost dlouhé lano,” řekl

Gray, který dělal zkoušku.

Jeden z policistů si vzpomněl, že když prohledávali kuchyň, našli dva pásy, používané při mytí oken v poschodích, silné řemeny se zajišťovacím hákem. Běžel pro ně, zatímco si pan Reeder svlékal kabát a vestu.

“V polovině cesty dolů je průrva asi čtyři stopyširoká,” varoval Brill. “Kameny se odpoutaly, když jsem na ně položil nohu, a málem jsem spadl.

Reeder si zavěsil kolem krku lampičku a vnikl do otvoru.

“To je zvláštní, že jsem neviděl žebřík, když jsem se tehdy díval do studně,” řekl. Pak si vzpomněl, že tehdy otevřel padací dvířka jen napůl.

Gray, který byl rovněž vyzbrojený pásem, sestupoval první, protože byl lehčí. Mezitím přišlo půl setniny vojska a bylo velkým štěstím, že právě tento oddíl, který byl vybrán, aby pomáhal policii, byl oddíl zákopníků.

Jedna část šla hledat lana, druhá začala tahat různé nářadí.

Oba muži sestupovali dolů bez jediného slova. Lampy byly zbyteč-né, protože jim nemohly posvítit na nejbližší příčku žebříku. Po chvíli začali postupovat opatrněji. Gray našel průrvu a zavolal na Reedera, zatímco se jí vyhýbal. Nejbližší příčka také nebyla zrovna nejjistěj-ší, pomyslel si pan

Reeder, když na ni stoupal. Nebezpečné místo však přešli bez větší nehody, pouze panu Reederovi padaly na hlavu velké oblázky.

Zdálo se, jako by nikdy nem ěli dosáhnout pevné půdy. Na staršího muže už začínalo působit rozčilení, když Gray zašeptal: “Myslím, že už jsme dole.” Posvítil dolů lampičkou. Ihned seskočil na skalnatou půdu a pan Reeder ho následoval.

“Margareto!” volal šeptem.

Neozvala se žádná odpověď. Posvítil světlem vzhůru, potom opět dolů, ale po Margaretě

nebylo ani vidu a jeho srdce opět pokleslo.

“Jděte dále chodbou,” pošeptal Grayovi. “Já se pustím opačným směrem.” Svítil na zem a napůl šel, napůl běžel točící se chodbou.

Před sebou slyšel zvuky, které svědčily o pohybu, a proto se zastavil, aby zhasl světlo. Co to bylo za pohyb, nevěděl.

Pohyboval se opatrně kupředu, zahnul za roh chodby a na vzdáleném konci spatřil paprsky denního světla. Posadil se na zem, díval se kolem sebe a po chvíli se mu zdálo, že viděl postavu, která se pohybovala směrem k tomuto světlu. Pan

Reeder lezl dopředu a tentokrát se nespoléhal na gumový obušek. Odjistil svůj browning a

přibližoval se k postavě.

Zcela neočekávaně postava promluvila.

“Olgo, kam šel tvůj otec?”

Byla to paní Burtonová a pan Reeder ukázal své zuby v úsměvu, který nesvědčil o tom, že by se bavil.

Odpověď neslyšel, přicházela z nějakého odloučeného místa a zvuk byl zastřený.

“Našli to děvče?”

Pan Reeder nakláněl hlavu dopředu a bez dechu naslouchal.

Zce la zřetelně slyšel odpověď: “Ne!”

Potom řekla Olga něco, čemu nerozuměl, a hlas paní

Burtonové se opět stal kňučivě naříkavým, jako obvykle.

“Proč se přitulit? Takovým způsobem jsi se mnou jednala vždycky! Nikdo by neřekl, že jsem tvá matka! Divím se, že jsem nezemřela po všem tom trápení, které jsem měla Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby mě jednoho dne zavraždil, pamatuj si to!” Potom následoval netrpělivý protest schované dívky.

“Jsi-li ty celá zničená, co teprve já?” řekla paní

Burtonová drsně. “Kde je Daver? Je zvláštní, že tvůj otec o něm nic neříkal. Myslíš, že se dostal do nepříjemností?”

“Ach, prokletý Daver!”

Dívčin hlas byl nyní zřetelný a byl v něm cítit hněv. Za jiných okolností by to v panu Reederovi vzbudilo pocit lítosti. Nyní však byl příliš zaměstnaný tím, že litoval Margaretu Belmanovou, než aby se mohl trápit pro tuto osudem stíhanou mladou ženu. Asi ještě nevěděla, že byla vdovou. V tuto chvíli pan

Reeder cítil jisté uspokojení nad převa-hou svých vědomostí.

“Kde je teď? Myslím tvého otce.”

Následovala pomlčka, kdy paní Burtonová naslouchala odpovědi, která nebyla pro pana Reedera srozumitelná.

“V loďce? Nikdy se tam nedostane. Nenávidím lodě, a k tomu ještě takhle malá loďka !

Proč nás nenechal jít, když jsme mu pomohly ven? Prosila a žádala jsem ho mohly jsme být v Benátkách nebo někde jinde a hrát si na velké dámy.”

Dívka ji rozzlobeně přerušila a paní Burtonová potom patrně zmizela za zdí. Neozval se zvuk zavíraných dveří, ale pan Reeder přesto uhodl, co se stalo. Jakmile spatřil světlo na protější zdi, tajně se přiblížil až ke dveřím a naslouchal. Hla-sy teď byly dost jasné, byly jasnější, protože převážně mluvila paní Burtonová.

“Myslíš, že tvůj otec o tom ví? To o Daverovi, myslím.”

Její hlas byl plný úzkosti. “Můžeš to přece zamlčet, nebo ne?

Kdyby to věděl, zabil by mě. Měl s tebou ta-kové velké plány, knížata a vévodové a taková

pakáž! Kdyby nebyl šílený, byl by se z celé té hry vzpamatoval už před mnoha lety, když

jsem mu to říkala, ale on si mě nikdy moc nevšímal.”

“Všímal si tě vůbec někdy někdo?” zeptala se dívka unaveně.

“žádala jsem starce, aby tě nechal odejít. Věděla jsem, že nebudeš k ničemu, až přijde krize.” Pan Reeder zaslechl vzlykání. Paní Burtonová se snadno dávala do pláče.

“Zůstal jen proto, aby se zmocnil Reedera,” naříkala. “To je bláhový pokus! Bláznivý stařec!

Dostala bych ho sama, kdybych byla dost zkažená!”

Z dálky se v chodbě ozval zvuk rychlých kroků.

“Tvůj otec,” řekla paní Burtonová a pan Reeder znovu odjistil svůj browning, aby mohl být připravený na všechno.

Kroky se náhle zarazily a v tu chvíli se z nejvzdálenějšího konce chodby ozval bručivý hlas. Někdo se na něco ptal. Flack se asi vracel, protože kroky odeznívaly. Pan Reeder si řekl, že dnes nemá šťastný den.

Ležel celým tělem na zemi a docela jasn ě Flacka viděl.

Stačilo stisknout spou šť a problém tohoto zločince mohl být vyřešen navždy. Byla to Reederova zamilovaná myšlenka. Jeho ruka pevně sevřela zbraň, ale celá jeho bytost se vzpírala tomu, aby tak chladnokrevně zavraždil člověka.

Někdo přicházel opačným směrem. Hádal, že to asi bude

Gray. Reeder vstal a tiše šel dál chodbou. Ale stalo se, čeho se obával. Gray ho patrně uviděl a zvolal hromovým hlasem: “Na druhém konci chodby nic není, pane Reedere “

“Tiše, vy blázne!” zasyčel Reeder, byl si ale jistý, že neštěstí je hotové. Obrátil se nazpět, zastavil se a díval se na vchod do tunelu. Starý John Flack tam stál se skloněnou hlavou. Někdo jiný však detektivovo volání zaslechl. Do chodby vyrazila paní Burtonová, ječící

strachem, a za ní její dcera.

Svými těly zakryly muže, kterého chtěl pan Reeder zničit, takže nemohl použít zbraň. Než došel na konec průchodu, nad velkou jeskyní, obě ženy i Flack zmizeli. Pan Reeder měl velmi ostrý zrak. Ihned zpozoroval loďku, která se nyní vznášela na vodě

svou rovnou spodní částí. Hned potom spatřil tři uprchlíky. Sestoupili až k vodní hladině po prodlouženém dlouhém schodišti, které vedlo až ke stropu, a postupovali na skalnatou plošinu, která sloužila jako přístaviště pro loďku

Něco hlučně dopadlo na skálu nad jeho hlavou. Hned nato se sesy-pal příval kamení a prachu. Ozvěna výbuchu, která následovala, zněla zdušeně.

“Střílí z loďky,” řekl pan Reeder klidně. “Udělal byste líp, Grayi, kdybyste se položil na zem. Nerad bych viděl, aby muž tak hlučný, jako jste vy, byl násilím donucen k mlčení.”

“Je mi to moc líto, pane Reedere,” řekl detektiv kajícně.

“Nenapadlo mě “

“Nenapadlo vás!” řekl pan Reeder. Ssssss ssssss

Jedna kulka dopadla nalevo od něj, druhá proletěla přesně mezi ním a Grayem, Lehl si na zem. Nad sebou měl malý výběžek skály jako střechu.

Byla ve člunu Margareta? Když ho ta myšlenka napadla, vzpomněl si na pátrání “paní

Burtonové”. Když zahlédl druhý záblesk z přídě loďky, natáhl ruku dopředu. Ozvaly se dva výstřely, které pod klenutou střechou vyvolaly ozvěnu. I když nemohl vidět výsledek své

střelby, spokojil se s tím, že kulky zasáhly příď člunu.

Člun plul směrem k moři a Flackova rodina byla v něm. Když se jeho příď obrátila přímo k otvoru jeskyně, zaslechl Reeder hřmot a rachot jeho motoru. Hned potom mu padlo do očí

velké světlo, přicházející od temnícího se moře. Ozářilo skalnatý útes, na němž leželi, i motorovou loďku. Torpédoborec!

“Bohudík za něj!” řekl pan Reeder zbožně.

Lidé ve člunu spatřili loď a pochopili, proč tu je. Příď loďky se uhnula, takže její špička ukazovala tam, kde leželi oba detektivové. Z její paluby se ozval rachot hlasitější než kdykoli předtím. V tomto ohraničeném prostoru to byl tak strašný hluk, že byl pan Reeder na okamžik úplně ohlušen.

Sotva si mohl všimnout, že leží napůl zahrabaný pod hromadou trosek. Potom ho Gray postrčil zpět do chodby.

“Použili rychlopalné dělo,” zašeptal.

Pan Reeder neodpovídal. Upřeně zíral na něco, co ho zcela zaujalo. Uprostřed jeskyně z nějaké neznámé příčiny v nepravidelných přestávkách vystřikovala voda. Potom pochopil, co se stalo. Velké skály, porušené otřesem, padaly se stropu.

Viděl, jak se motorový člun položil na pravý bok, obrátil se znovu dokola a pustil se směrem k moři. Byl však sotva tucet yardů od vchodu jeskyně, když se ozval ra-chot, který nelze popsat. Byl tak strašný, tak ohromující, že J.G. Reeder zůstal jako přimrazený k místu, kde stál. Vchod do jeskyně zmizel!

Kapitola XIV.

V okamžiku bylo ve vzduchu plno prachu. Rachot se ozýval neustále, protože skály se dosud řítily.

“Ústí jeskyně se zhroutilo!” zařval Reeder Grayovi do ucha.

“A tím to ještě nekončí!”

Jeho první myšlenkou bylo prchnout chodbou do bezpečí, ale někde v tomto strašném prostoru byly dvě ženy. Rozsvítil světlo a opatrně lezl k místům, kde došlo ke katastrofě. Ale světlo lampičky nemohlo prorazit mlhu a prach dál než na několik yardů. Lezl dopředu až na roh plošiny a snažil se proniknout zrakem tmu. Nad ním, pod ním, vedle něj, na jedné i na druhé straně nebylo nic než strašné borcení a rachocení, jako by se sama země nalézala v posledním tažení. Se stropu padaly velké i malé kameny. Voda pokaždé

vystříkla, když do ní spadly.

Jeden kus sletěl se strašlivým hřmotem na roh plošiny, odrazil se a padal dolů do jeskyně.

“Proboha, nestůjte tady, pane Reedere. Zabije vás to.”

Gray na něho volal, ale J.G. Reeder již běžel ke schodům, které vedly dolů, kde člun předtím kotvil a kam, jak hádal, byl asi znovu zahnán. Musel držet lampu u svých nohou. Dýchání

bylo obtížné. Jeho obličej byl pokrytý prachem. Oči ho hrozně bolely, prach měl v ústech i v nose. Šel však stále kupředu a byl za to odměněn.

Z prachu a mlhy proti němu tápala strašidelná postava ženy.

Byla to Olga Creweová.

Popadl ji za rameno, až zakolísala, a přitalčil ji ke skalní zdi.

“Kde je vaše matka?” křičel.

Zavrtěla hlavou a něco řekla. Sklonil se a přiblížil ucho k jejím ústům. ” člun velká skála

mrtvá.”

“Vaše matka?”

Přikývla. Chytil ji za ruku a napůl ji vedl, napůl táhl směrem ke schodům. Gray u nich čekal. Pan Reeder ji vzal do náručí tak lehce, jako by byla dítě, a přeběhl vzdálenost, která je dělila od vchodu do chodby. Pekelný rámus tříštících se skal a rachot balvanů neustával. Vzduch byl stále těžší.

Grayova lampa zhasla a lampa Reederova byla skoro neupotřebitelná. Zdálo se jim, že trvalo tisíc let, než se dostali ke vchodu do tunelu. I zde byl vzduch plný prachu, ale jak postupovali kupředu, byl přece jenom čistší a dýchalo se jim lépe.

“Pusťte mě, já můžu jít,” řekla Olga Creweová chraptivě a pan Reeder ji jemně postavil na zem.

Byla velmi slabá, ale za pomoci obou mužů mohla jít.

Zastavili se u vchodu do Flackova obytného pokoje. Pan Reeder potřeboval vodu a dívka tvrdila, že tam je.

Doušek studené vody působil na dívku zázračně.

“Nevím, co se stalo,” řekla, “ale když se otvor jeskyně zhroutil, myslím, že nás to hodilo k jevišti vždycky jsme tomu místu říkali jeviště. Byla jsem tak vyděšená, že jsem hned skočila na pevnou zem, ale sotva jsem se dostala ke skále, zaslechla jsem strašný rachot. Myslím, že část zdi spadla na člun. Vykřikla jsem, ale skoro jsem svůj hlas v tom rámusu nesly-šela to je trest, to je trest! Věděla jsem, že to musí přijít! Věděla jsem to, věděla jsem to!

Zakryla si rukama svůj špinavý obličej a její ramena sebou trhala v návalu bolesti a lítosti.

“Nemá smysl tady plakat.” Hlas pana Reedera byl ostrý a vážný. “Kde je slečna Belmanová?” Zavrtěla hlavou.

“Kam odešla?”

“Nahoru po schodech otec řekl, že unikla. Neviděli jste ji?” zeptala se, když zvedla svůj uslzený obličej a když pomalu začínala chápat účel jeho otázky.

Zavrtěl hlavou a upřeně ji pozoroval.

“Řekněte mi pravdu, Olgo Flacková. Unikla Margareta

Belmanová, nebo ji váš otec ?”

Zavrtěla hlavou, dřív než mohl dokončit větu, a potom se zasténáním začala klesat k zemi. Kdyby ji Gray nepodepřel, byla by upadla.

“Lepší bude, když výslech odložíme na pozdější dobu.”

Pan Reeder vzal lampu se stolu a vyšel ven do chodby. Sotva vyšel ze dveří, ozval se rachot znovu. Hluk, který přicházel z jeskyně, zněl najednou přidušeně. Podíval se zpět, ale nic neviděl.

“Došlo tu k rozsáhlému sesuvu půdy,” řekl. “Budeme rádi, když se odtud dostaneme.” Jako první doběhl k otvoru studny a jeho očím se naskytl příjemný pohled. Na zemi ležel svazek nového lana, ke kterému bylo přivázáno nějaké těleso. Nemohl vidět tenký drát, který visel dolů z otvoru studny, ale ihned objevil malý telefon, který vojáci spustili dolů. Zvedl ho a na jeho volání ihned přišla odpověď.

“Je tam všechno v pořádku? Zdá se nám, jako kdyby někde bylo zemětřesení.” Gray připevnil pás dívce kolem pasu a když byl pevně zapnutý, řekl:

“Nemusíte omdlívat, rozumíte, slečno Creweová? Vytáhnou vás pomalu, ale musíte si dát pozor, abyste se držela dál od zdí studny.”

Přikývla a Reeder dal znamení. Lano se napnulo a po chvíli jim dívka zmizela z dohledu.

“Teď vy,” řekl Reeder.

Gray zaváhal. “A co bude s vámi, pane?”

Místo odpovědi ukázal Reeder na nejnižší příčku žebříku a pak chytil detektiva za nohy. Vyvinul neočekávanou sílu a zvedl ho do výšky, takže se mohl zachytit nejnižší příčky.

“Připevněte váš pás na tyč, držte se pevně a já přelezu přes vás.” Nikdy se žádný akrobat nepohyboval rychleji než tento muž, který si tak rád hrál na starce. Bylo však třeba spěchat.

Příčky, za které se přidržovali, se třásly a pohybovaly v jejich rukách. Kameny nepřestávaly padat dolů a představovaly pro oba muže velké nebezpečí. Některé příčky žebříku byly uvolněné sesuvem půdy a zůstávaly jim v rukách, jakmile se jich dotkli. Nebyli ještě ani v polovině cesty. Ve vzduchu to najednou začalo syčet a sténat, až Reederovi začalo srdce stoupat do krku.

Přidržel se jedné příčky žebříku a natáhl ruku. Protější stěna, na kterou měl docela pohodlně

dosáhnout, byl vzdálena víc než na rozpětí jeho rukou!

Zdivo studně se prohýbalo pod neočekávaným a hrozivým tlakem.

“Proč jste se zastavil?” zeptal se Gray úzkostlivě.

“Abych se poškrábal na hlavě,” zabručel Reeder.

“Spěchejte!”

Vylezli o dalších čtyřicet nebo padesát stop výš, když se shora ozval rachot a třesk a zeď

kolem nich se chvěla.

Nyní mohli vidět světlo hvězd a také nějaké vzdálené předměty, které mohly být hlavami, nahýbajícími se dolů do studně.

“Pospěšte si!” vydechl J.G. Reeder a šplhal nahoru stejně rychle jako jeho mladší druh. Bum!

Zvuk jako z velkého děla, po němž následoval hromový rachot, té-měř zvedl studnu. Reeder stiskl zuby. Dej Bože, aby Margareta unikla z toho pekla nebo aby byla mrtvá!

Lezli blíž a blíž k východu ze studně a s každým pohybem vzhůru se za nimi ozývaly hromové rány. Grayův dech se podobal vzlykotu.

“Nemůžu dál!” sténal detektiv. “Jsem u konce svých sil!”

“Lezte dál, Grayi!” řval Reeder. Buď to byl otřes z toho, že slyšel tak prudkou řeč od muže jindy tak jemného, nebo poznání, že se nalézá již jen několik stop od východu ze studně, Gray se opět vzpamatoval, přelezl ještě několik příček a pak ucítil, že ho uchopily nějaké ruce a táhly ho do bezpečí.

Pan Reeder se na nočním vzduchu zapotácel a zamžoural na kruh mužů, kteří stáli kolem v záři petrolejové lampy.

Zdálo se mu to, nebo se země pod jeho nohama skute čně pohybovala?

“Nikdo už nevyjde nahoru, pane Reedere?” Tuto ot ázku mu položil důstojník, který velel vojákům. Pan Reeder zavrt ěl hlavou.

“Pak se všichni ihned vzdálíte!” řekl důstojník ostře.

“Jděte směrem k domu a potom s e dejte silnicí do Siltbury.

Skála se zhroutí po kusech.”

Vojáci zhasli lampu, nechali tam všechno nářadí a utíkali směrem k domu.

“Kde je ta dívka, slečna Creweová?” zeptal se Reeder, který si na ni náhle vzpomněl.

“Odvedli ji domů,” řekl Velký Bill Gordon, který se odněkud tajuplně vynořil. “Poslyšte, Reedere, my jsme chytili tu zásilku zlata! Jeli s ním dva muži, z nichž jeden si říká

Hothling a druhý se jmenuje Dean, myslím, že budete znát jejich pravá jména Chytili jsme je, právě když chtěli vjet do jeskyně u lomů. To je pro vás velká věc “

“Do pekla s vámi a s vašimi velkými věcmi!” rozzuřil se

Reeder. “Jaké velké věci potřebuji, když jsem tu největší věc ztratil?” Velký Bill Gordon se nepokoušel pustit se do sporu o této záležitosti. Slavnostní síň našli plnou policajtů, detektivů a vojáků.

Dívku dovedli do Daverovy kanceláře a zde ji Reeder našel pod ochranou tří služek, kterým bylo nařízeno, aby tu zůstaly, zatímco byla policie zaměstnána jinde. Tvář měla umytou od prachu a byla při vědomí, ale nalézala se stále ještě v tom napůl omámeném stavu, ve kterém ji pan Reeder předtím našel.

Dívala se na něho upřeně a dlouze, jako by ho nepoznávala.

Snažila se vzpomenout na tu část své minulosti, v níž on vystupoval. Když promluvila, byla to otázka.

“Nejsou žádné zprávy o, otci?”

“Ne,” řekl Reeder poněkud hrubě. “Myslím, že je to tak pro vás lepší, mladá dámo, zemřel-li.” Kývla hlavou.

“Je mrtvý,” řekla s přesvědčením.

Potom se namáhavě zvedla, posadila se a dívala se na služky. Pan Reeder tomuto pohledu porozuměl a poslal ženy pryč.

“Nevím, co se mnou uděláte,” řekla. “Myslím, že budu zavřená, měla bych být zavřená, protože jsem věděla o všem, co se stalo. Také jsem se snažila vylákat vás do nebezpečí.”

“Tehdy v Bennett Street, ovšem,” řekl pan Reeder. “Poznal jsem vás hned, když jsem vás tu uvi-děl, vy jste ta dáma s červenými tvářemi.”

Přikývla a pokračovala: “Dřív než mě odtud odvedete, přála bych si, abyste mi dal některé

papíry, které jsou v nedobytné pokladně,” řekla Olga. “Nemají cenu pro nikoho jiného než pro mě.”

Byl zvědavý a otázal se jí, o co se jedná.

“Jsou to dopisy v silné ploché skříňce, která je zamčená Ani Daver se ji neodvažoval otevřít. Podívejte se pane Reedere,” její dech se zrychlil, “dřív než jsem se setkala s mým mužem, měla jsem malý románek, takový, jaké mladé dívky mívají, když jsou dost nevinné, aby mohly snít, a když mají víru v Boha a mohou doufat. Je můj muž zatčený?” zeptala se náhle.

Pan Reeder chvíli mlčel. Dřív nebo později se musela dozvědět pravdu a on měl dojem, že jí

tato strašná pravda mnoho bolesti nezpůsobí.

“Váš manžel je mrtvý,” řekl.

Její oči se rozevřely. “Můj otec ho “

“Váš otec ho zabil, aspoň si to myslím. Obávám se, že jsem to způsobil já. Vrátil jsem se, abych našel slečnu Belmanovou, a řekl jsem Daverovi, co jsem o tom sňatku věděl. Váš otec byl zřejmě schovaný za výplní dveří a všechno slyšel.”

“Jistě,” řekla prostě. “Otec ho jistě zavraždil. Věděla jsem, že se to stane, jakmile se dozví

pravdu. Budete se domnívat, že nemám srdce, když řeknu, že jsem ráda? Nejen že jsem ráda: přímo se mi ulevilo. Přinesl byste mi tu skříňku?”

Sáhla do své halenky a vyndala zlatý řetízek, na jehož konci byly dva klíčky.

“Jeden z těch klíčků je od nedobytné pokladny. Jestli si ty dopisy přejete vidět, ukážu vám je, ale bylo by mi milejší, kdybych to udělat nemusela.”

V tu chvíli zaslechl Reeder na chodbě rychlé kroky. Mladý vojenský důstojník vrazil do dveří.

“Promiňte, pane,” řekl, “ale kapitán Merriman myslí, že bychom měli tento dům opustit. Už

jsme odvedli všechno služebnictvo a spěcháme s nimi dolů do Siltbury.” Reeder se sehnul k dívce a postavil ji na nohy.

“Tuhle dámu vezměte s sebou,” řekl. Obrátil se k Olze a dodal: “Půjdu pro vaši skříňku a asi po vás nebudu chtít, ještě si tím nejsem zcela jistý, abyste mi ji otevřela.” Po odchodu důstojníka ještě dodal: “Právě v této chvíli velmi cítím, cítím s mladými milenci. Je to ústupek, který starý milenec dělá mládí.”

Jeho hlas zdrsněl. V jeho obličeji bylo něco, co jí vehnalo slzy do očí.

“Nebyla to Margareta Bel manová?” zeptala se tichým hlasem a věděla, dřív než

odpověděl, že hádala správně.

Tragédie zušlechtila tohoto zvláštně vyhlížejícího člověka, už ne nejmladšího, ale nesoucího stopy mládí ve svém srdci.

Jemně položil ruku na její rameno.

“Jděte drahoušku,” řekl. “Udělám pro vás, co budu moci, snad tím ulehčím vašemu trápení.” Počkal, až odešla, a potom se vrhl na opuštěnou pohovku.

Jaká věčnost už uplynula od té doby, co tu seděl, ukusoval opečené chlebíčky a popíjel čaj, s ilustrovanými časopisy na kolenou.

Místnost se mu v polosvětle zdála být plná strašidel z dřívějších dob. Dům slz! Dům

hrůzy: Tyto zdi poznaly hodně smutků mnohem krutějších, mnohem beznadějnějších, než byl ten jeho.

Popošel k dřevem vykládané zdi a hladil prstem díru ve dřevě, způ-sobenou nožem. Usmál se bezvýznamnosti tohoto poškození.

Měl důvod vzpomínat na různé okolnosti i bez dramatických událostí, které způsobila příroda. Náhle se podlaha pod ním začala viklat a obě světla zhasla. Domníval se, že se po sesuvu půdy přetrhly dráty. Spěchal do vestibulu a ven z domu, když si vzpomněl na žádost Olgy Creweové.

Nad hlavou mu visela lucerna. Rozsvítil ji a vrátil se k nedobytné pokladně. Vstrčil klíč do zámku. V tu chvíli se dům již nakláněl dopředu i dozadu jako opilec. Řinčení skla a hřmot převrácených skříní ho zarazily. Měl nutkání utéci z domu a nechat pokladnu pokladnou. Zaváhal, ale slib J.G.

Reedera byl slibem. Otočil klíčem v zámku, otevřel velké dveře dokořán a, do náruče mu padla Margareta Belmanová!

Kapitola XX.

Stál tu a držel dívku, která byla napůl v bezvědomí, zíral jí do obličeje, který viděl v matném světle lucerny. Potom nedobytná pokladna náhle bez jakéhokoliv varovného zvuku spadla někam dolů a zůstala po ní jen zející díra.

Zvedl ji do náruče a vyběhl vestibulem na čerstvý vzduch.

Někdo daleko před ním volal jeho jméno a Reeder slepě utíkal směrem k tomuto hlasu. Jednou zakopl o puklinu, která se objevila v zemi, ale ihned se vzpamatoval, přestože dív-ku musel na okamžik pustit.

žila dýchala její dech mu ovíval tvář a dodával mu nové síly Za ním se ozval hřmot padajících zdí, strašné řvaní a dunění. Vápencové skály a půda se řítily s hromovým rachotem, on však slyšel jenom dech svého břemene, cítil jenom slabý tlukot dívčina srdce na své hrudi.

“Tady jste!”

Někdo vzal Margaretu Belmanovou z jeho náručí. Tlustý voják ho zvedl do vozu, kde se Reeder natáhl na podlahu, bez dechu, víc mrtvý než živý. Po boku měl ženu, kterou miloval. Potom se ozvalo hučení kol ambulance, která je dopravovala dolů do bezpečí. Za ním, v temnotě, se chvěl a praskal Dům slz. Dílo zedníků z dávných dob po kusech mizelo, padalo přes nové útesy, aby bylo nakonec pohlceno a smeteno z dohledu lidí. Nastal soumrak, který by ukázal společnosti, která by se o to zají-mala a cestovala by po silnici nebo vlakem, obraz velkého sesouvání země. Šedá zeď stála na okraji propasti. Část zničené podlahy ješ-tě visela na troskách a na ní stála zakrvácená postel, na níž stařec Flack zabil svého služebníka.

Historie, kterou Olga Flacková vypravovala policii a která se objevila v oficiálních zprávách, se neshodovala s tou, kterou vypravovala panu Reederovi jednou odpoledne, když na jeho pozvání přišla do jeho bytu v Bennett Street. Pan Reeder byl poněkud v nevýhodě, protože neměl své brýle a své důstojné vzezření, které vždy podtrhovaly jeho kotlety.

“Ano, myslím, že Ravini byl zavražděn,” pravila Olga, “ale křivdíte mi, jestliže se domníváte, že jsem ho přivedla do svého pokoje na žádost otce. Ravini byl bystrý muž a poznal mě. Přišel do Larmes Keep, protože”, zaváhala, “protože miloval slečnu Belmanovou. Řekl mi to a mne to bavilo. V té době jsem neznala jeho jméno, i když můj manžel ho znal. Přirozeně jsem ho nespojovala s uvězněním svého otce. Později mi řekl své jméno a já

myslím, že v mém chování bylo něco, nebo jsem asi něco řekla, co mu při-pomnělo školačku, s níž se setkal před několika lety. V té chvíli, kdy ve mně poznal dceru Johna Flacka, poznal také, že Larmes Keep je jeho hlavním stanem.

Začal se mě ptát na různé věci, jestli vím, kde jsou schované Flackovy milióny, jak tomu říkal. Polekala jsem se, protože jsem pochopila, proč mu Daver dovolil přijít. Můj otec nedávno uprchl z Broadmooru a já jsem téměř onemocněla strachem, že se dozví, ja-kou lstivou úlohu hrál Daver. Myslím, že jsem nebyla normální, protože jsem

Ravinimu řekla o útěku svého otce. Ravini se na to sdělení nedíval tak, jak jsem očekávala přeceňoval svou vlastní moc a byl velmi sebevědomý. Nevěděl ovšem, že otec byl vlastně v domě, že každou noc přicházel z jeskyně “

“Skutečný vchod do jeskyně byl v nedobytné pokladně ve vestibulu?” zeptal se pan Reeder.

“To byl výborný nápad.

Musím se přiznat, že pokladna byla posledním místem na světě, kde bych vchod hledal.”

“Můj otec ji tam umístil před dvaceti lety,” řekla Olga.

“Vždycky existoval průchod z domu do jeskyně pod ním. Některé z nich byly používány jako vězení nebo jako hřbitov dřívějšími majiteli usedlosti.”

“Proč šel Ravini do vašeho pokoje?” zeptal se pan Reeder.

“Prominete, hm, nedelikátnost této otázky, ale musím ” Přikývla.

“Byl to můj poslední pokus dostat Raviniho z domu, pokusila jsem se o něj tu noc. Nesmíte zapomenout, že jsem byla stále hlída-ná. Daver nebo moje matka ode mne nikdy nebyli daleko. Nesměla jsem dopustit, aby se dozvěděli, že jsem Raviniho varovala. Hned by to řekli mému otci. Ovšem

Ravini byl tím, čím byl, a viděl v tom jiný důvod. Rozhodl se zůstat, dokud jsem ho nepožádala o rozmluvu a neřekla mu, že si přeju, aby opustil dům prvním ranní vlakem. Chtěla jsem mu všechno povědět.”

“A co jste mu chtěla povědět?” zeptal se pan Reeder.

Hned neodpovídala a on opakoval svoji otázku.

“že se ho můj otec rozhodl zavraždit “

Pan Reeder skoro zavřel oči.

“Říkáte mi pravdu, Olgo?” zeptal se jemně a ona zbledla a hned nato zčervenala.

“Neumím dobře lhát, že?” Mluvila důvěřivým hlasem. “Dobře, řeknu vám to. Setkala jsem se s Ravinim, když jsem byla ještě skoro dítě. Měl v úmyslu byl to můj strašný osud chodil k nám, aby mě viděl, když jsem odcházela do školy “

“Je mrtvý?”

Mohla jenom přikývnout. Její rty se chvěly.

“Je to pravda,” řekla nakonec. “To bylo právě to strašné, že mě nepoznal, když přišel do Larmes Keep. Úplně jsem mu vymizela z pa-měti. Až v tu noc jsem mu prozradila, kdo vlastně jsem.”

“Je mrtvý?” zeptal se pan Reeder podruhé.

“Ano,” řekla Olga. “Chytili ho před mým pokojem Nevím, co s ním udělali. Myslím, že ho dopra-vili dolů nedobytnou pokladnou.” Zachvěla se.

J.G. Reeder ji poklepal na ruku.

“Máte své vzpomínky, dítě,” řekl plačící dívce, “a své dopisy.” Když Olga odešla, napadlo ho, že Ravini asi psal zajímavé dopisy.

Kapitola XXI.

Slečna Margareta Belmanová se rozhodla, že si udělá volno způsobem, který poskytuje trvalou radost z volné chvíle.

Tento svůj úmysl sdělila dopisem panu Reederovi.

“Na světě jsou jen dvě místa, kde se můžu cítit šťastná a bezpečná,” psala. “Jedním

místem je Londýn a druhým New York, kde je na každém rohu policejní strážník a kde je mnohem více zábav než na venkově. A pokud se vám chce, udělejte si čas a pojeďte se mnou do některého z divadel, které jsem sepsala na zadní straně tohoto dopisu, do Národní galerie, do Britského muzea, do Toweru, ne, když o tom přemýšlím, nemyslím, že bych do tohoto seznamu měla zahrnovat londýnský Tower, je příliš středověký a strašidelný, do Kensingtonského parku nebo na podobná místa, kde je veselo. Vážně, drahý J.G. “tato familiárnost způsobí, že se-bou škubnete, ale já jsem nechala všechen stud stranou”, chtěla bych být součástí toho velkého, zdravého davu, už nechci být osamělou, hys-terickou ženou.” V tomto tónu dopis pokračoval. Pan Reeder vzal do ruky svůj poznámkový sešit a s modrou tužkou v ruce prošel všechna ujednaná dosta-veníčka, dřív než s velkou námahou napsal dopis, který u Margarety Belmano vé vyvolal svojí opatrností a poněkud slavnostní

terminologií výbuchy tichého smíchu.

Nezmínila se o Richmondském parku, a to z dobrých důvodů.

Richmondský park je totiž v pozdním podzimu, kdy vanou studené větry a kdy zvěř již odešla do zimních útulků, jestli totiž zvěř zimní útulky vůbec vyhledává, sice malebný, ale ne příliš

příjemný. Pro oko estétů může být požitkem jen tehdy, když jsou jejich těla dobře oblečena do vlněného prádla.

Jednoho žlutošedého odpoledne pan Reeder najal taxi, posadil se slavnostn ě po boku slečny Margarety Belmanové a vůz se trhavě rozjel dolů po Clarence Lane, která je snad nejhorší

silnicí v Anglii, na-čež zabočil železnými vraty do parku.

Nakonec se dostali k místu, kde byl jen trávník a keře.

Časně zjara tu kvetly rhododendrony. Tady pan Reeder nechal zastavit, oba vystoupili a bez cíle se procházeli malým lesíkem. Půda se svažovala dolů k malé, trávníkem pokryté dolině. Pan Reeder se tu posadil vedle slečny Belmanové a v duchu si pomyslel, že tohle je dobré pro revmatismus.

“Proč jsme šli do Richmondského parku?” zeptala se Margareta. Pan Reeder zakašlal.

“Mám, hm, pro Richmondský park romantickou slabost,” řekl pan Reeder. “Připomíná mi první zatčení, které jsem provedl”

“Nemluvte o děsných věcech,” varovala ho. “Na zatýkání není nic romantického. Mluvte o něčem hezkém.”

“Mluvme tedy o vás,” řekl pan Reeder směle. “Právě proto, že jsem chtěl s vámi mluvit o vás, má drahá slečno, hm –

Margareto Margareto, jsem vás požádal, abychom šli sem.”

Vzal její ruku do svých dlaní s takovou opatrností, jako by držel vzácný umělecký předmět, a neobratně si hrál s jejími prsty.

“Je pravdou, má drahá “

“Neříkejte slečno”, poprosila ho.

“Má drahá Margareto,” vypravil ze sebe s jist ým úsilím,

“řekl jsem si, že život je příliš, hm, krátký, než abych mohl déle odkládat krok, který jsem dobře rozvážil skutečně” zde beznadějně zapadl do samých “hm” a tato slůvka jen tu a tam nahrazoval slůvkem “ale” s podobným významem.

Udělal ještě jeden pokus.

“Muž mého věku a mého temperamentu by se snad měl na věci dívat vážněji, skutečně, snad to budete ode mne považovat za nesmyslné, ale pravdou je “

Jaká to byla pravda, to se nedalo slovy dobře vyjádřit.

“Pravdou je,” řekla ona klidně, “že se domníváte, že jste do někoho zamilovaný?” Pan

Reeder nejdřív přikývl, ale potom stejně prudce zavrtěl hlavou.

“Nedomnívám se, jsem dál než ve stadiu domněnek. Nejsem už mladý, ve skutečnosti jsem přesvědčeným ne, přesvědčeným ne, ale, hm “

“Jste přesvědčeným starým mládencem,” pomohla mu.

“Ne přesvědčeným,” stál pevně na svém.

Dívka se napůl obrátila a podívala se mu přímo do obličeje.

Ruce měla na jeho ramenou.

“Můj drahý,” řekla, “chtěl byste se oženit a potřebujete někoho, kdo by si vás vzal. A cítíte, že jste příliš starý, že byste zničil její mladý život.”

Mlčky přikývl.

“Je to můj mladý život, můj milý? Protože pokud ano “

“Ano.” Hlas J.G. Reedera byl velmi chraplavý.

“Tak ho jen znič,” řekla Margareta Belmanová.

Poprvé ve svém životě, který byl tak bohatý na různé zkušenosti, většinou nepříjemné, ucítil pan J.G. Reeder na svých rtech měkké rty ženy.

“Moje drahá!” řekl pan Reeder udýchaně o několik okamžiků později. “To bylo ale krásné!”

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s